Lov

Přehled povídky

Autor

Paulie

Diskuse

zde

Hodnocení

1,23 | 30x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Jaký je život mladého lovce na pokraji dospělosti? O tom nám tato povídka povypráví. Ingvar je maldý lovec, jehož právě čeká obvyklá zkouška dospělosti. Jak bude vypadat, dopadne úspěšně? Pokud Vás to zajímá, jste na správném místě. Je začátek Frosu, do sněhové peřiny se chumlá maličká víska a náš Ingvar právě vyráží na svůj první velký lov.

1.díl - Díl 1.

Ve studeném zimním větru divoce poletovaly sněhové vločky, které se snažily najít svou cestu na promrzlou zem. Začínal Fros, období roku, ve kterém panovaly silné mrazy a sněhové bouře, které ztěžovaly život lidem ve vesnicích pod horami. Jednou takovou vesnicí byl i Skogen, který byl zahalen pod pokrývkou čistého bílého sněhu, který ve slábnoucí noci svítil namísto měsíce zahaleného mraky. Celá vesnice tiše spala až na jednoho mladíka probuzeného závanem větru. Ten rozrazil okno v jeho pokoji a vmetl několik sněhových vloček na jeho tvář. Oklepal se a otevřel oči.
Spal pod několika kožešinovými přikrývkami a navzdory studenému vzduchu, který se mu vkrádal do pokoje, odmítal opustit vyhřátou postel. Ještě chvíli proto ležel a jen pozoroval jak venku sílí vánice a přibývá sněhu na okenní římse. Když ale vítr poslal do místnosti další várku sněhu, mladík nespokojeně zamručel, vylezl z postele a šel zavřít okno. Těsně před zavřením vyhlédnul ven a hledal vycházející slunce. Díky pokoji v horním patře domu měl mladík obvykle Skogen jako na dlani. Kvůli sněhu a mrakům nedokázal dost dobře odhadnout kolik času zbývá do svítání a tak se rozhodl, že už raději nepůjde spát. Pak se rychle oklepal a zavřel okno. Došel k posteli přes jejíž rám měl přehozené oblečení, do kterého se ospale vsoukal a odešel z místnosti. Zamířil ke schodům vedoucím do přízemí. Celá spodní část domu byla jedna veliká místnost. Jídelní stůl, čtyři dřevěné ručně vyřezávané židle. O kus dál stála plotna a hned vedle police a skříňky s nádobím. Zhruba uprostřed místnosti bylo kruhové zděné vyvýšené ohniště, v němž dohoříval oheň, jehož kouř líně stoupal ke komínovému vývodu, který začínal kousek nad ním. Na stropě visely na několika místech z trámů svazky bylin a trav, které propůjčovaly místnosti příjemné aroma. Mladík přešel po místnosti, vzal z police plechovou konvici, do které nabral z vědra stojícího u plotny vodu, a pověsil ji na dohořívající ohniště. Z místa pod ohništěm sebral několik menších kousků dřeva a přiložil. Zatímco nechával vařit vodu, přinesl si k ohništi hliněný hrnek, do kterého vsypal někoho sušených listů Buske, byliny nejčastěji používané pro přípravu bylinného odvaru.

Oheň se pomalu rozhoříval a voda v konvici začala vařit. Mladík s ní zalil bylinné lístky a odnesl si hrnek ke stolu. Hodnou chvíli jen nepřítomně mžoural před sebe a snažil se neusínat. Svítání se kvapem blížilo a on začínal být zvědavý, co pro něj nové ráno přinese. Už dlouho na ten den čekal a vzhledem k tomu, že trpělivost nebyla jeho silnou stránkou, užírala ho zvědavost. Nikdo ve vesnici mu nechtěl říct, co se bude dít a navíc nebyl jediný, koho se měla celá věc týkat. Ulf, jeho kamarád od dětství, měl navštívit starého Hjorna. Hjorn byl nejstarším mužem vesnice a také místní druid. Říkalo se o něm, že kromě znalosti bylinek a přírody také vládne prastarými kouzly a dokáže vyvolávat duchy. Nikdo nevěděl, jestli je na tom něco pravdy nebo jsou to jen báchorky, kterými se starší děti.

Z myšlenek vytrhl mladíka zvuk vrzajících schodů. Z jejich ústí se po chvilce vynořila dívčí postava. Děvče asi jedenáctileté, zářivě zlaté vlasy měla po ramena a celé rozcuchané, oči ještě rozespalé a ve tváři zvědavý výraz.
„Proč nespíš? Ještě ani nesvítí slunce,” zeptal se jí s úsměvem na tváři mladík.
„Já… Slyšela jsem hluk,” odpověděla se zívnutím dívka. „Myslela jsem, že je to medvěd…”
„Medvěd?” začal se smát mladík. „Na medvěda jsme moc daleko od lesa, sestřičko. Navíc jak by se sem asi tak dostal?” a smál se dál.
„To není legrace,” začala se vztekat dívka, „bála jsem se,” špitla ještě polohlasem a připojila se k bratrovi u stolu. Chvíli koukala kolem sebe a pak ještě dodala: „Copak si nepamatuješ, jak se sem jednou dostal ten jezevec?”
Mladík se dál vesele smál. Nebyl to posměšný smích, ale jeho mladší sestra jej vždycky dokázala rozesmát. Pořád jakoby žila v nějakém svém vlastním světě.
„Musíme se chovat trošku potichu, ať nevzbudíme ty dva bručouny. Chceš něco jíst?„ ptal se starostlivě bratr děvčete. Ta jen přikývla a vesele pohupovala nožkami na židli a broukala si jakousi melodii. Chlapec zatím ukrojil kousek domácího chleba, na který rozetřel hutný sýr. Nikde mu nechutnalo tak jako doma, skoro se mu ani nechtělo toho rána odcházet. Svítání se ale nezadržitelně blížilo.
„Kam vůbec jdeš?” ozvala se na půl s plnou pusou dívenka.
„To sám pořádně nevím, Tyri,” odvětil s úsměvem mladík. „Kromě mě to dneska čeká Ulfa a ještě Lasseho a Njala...”
„Nemám Ulfa ráda,” skočila mu do řeči Tyri, „chová jako blbec.”
„Kdes' takový slovo slyšela?” začal se zase smát mladík. „Znám se s Ulfem od mala, je na něj spoleh. I když ho nemáš zrovna ráda.”
Tyri už nevěděla, co říct, tak jen pokrčila rameny a zakousla se do velikého krajíce chleba. Pak už jen oba mlčky seděli a dívali se ven z okna, jak se pomalu ztrácí černočerná tma.

Mladík už nemohl déle čekat. Nechal sestřičku samotnou u snídaně a odešel obléci do svého pokoje. Kůží zpevněné kalhoty, vysoké boty s okovanou podrážkou, aby odolávaly krutým venkovním podmínkám. Přes tenkou lněnou košili si natáhl kabátec vycpávaný nejlepšími kožešinami, které jeho otec sehnal. Byl teplý a odolný zároveň. Pro mladého pohyblivého lovce ideální oblečení. Silnou vrstvou kůže a kožešiny mráz nepronikl a pokud šlo o divokou zvěř, je dobrým zvykem každého lovce nepustit si ji vůbec k tělu. Poslední součástí jeho oděvu byly rukavice, které si sám vyzdobil kovovými plíšky. Rukavice pak o poznání méně klouzaly a líp se mu v nich ovládal luk. Ten byl mladíkovou chloubou. Skoro stejně tak vysoký jako on sám, krásně ohebný a přitom dost pevný. Patřil dřív jeho otci a dokonce i otci jeho otce. Rukojeť, která byla spojena s překrásným červeným dřevem, byla prý z kosti velikého kance, kterého mladíkův praděd ulovil svým chlapeckým lukem.

Zatímco se oblékal, nevšiml si, že venku už začalo svítat a první paprsky začaly pronikat mezi větvemi stromů ve vesnici. Mladík se ještě na chvíli zahleděl z okna ve svém pokoji a viděl v dálce potulné mlhy, které se blyštily v záři vycházejícího slunce jako zlatý opar. Byla to nádhera. Sníh už přestal padat a stejně jako mlha i bílý sníh vypadal jako by byl ze zářivých démantů. V tom si všiml postavy blížící se k jejich domu. Ulf. Mladík nechtěl nechat svého přítele dlouho čekat a tak nedočkavě vyběhl z pokoje, několika skoky zdolal schodiště a v rychlosti se rozloučil se sestrou. Na to, že by se mohl rozloučit se spícími rodiči, si ani nevzpomněl a s hlasitým prásknutím domovních dveří se vydal ven do chladného a překrásného rána. Nedbaje na oslepující záři vycházejícího slunce běžel nedočkavě vstříc Ulfovi. Pozdravili se a vyšli po zasněžené cestě k Hjornovu domku.

„Co si myslíš, že se to dneska děje? Někam nás pošlou? Je válka nebo něco?„ narušil po chvíli ticho mladík.
„Jo, to kdybych věděl,” odvětil Ulf, „ale zaslech' sem, že prej budeme lovit. Nějaká zkouška dospělosti nebo co. Otec toho víc nechtěl říct a pořád se vykrucovoval,” pak se na chvilku odmlčel. „Nemyslíš, že je válka, Ingvare, ne?”
Mladík rychle zavrtěl hlavou a litoval, že vůbec vyslovil podobnou domněnku.
„Jestli budeme lovit, tak už se těším,” řekl po další odmlce. „Začátek Frosu je nejlepší. Hlavně losi teď stojí za to. Shromažďují se do stád a strašně dobře se loví. Paroží s losa doma ještě nemám,” zasnil se Ingvar a kývnul na Ulfa, „a co ty? Zase chceš nějakýho kance?”
„Ne, na ty už je pozdě,” zamručel Ulf, „doufám, že narazíme na něco fakt velkýho. Je nám skoro dvacet, musíme se předvíst.”
„Hlavně ať nenarazíme na hladový vlky,” zasmál se Ingvar.
„My dva si poradíme klidně s deseti takovejma,” ušklíbl se Ulf a ukázal před sebe. „Hele, Lasse a Njal už sou tam a nejsou sami. Kolik jich asi je?” divil se a zíral na hlouček lovců, kteří jako by z oka vypadli Ulfovi s Ingvarem.
Když konečně dorazili na okraj Skogena, k místu, kde stálo nejstarší stavení patřící kmetu Hjornovi, zjistili oba mladíci, že na ně čeká skupinka dalších osmi jim podobných. Všichni nervózně přešlapovali a dohadovali se o tom, se bude dít.
„Budeme pronásledovat zlatýho jelena,” říkal jeden mladík ze sousední vesnice.
„Neblázni, okřikoval ho jiný, vždyť je jasný, že tady budeme bojovat o vládu mezi sebou,” klepal si na čelo druhý a chlubil se svým dlouhým plochým mečem, který měl v koženém pouzdře u pasu.
Ingvar se musel smát. Nikdy neslyšel o tom, že by někdo ze starších, jako byl Hjorn, pořádal turnaj pro mladé lovce s příslibem slávy a moci. Všiml si ale, že Ulfa ta myšlenka zaujala. Škoda, ale nemůže se shodovat pořád, říkal si vzduchu.

Debatující hlouček ale najednou utichl, když z domu vyšla shrbená postava. Starý, šedivý muž s rozcuchanými vousy opřený o vysokou zvláštně vyřezávanou hůl s orlí hlavou na špici. V tichosti přeměřil všechny přítomné, pak se pousmál a pokynul jim, aby vešli do jeho příbytku.
V neveliké, krbem vyhřívané místnosti, si všichni usedali kam to jen šlo. V čele velkého stolu seděl sám starý kmet v křesle z jeleního paroží. Pak ještě jednou přeměřil celou skupinu pohledem a pronesl: „
Je načase, abyste se dozvěděli o vaší zkoušce dospělosti...”
Načítám data ...
Nahoru