Cesta za ohnisky

Haldrik vzal meč, kuši a vyšel ven ze své ubikace. Lůžko měl v přízemí, kde mu kvůli ponocujícím a často opilým strážcům nebyl dopřáván klidný odpočinek. Proto rád přespával mimo tábor pod širou oblohou na prosté vlčí kožešině.
A ačkoliv byl tento večer do oné kůže zabalený, nečekalo ho pohodlné usínání s pohledem na zářící hvězdy. Jednak proto, že podzim nezahálel a do kolonie seslal vtíravý chlad. Mladý strážce mrznul, stejně jako vydupaná tráva na nádvoří Starého hradu a každý, kdo musel být venku. Hlavním důvodem, proč ale Haldrika nečekala klidná noc, byla jeho cesta do tábora banditů a žoldáků. Zimou se oklepal a rázně vyrazil k bráně.
„Kam míříš takhle k večeru, Haldriku?” zastavil svého dobrého kamaráda strážce brány Otton.
„Do Starého dolu,” začal Haldrik své nacvičené divadélko. Nechtěl, aby kdokoli, byť dobrý přítel věděl, kam má ve skutečnosti nemířeno. „Prý tam jednoho z nových strážců těžce poranil červ a tak ho jdu nahradit.”
„Hmm, o tom jsem zatím neslyšel… Ale já se stejně o tyhle zelenáče moc nezajímám, hehe. Moc dobrý místo jsi teda nechytil. Kdo teď vůbec slouží na místě výměny, nevíš?” zeptal se Otton, který měl po dni plném nudného civění do prázdna chuť si trochu popovídat.
„Nevím. Teď budu muset jít. Už mám zpoždění.” zkusil Haldrik krátkými větami zakončit rozhovor.
„Jasný. Tak se měj a nenech se sežrat!” rozloučil se hlídač brány.
Dostalo se mu krátké, nesrozumitelné odpovědi a pak rudá strážcovská zbroj splynula s tmou.
Přešel most a dostal se na rozcestí. Kupodivu nebyl hlídán. Kudy dál? Les je v noci velice nebezpečný, avšak šplouchání studené tekoucí řeky, obzvlášť ve spojení s Haldrikovým špatným vztahem k vodě, nenechávalo jistoty, že ho při břehu řeky nečeká nic ohrožujícího. Kdesi v dáli na hladině bylo matně vidět cosi se pohybujícího.
Nakonec se rozhodl, že půjde lesem. Stromy v temnotě k němu vztahovaly své dlouhé ruce. Haldrik se brodil v opadaném listí, jehož šustění znemožňovalo zaostřit jeho sluch na tajemné volání hvozdu. Ladná tichá píseň houkajících sov ve spojení s krutým krupobitím ha-vraních chřtánů by strážci jistě nahnala strach. Bohužel, mladý příslušník Starého tábora si vůbec nepočínal tak, jak by v noci v lese měl. Nervozita, která mu zaslepila rozum, ho hnala co nejrychleji pryč, jinam z temného hvozdu. Větve se pod ním lámaly a listí šustilo.
Haldrik udělal to, co dělal běžně, když byl netrpělivý a měl strach. Vytáhl meč a začal si s ním za chůze hrát. To se v mžiku ukázalo jako velmi šťastný počin, neboť svou hlučností přilákal skupinku tří banditů. Ti na něj číhali zpola zahrabáni v listí a vyskočili zrovna, když strážce zcela náhodně máchl mečem před sebe a loupežníka velice ošklivě bodl do krku.
To, co útočící plánovali, mělo být dokonalé obklíčení, ovšem nyní byl bandita před Haldrikem naprosto zneschopněn. Musel si přiložit ruku ke krku, aby zpomalil krvácení. Toho přepadený využil, nepřítele srazil k zemi a zároveň se otočil ke zbývajícím dvěma. Do tváří jim ve tmě vidět nebylo, avšak šlo zcela jasně poznat, že jeden z nich je veliký hromotluk, zatímco druhý malé vyžle.
Mohutný bandita vyrazil proti Haldrikovi, chystaje se ho zneškodnit jediným úderem mocného kyje. Strážce uskočil a podobně jako před chvílí vedl strach jeho kroky, tak nyní vedl jeho čepel na obrův krk. Meč sice hlavu neuťal, avšak podařilo se mu útočníka zabít. Teď zbýval už jen vyhublý protivník. Haldrik nevěděl, co se v něm může skrývat a ani to nechtěl zjišťovat, tudíž zkusil tu nejsnadněji vypadající možnost.
„Ani krok, jinak navždy, tady s kamarádem, skoncuju!” vykřikl sebejistě a přiložil prvnímu, krvácejícímu banditovi na krk meč. Zajatec jen slabě zachrčel.
„Ne!” vyjekl zoufale protivník. „Nech ho žít, prosím! Udělám cokoliv!” fňukal zoufale hubený muž a napůl v kleče odhodil svou jednoruční sekerku k Haldrikovým kolenům. Strážcův plán vyšel lépe než by předpokládal. Tihle dva byli přátelé na život a na smrt a i když měl jeden z nich v podstatě jistou smrt, udělal by ten druhý cokoli, aby ho zachránil.
„Budu chtít tvoji zbroj! Na rozdíl od tvých přátel jí máš nepotřísněnou krví. Nosíte snad stejné jako bandité z Nového tábora?” vyslovil Haldrik svou žádost.
„Ale co budu mít na sobě já? Už je chladno, nemoc by pro mne znamenala jistou smrt!”
„Můžeš si vzít mé věci, stejně bych se s nimi nemohl táhnout.”
A tak si strážce s banditou vyměnili své zbroje. Haldrikovi dalo práci navléct si nešikovně přišité rukávy, které ke zbroji někdo z banditů nedbale přidal. Alespoň v nich však nebyla zima. Nachladit se mohlo znamenat veliké nebezpečí, když teď v kolonii nebyl jediný mág, který by byl nemoc vyléčil.
Jen co měl hubený bandita strážcovskou zbroj na sobě jen zčásti, dal svému raněnému příteli napít svého léčivého lektvaru. „Děkuji ti mnohokrát! Kdyby tě někdy přepadli banditi nebo bys snad potřeboval jejich pomoc, zkus říct, že se znáš s Erikem. Šťastnou cestu, příteli,” rozloučil se s Haldrikem.
Netrvalo dlouho a strážce bez úhony dorazil k bráně Nového tábora. Prošel jí téměř bez povšimnutí, protože její hlídač stál v polospánku. Ta těžká část úkolu však teprve začínala…