6. Kapitola: Beliar
Bývalý příslušník královské stráže ve Vengardu Dan, se svým přítelem Samem, který příliš inteligencí neoplýval, se rychlým krokem přesouvali z náhorních pastvin, kde se nalézal i průsmyk skrz hory vedoucí do údolí dolů, ze kterého před pár hodinami uprchli, do nižších poloh, aby byli co nejdále od vojáků, kteří chytali zběhlé trestance, snažící se utéci z údolí dolů ve chvíli, kdy padla magická bariéra, která jim otevřela cestu ke svobodě.

„Kde to jsem?” podivil se přemožitel Spáče. „U mě ve věži,” odpověděl mu temný mág Xardas, ovládající umění nekromancie. „V mé nové věži, nedaleko města Khorinis,” dodal. „Musíš se vzmužit, a nabrat sílu a postavit se novému zlu, které Spáč svým posledním skřekem přivolal na tento svět. Nestvůry se objevili v údolí Dolů,” pravil temným hlasem Xardas.
„Jaké nestvůry?” otázal se hrdina.
„Draci,” odvětil tiše Xardas. „Viděl jsem je. Bylo jich hodně. Pět, nebo šest... Nějací však neodletěli do údolí, ale někam jinam. Budu se snažit vypátrat kam zmizeli. Ty zatím zabij ty, kteří se uhnízdili v údolí. Ovšem... Nezapomeň se pořádně vyzbrojit a také trénuj... Ten několikadenní pobyt v útrobách spáčova chrámu tě rozhodně neposílil,” pravil Xardas, a vydal se studovat svou nesmírně starou knihu, ze které přímo čišela čirá energie. Než však k podstavci s knihou došel, tak se zastavil a otočil na patě. „Jdi do města za velitelem paladinů. Musí ti dát pradávný mocný artefakt Innosovo oko. Pokud budeš bojovat s draky, budeš je schopen přemoci jen díky síle s oka... rozumíš? A teď... teď jdi...!” pravil mocný mág, a odebral se ke studiu.

Edons měl vidění. Zjevil se mu samotný Beliar, bůh Temnoty.
„Co ode mne chceš?” otázal se Edons zjevení. „Jdi,” pravil Beliar.
„Odejdi z Khorinisu, je zde nebezpečí, kterému bys mohl podlehnout. Jdi... Odejdi na ...”
„Kam můj pane?” nechápavě se zeptal Edons.
„Argaan... Ano, odejdi na ostrov Argaan... Je to odsud jižně přes moře, však víš,” odpověděl Beliar. „Ano, vím, můj pane... Ovšem... smím se zeptat... proč? Očekávám příchod Dana, toho válečníka... musí mi pomoci zde, na Khorinisu,” odpověděl Edons svému bohu.
„Edonsi... Na Khorinisu má úkol jiný člověk. Vyvolený... vyvolený mého bratra... Innose... Nechci, aby se to tu hemžilo takovými lidmi, kteří by si vzájemně chodili do cesty... A navíc... Tvůj člověk je bývalý paladin, bojovník Innose... Je třeba ho trochu zpracovat, aby sloužil mně... To ovšem nyní není tvá starost. Ty v této chvíli odcestuješ na Argaan, a vyčkáš jeho příchodu. A neboj se... postarám se, aby dorazil,” ukončil svůj projev Temný bůh, a zmizel neznámo kam. Nejspíše do své říše. Mág Edons jen pokrčil svými starými rameny, rozhlédl se po své jeskyni a rozmáchl ruce k silnému kouzlu, které se chystal provést. Cosi si zamumlal polohlasem, konečky prstů se mu rudě rozzářili, a všechny věci zmizely.
„Nu dobrá... když si to pán přeje...” zamumlal mág a připravil se ke druhému kouzlu, pomocí kterého se měl dostat na ostrov Argaan. Konečky prstů pravé ruky se mu opět rozzářily, Edons máchl rukou, a v tu ránu již po něm nebylo ani památky. Tedy alespoň ne zde, na ostrově Khorinis.

Přemožitel Spáče nyní doputoval zpět do Hornického údolí, nad kterým se ještě před nedávnem rozpínala magická bariéra. Kráčel do hradu, ve kterém dříve sídlil Gomez. Nyní se zde nalézalo velitelství paladinů, kterému velel lord Garond... a právě s tím si musel neohrožený válečník promluvit. Tedy... nemusel, ale lord Hagen mu to přikázal, jinak by nedostal Innosovo oko, pradávný božský artefakt...

Dan se svým společníkem Samem došli ke stavení. Stavení, které svým vzhledem, smradem a vývěsním štítem připomínalo hospodu. Hospodu, nad jejíž dveře kdosi, nejspíše potrhlý majitel, připevnil tělo harpyje. Tedy... mrtvé harpyje, které již bylo ve značné fázi rozkladu. Začínalo pršet, lehký větřík začal foukat, a navíc se začínalo smrákat.
„Pojď, Same, půjdeme přespat do té knajpy, snad to bude alespoň trochu lepší spaní než venku,” pravil Dan, a vykročil směrem ke stavení. Sam ho rychlým krokem následoval. Vkročili do zakouřeného lokálu, plného upocených rolníků a jiných pochybných existencí.
„Innos buď pochválen,” pozdravil Dan a přistoupil k baru, následován svým druhem. Odpovědi na svůj pozdrav se nedočkal, tedy pokud nepočítáme hostinského, který zpoza pultu cosi zabručel.
„Co to bude chlapi?” otázal se muž, který byl nejspíše majitel té ubohé knajpy.
„Temného paladina, prosím,” objednal si Dan.
„Já taky,” přispěchal s odpovědí Sam.
„Fajn hoši, dobrá volba. Je válka, skřeti napadají konvoje s pivem, ale i tak máme týhle sračky v sudech dost... i když kvalita stojí za hovno...” zabručel hostinský.
„Vy zrovna nemáte vybranou mluvu, že?” pravil Dan, berouc podávaný korbel piva z ruky hostinského.
„To fakt nemám, a nehodlám na tom nic měnit, jasný? Je válka, a já se snažím přežít... a to jak mluvím je úplně jedno... tady tak mluví všichni,” odpověděl hostinský, a odplivl si na zem, která byla pokryta zahnívající slámou, jež vydávala příšerný smrad.
Sam měl již korbel dávno dopitý, když i Dan konečně posledním douškem dopil ten svůj. „Dobrá, můžete nám tu pronajmout pokoj?” otočil se Dan s otázkou na hostinského.
„Ale jistě... mám nahoře ještě jeden volný dvoulůžkový pokoj... tady je klíč, bude to za 30 zlatých,” pravil hostinský.
„Dobrá, tady jsou vaše peníze... my jdeme spát... máme za sebou náročný den,” odvětil Dan a odebral se ke schodům, následován Samem.

Edons právě pomocí kouzel rozmístil knihy, police a magické věci po své nové jeskyni na ostrově Argaan. Nyní už mu nezbývalo nic jiného, než studovat a čekat...

Mezitím se hrdina, který přemohl arcidémona Spáče, vracel z údolí dolů. Běžel, neboť všude mohli číhat skřeti. Dostal zprávu od velitele Garonda pro lorda Hagena. Nyní dostane Innosovo oko. Jeho dosavadní úkol byl splněn... ovšem... netušil, co pro něj osud chystá dále...

Beliar spokojeně shlížel na zem. Přemýšlel... přemýšlel dlouho, ovšem... no ano... hlavou mu vrtala myšlenka o Danovi...
„Je to opravdu ten pravý? Jak ho mám přivést na svou stranu? Ano... jistě... použiji Edonse... to každopádně... ovšem... no, podrobnosti si musím ještě promyslet, každopádně já dosáhnu svého,” dokončil své myšlenky Beliar, a vypustil do tmavé noci bouři.

Dan ve své posteli nespal. Přemýšlel. Přemýšlel o Gomezovi... o tom proradném hajzlovi, kterému se chtěl ze všech sil pomstít za všechny jeho zločiny... hlavně však za vyvraždění Nového tábora...
„Kde ten chlap může být? V údolí? ... Hm... to sotva... Na Khorinisu? ... Možná... Na pevnině? ... Kdo ví... Na Jižních ostrovech? ... Taky je to možné...” Dan si uvědomoval, že možností, kde ten chlap je, je nepřeberné množství... A to byl právě ten problém. Gomez mohl být kdekoli... a v jakékoli společnosti. „Snad mi s jeho hledáním pomůže ten Temný mág... snad... Ovšem nyní je lepší na nic nemyslet... musím se už konečně prospat...” honily se hlavou Danovi myšlenky. Venku silně zahřmělo. „Beliar aby to spral... zase budou cesty jedna velká louže...” pomyslel si ještě bývalý paladin, a po chvíli i on usnul.