Tábor se vlastně dělil na tři části.
Ta první začínala hned u brány a rozkládala se po celém břehu jezera a trochu na sever od něj, byla to světlá část s bohatšími chatrčemi, které byly u jezera. Bylo tam příjemně, v parném dnu chládek a zdroj vody blízko, ale zase v zimě moc chladno od vody.
Ta druhá část byla vlastně samotná velící tvrz a její nádvoří, tam bydleli hlavně významnější bandité a samozřejmě Fernando a Krage. Odtud bylo krásně vidět na celý tábor, jelikož tvrz stála na vyvýšenině ve skalách.

Tu třetí část raději ani nezmiňovat. Rozkládala se u skal, po celé jejich délce až ke starému dolu. Téměř po celý den tu byl nepříjemný lezavý chlad od skal a taky jejich stín se skláněl nad chatrčemi. Bydlela tu spíš spodina, ruzní povaleči a povětšinou Krageho muži. Tito bandité rozhodně nebyli vzorem pro tábor a byli špatní, zda vůbec jde nazvat nějakého banditu dobrým. Právě sem měl Bold namířeno. Raději se znovu zahalil kápí když vstoupil do uliček, či spíš spleti chatrčí pod skálou. Okamžitě na něho dopadl onen chlad, uviděl rozpadlé chaty, které ještě před deseti lety zažívali slávu. I on tu kdysi bydlel, ale to tu nevypadalo takhle. Zhrozil se nad tou představou co se tu děje v noci a raději pokračoval rychlým krokem dál. Opartně překročil nějakou kaluž nevábně páchnoucí, žlutohnědé tekutiny. Z toho pohledu se mu udělalo zle a sevřel se mu žaludek. Neskutečně to tu páchlo. Chtěl si zacpat noc když zrovna uviděl, že na jedné chatrči visí na provaze přivázaná kudla, již zrezivělá, ale hlavní bylo že na ní byla zaschlá krev a pod tím místem byl rudý flek dávno zaschlé krve. Nechtěl si ani představit co tady kudla dělá a k čemu sloužila. Raději se dal do běhu k místu zvanému starý důl. Za chvíli viděl známé obrysy trámů a poznal starý důl. Povolil v běhu a přešel do chůze. Chatrče řídly, bylo jich tady méně a většinou byli rozpadlé. Válely se tady zrezivělé krumpáče a lopaty. Dokonce byli vidět i kostry.

Důl zažíval velkou slavů když tady kvetlo důlní městečko. Bylo to ještě dávno, dávno před příchodem banditů. Toto místo upadlo v zapomění zřejmě když bylo zlato z dolu vytěženo a horníci odešli, jsou i jiné teorie. Například, že horníci narazili v dole na něco co je donutilo odejít, nebo je to zabilo. Tomu ale nikdo moc nevěří. Bandité toto místo později našli a založili zde tábor. Bold každopádně hledal něco jiného, raději si připravil meč a začal pomalu prohledávat chatrče blízko dolu. Vyhýbal se těm úplně rozpadlým, hledal jen v těch trochu obyvatelných. A nehledal dlouho. Jedna chatrč, co vypadala nejzachovaleji a byla nejblíž k dolu, měla zamčené dveře. Bold vytáhl meč, zaklepal jílcem na dveře a schoval se. Za chvíli uslyšel šramot zevnitř. Chvíli poslouchal, pak se dveře rozletěli a vyběhl z nich chlápek máchajíc mečem v ruce. Bold chvíli vyčkal, potom se k němu připlížil zezadu a poklepal mu rukou na rameno. Chlápek se okamžitě otočil a bleskově po Boldovi máchl mečem. Bold to čekal a hravě úder odrazil. Chlápek se zapotácel a popošel dozadu.

„Co tady votravuješ?! Jestli mi neneseš prachy, nebo tak něco, tak vypadni, nebo svůj meč umyju ve tvé krvi.“ zahřímal chlapík. Bold si ho znechuceně prohlédl a pak odvrátil nos.
„Jak se tak na tebe dívám, tak bys spíš potřeboval umýt ty!“ pronesl a zkřivil tvář v gestu znechucení.
„No počkej ty proradnej bastarde!“ zařval chlápek a vrhl se opět na Bolda. Bold ho znuděně odrazil a zaútočil mu na ruce, chlápek měl ale velmi rychlé pohyby a Boldovu útoku uhnul. Bold byl překvapen a toho chlápek využil. Zaútočil, ale Bolda naštěstí jen škrábl bo boku. Bold se naštval, varazil proti němu a udělal pár fint a nakonec pak fingovaný útok, tím banditu povalil a přiložil mu čepel ke krku.
„Kdo jsi a proč jsi na mě útočil?“ zahřímal Bold.
„Nech mě, prosím nezabíjej mě!“ kňučel chlápek. Bold se pousmál a schoval meč do pochvy.
„Vstávej ty ubožáku!“ zařval na něho.
„Díky, jsem ti vděčný. Jmenuju se Creeve, jsem jen ubohý hulič. Útočil jsem na tebe, protože jsem si myslel, že mě přišli zabít.“ řekl Creeve podřízeně.
„Kdo? Kdo tě měli přijít zabít?“ divil se Bold. Creeve se rozhlédl a pak promluvil.
„No přece Krageho zabijáci!“ řekl Creeve zděšeně, jakoby se bál i toho samotného slova. Bold se zamyslel a pak mu něco došlo, ale rozhodl se že o tom nebude mluvit.
„A co tu děláš ty? Nikdy jsem tě v táboře neviděl!“ řekl Creeve a vytáhl si stéblo trávy.
„Jsem tu nový.“ zalhal Bold. „Ale slyšel jsem, že bereš dodávky trávy od někoho zvenku. Proto jsem přišel!“ řekl pak už popravdě. Creeve si křesadlem zapálil stéblo a potáhl si.
„Jo to beru. A proč bych ti měl říkat od koho?“ řekl Creeve opovržlivě. Bold vytáhl meč a ukázal ho Creevemu.
„Asi jsi zapoměl na mého ostrého kamaráda, kterého jsi měl nebezpečně blízko krku. Že bych ti osvěžil paměť.“ Creeve se tak lekl, až mu vypadlo stéblo.
„Dobře, dobře, ale slib mi, že neřekneš nikomu, že jsem ti to řekl já.“ řekl Creeve úskočným hlasem.
„Jasně, stejně zapomenu tvoje jméno hned jak odtud odejdu.“ uklidňoval ho Bold. Creeve se rozhlédl a pak potichu řekl.
„Je to někdo od stráží, myslím že bývalý královský voják. Ale nikdy jsem ho neviděl ani neznám jeho jméno, přísahám.“ zaskuhral Creeve a pomalu se plazil k chatrči. Bold ho nechal jít a zaraženě stál na místě. Přemýšlel na plné obrátky. Co by tady sakra dělal někdo od stráží, jak sem našel cestu a hlavně proč dodával trávu banditům? To nešlo Boldovi do hlavy, ale nejvíc ho zarazila skutečnost, že to je bývalý voják. Takže po něm šel někdo s podobným osudem jako má on sám? Bold už nad tím nehodlal déle přemýšlet a rozhodně né tady. Zasunul svůj meč do pochvy a vydal se kvapným krokem pryč z tohoto ponurého a smrdutého místa.

Meztitím na jiném místě v táboře, zrovna Fernando šel po dlouhém molu, k ostrovu uprostřed jezera. Molo bylo dost staré a rozvrzané, proto si počínal velice opatrně.
„Měl bych to dat spravit, nebo se Bold pěkně vykoupe.“ řekl si pod vousy a usmál se. Po cestě k chatě sáhl pod plášť a vytáhl kolo s klíči. Probíral prsty klíče až nahmatal ten pravý. Když se blížil k ostrovu, padl na něho stín obrovitého dubu, který se tyčil do výše asi třiceti metrů a svou obrovskou rozlohou kmene zabíral zhruba polovinu ostrova. V tomto letním dnu se Fernandovi stín hodil. Ihned ho zahrnul příjemný vánek a chládek. Už viděl rýsující se chatu, kterou z jeho pohledu skrýval mohutný kmen dubu. Přidal do kroku a za chvíli vstoupil na pevnou zem ostrova. Trochu se mu ulevilo když si připoměl to vrzání. Obešel prastarý kmen a před ním se otevřel pohled na celou chatu. Byla opravdu hodně nová, protože byla mockrát opravovaná, ale její obyvatel jí pokaždé opustil a ona zpustla. Buď byla tak neoblíbená protože byla daleko od ostatních chatrčí, snad možná proto, že se banditům nechtělo přes rozvrzané molo, ale většina říkala, že ta chata je prokletá. Fernando, stejně jako Bold tomu nevěřili. Ta chata tu opravdu stála od počátku, stejně jako důl a byla hodně stará, ale Fernando tvrdil, že když je něco staré, nemusí to být hned prokleté.

V ruce stále svíral onen klíč, přistoupil ke dveřím a otevřel je. Okamžitě se mu do nosních dírek vkradl nesnesitelný puch zatuchliny. Zakašlal a zakryl si nos.
„No fuj, to je strašné.“ musel si říct sám pro sebe. Vešel dovnitř a ihned otevřel okenice. Dovnitř se nahrnulo světlo a ukázalo interier chaty. Byla to vcelku velká, útulná místnost s krbem, slaměnou postelí, stolem s židlemi a dvěmi pochodněmi na zdech. Fernando se tu příliš nezdržoval, protože nemohl snést ten puch, který hodlal vyvětrat. Doslova vyběhl ven a posadil se na břehu jezera.
Nad hladinou si zrovna hráli nějací dva ptáci. Létali tak nízko, že se až dotýkali křídly hladiny a čeřili jí tak, že se utvářeli malé kruhy, které se nesli až k Fernandovi. Ten ptáky zasněně pozoroval.
Připomínali mu bandity. Tudíž jeho samotného a jeho muže. Jakoby on sám jen tak poletoval nebezpečně blízko oné hladiny, jíž byla smrt. Jakoby se křídly jen dotýkal smrti, laškoval s ní a vysmíval se jí. Jakoby při každém přepadení a souboji, jen doufal a věřil v náhodu, že vyvázne živý i tentokrát. Přesně jako tihle ptáci. Zrovna když o tomhle přemýšlel, stalo se něco nečekaného. Z jezera vystřelila nějaká tlama, zřejmě obrovské štiky, a popadla jednoho z ptáků za křídlo. Ten se zmítal, ale neměl šanci, za pár vteřin byl stažen pod hladinu jen to zabublalo, ten druhý pták poděšeně uletěl. Fernando při téhle podívané zděšeně vstal a nemohl uvěřit svým očím. Natolik ho to vyrušilo z klidu a přemýšlení. Má to snad být nějaká předzvěst, bude snad i on poražen a stažen pod onu hladinu, a jeho přátelé ho opustí a uletí, jako ten druhý pták, napadlo ho.
A zrovna mu někdo poklepal na rameno. Fernando rozrušen a poděšen tím vším, okamžitě vytáhl meč a při otočce s ním zaútočil na toho člověka. Bold měl co dělat, aby Fernandův nenadálý útok odrazil, úplně mu to podrazilo nohy. Fernando si všiml, že je to on a sklopil meč.

„Promiň, ale měl jsem nějakou vizi. Jsem rozrušen, nevěděl jsem, že jsi to ty.“
„To je v pořádku. Dnes už jsem zvyklý.“ opáčil Bold a posadil se vedle něj.
„Už tam budeš mít vyvětráno.“ podotkl Fernando a pokynul k chatrči.
„Hmm.“ hlesl Bold a sledoval hladinu. Slunce už se sklánělo k obzoru a upozorňovalo na blížící se večer. Bold si sáhl na naditý měšec u pasu a připoměl si, že večer půjde do krčmy oslavit svůj příchod se starými kamarády. Docela se těšil, pořádný alkohol neměl už dlouho. Spolu s Fernandem sledovali slunce sklánějící se ke hladině, jak zabarvovalo celé jezero do oranžové barvy. Tato podívaná trvala jen několik minut, přesto byla nádherná. Fernando se náhle zvedl a odešel přes molo pryč. Bold tu ještě chvíli seděl a pozovoval jak světlo pomalu slábne a slunce odchází dále na západ. Potom vstal a šel k chatrči, měl vcelku rád samotu a byl rád za tuto chatrč. Interiér ho překvapil víc než dost, dokonce i dřevo bylo nachystané, stejně jako minulé noci v jeho staré chatrči. Začínal si myslet, že se to stalo novým zvykem v táboře – odejdeš, připrav dřevo. Sám se musel pousmát nad tím co vymyslel a raději šel zapálit pochodně. Hořely jasně, jasněji než kterékoliv jiné, aspoň se mu to tak zdálo. Chata mu připadala tak nějak, útulná. Posadil se do křesla a vytáhl z pochvy svůj meč. Prohlédl si čepel a jílec. Vlastně až teď je viděl pořádně. Jílec byl precizní a omotaný kůží, záštita jednoduchá, ale efektivní. A v hrušce byla rytina nějaké hlavy. Bold tu hlavu nepoznával, bylo to nějaké jemu neznámé zvíře. Vzal hadřík a začal leštit čepel. Její chladný kovový lesk ho uklidňoval, přemýšlel kolik asi zabil mužů, nebo stvůr.
Když byl hotov, zasunul meč opatrně zpátky do pochvy a rozhodl se k odchodu do krčmy. Přemýšlel že si meč nechá tady, pak si ale vzpoměl na předešlé události v táboře, vzpoměl si na Krageho a vzpoměl si také na onu rezavou kudlu visící na odporném starém provázku. Rozmyslel si to a vzal si meč s sebou.