Příčku po příčce stoupali přátelé do nejvyšších komnat nekromantské věže. Když vylezl nahoru, měl jich Lester napočítáno na sto padesát. Chvíli stáli v choře osvětlené komnatě a nervózně po sobě pokukovali a přešlapovali, až to nápadně připomínalo situaci, která se odehrála pod věží před pár okamžiky. Tentokrát se však jako první k pohybu odhodlal Gorn.
Vyšli z komnaty a ocitli se venku. Pohled z výše je natolik uchvátil, že úplně zapomněli na důvod návštěvy děsivého sídla, které velice připomínalo hrozící prst samotného Beliara. Souhra barev byla úžasná. Dole pod věží zdobilo zem ohavných skřetů jezírko s křišťálově čistou vodou, odrážející nebeskou modř. Kolem něho se zelenala tráva, nepoškozená hrubým dupotem chlupatých nestvůr. To vše zalité svitem zlatého Innosova kotouče.
Diegovi už se v hlavě sbíhaly verše popisující tento lidmi zapomenutý, avšak překrásný kout trestanecké kolonie. Vlákno myšlenek mu ale dokonale zpřetrhal Gorn, ten ze tří přátel, který pro umění, ani nádhery přírody neměl pražádný cit.
„Musíme jít,” povídá.
„Tak ještě poslední pohled,” podíval se lehce prosebně Diego na žoldáka a obrátil svůj zrak na zdroj inspirace rozprostírající se pod ním. Něco ho však narušilo. V trávě se pohybovalo cosi malého a červeného. Stín zkusil na narušitele Adanova překrásného díla zaostřit zrak, ale to ho už Gorn násilím vlekl od okraje černé věže.
Najednou se ocitli v dobře osvětlené síni kruhového půdorysu. Všechny stěny byly bohatě pokryty regály knih. Kdyby neviděli budovu z venku, tak by snad ani nevěřili, že je místnost postavena z kamene. Přesto však neměli z masy vědomostí zaznamenaných na spoustách pergamenu rozpínající se nad jejich hlavami vůbec dobrý pocit. Ošklivý vrzot regálů z nich vysával poslední špetky klidnosti a rozséval jen nervozitu. Sál byl dost vysoký, Diego jeho výšku odhadoval na sedm metrů a v kupoli, do které už nebylo téměř vidět, se vznášela postava a zřejmě hledala nějakou obzvlášť náročnou knihu.
Když si hostů Xardas všiml, okamžitě slétl k nim, na svůj starý, mnohokrát propálený koberec.
„Dost jste se tam venku zdrželi... Nemyslím, že tohle jsou časy pro pozitivně laděnou poezii. Pokud se však v téhle době dá vůbec skládat poezie,” řekl jim namísto uvítání.
„Pravda. Zřejmě bych měl psát elegie pro nedávno zesnulé při tom... rituálu. Zejména pro svého přítele Miltena,” odpověděl Diego.
„Truchlit pro jednoho člověka? Zbytečné. Naprosto bezcenná ztráta času. Obzvlášť teď, když jsme v ohrožení my všichni,” pronesl bez jakýchkoli emocí mág v černém rouchu.
„Co nám hrozí?” ozval se zděšeně Lester.
„Přišli jste za mnou, abyste zjistili jak zničit bariéru, že?” zeptal se Xardas, ale nedal přátelům ani chvíli pro odpověď. „Není potřeba, už pomalu mizí z našeho světa.”
Ze třech vyvalených obličejů se nejprve ozval ten Gornův: „Že by se to tedy našim mágům přeci jen povedlo?”.
„Nedovolím si říci, že se jim to povedlo. Poslali proti kupoli ohromné množství energie. Tu bariéra absorbovala a nyní ji využívá ke svému vlastnímu zániku. Zatímco spolu mluvíme, zatímco všichni obyvatelé kolonie se teď v klidu věnují svým každodenním běžným činnostem, naše vězení je stále menší a zabije každého, kdo se mu postaví do cesty. Navíc, jak jste si určitě všimli, zjevuje se nám stále méně často, tudíž smrt může přijít velice nepředvídaně.”
„Co tedy budeme dělat?” zeptal se zděšený Diego.
„Kdybych chtěl, abyste strhnuli bariéru, tak bych odpověď znal. Seznámil jsem se s jistým skřetím šamanem, který mi prozradil vše, co jsem potřeboval, abych si sestavil ucelený obraz o celé problematice bariéry. Nemáme čas, abych vás do této komplikované záležitosti plně zasvěcoval, takže to zjednoduším. Poslal bych vás do podzemního chrámu arcidémona a boha skřetů, Krushaka. Ovšem nějakou dobu je tato nestvůra uctívána i někým jiným,” řekl Xardas a zrak svých slepých zakalených očí zamířil na Lestera.
Atmosféra v místnosti zhoustla. Bylo to, jako kdyby někdo uprostřed místnosti rozpálil ohromný oheň a ucpal všechny otvory. Natolik spalující byl upřený pohled nekromanta.
„Mmy? vykoktal ze sebe Lester.
„Ano, to vaše tak řečené Bratrstvo. Začalo uctívat arcidémona a skřetího boha Krushaka. Ten je mimo jiné také důvodem, proč se nám bariéra nevyvedla.”
„S bariérou je něco v nepořádku?” Podivil se Gorn.
„Nepřerušujte mě, jinak tu budeme ještě hodně dlouho a čas na debatování opravdu nemáme,” odpověděl poněkud rozzlobeně nekromant a pokračoval „Kdybych tedy po vás chtěl zničit bariéru za normálních okolností, tak bych vás poslal do podzemního chrámu, abyste Spáče zapudili. Obávám se ale, že nepříjemná povinnost návštěvy skřetího města vás stejně nemine.”
Diego se nečekaně zasmál a na rtech už měl jízlivou poznámku o tom, jak bude lehké se skrz osadu úhlavních nepřátel lidí probít, ale Xardas ho umlčel jakýmsi kouzlem.
„Prameny, které se mi podařilo od mého skřetího přítele získat, praví, že v chrámu je vězněn „bič boží”. Dle mých předpokladů by se mohlo jednat o meč zvaný Beliárův dráp, který skřetí šamani ze strachu oslabili. Vy ten meč musíte získat a co více, obnovit jeho moc.”
Stín ucítil, jak zaklínadlo svazující jeho hrdlo povolilo a tak promluvil: „Jak to všechno ale podle vás máme udělat!?”.
„Myslím, že tady by mohl napovědět Lester, že ano?”
„Ehm,” odkašlal si mladý novic a počal hovořit „Nedávno v našem táboře proběhlo velké vzývání Spáče. Pro naše Bratrstvo to byla velice černá událost, zjistili jsme, že milovaný Spáč je odporným démonem. Avšak, díky tomu jsme téměř všichni prozřeli. Ovšem Cor Kalom se odmítl svého idolu vzdát a shromáždil kolem sebe skupinu fanatických templářů a noviců. Hned poté se vydal vyhledat Spáče. Tudíž mě napadá, že s jeho pomocí bychom mohli do chrámu proniknout.”
„Ano,” souhlasil Xardas. „Toto je podle mě nejschůdnější cesta. Nesmíme otálet, musíme začít pracovat. Teleportuji vás do bažinného tábora, tam vaše cesta započne!”