Vrátili jsme se tedy s nepořízenou zpět za brány města Khorinis. A naše kroky mířili přímo na radnici, která byla stále plna paladinů. Zas ustupovali ohnivému rouchu, aby měl mág, jak projít až k Hagenovi. Jakmile nás zahlédl ihned nedočkavě vyštěkl: "Tak co?" Mág, ale svěsil hlavu.
"Musíme vás zklamat Hagene. Tito orkové nám nedají nic zadarmo ani vítězství. Ráno by měli zaútočit. Je mi to líto. Dělali jsme, co jsme mohli."
"Zatraceně!" praštil pěstmi do stolu Hagen. "Albriechte! Jak to vypadá v kasárnách? Je už většina připravena?"
"Ano, pane."
"Dobrá. Děti a ženy ať se schovají do stok. Pokud máme zemřít tak se ctí!" všichni paladinové souhlasně vykřikli.
"Lorde Hagene! Vyšlete posla k žoldákům. Ti by byli ochotni pomoci." naléhala jsem na něj.
"Žoldáci nám nepomohou jsou to hrdlořezové, kteří bojují pouze pro peníze!" ozval se Ingmar.
"Bohužel musím souhlasit s Ingmarem, výsosti. Nemáme žádnou šanci zvítězit, ale my se nevzdáme stále věříme v naději. Beliarovi se nikdy dobrovolně nevzdáme." Hagen je příliš tvrdohlavý než by se mi ho podařilo přesvědčit, a tak jsem dál nic nenamítala.

Asi po dvou hodinách skončila rada a všichni paladinové zaujali svá stanoviště. Já jsem šla spolu s Hagenem a Miltenem do kasáren za nováčky. Ti byli seřazeni do několika řad. Odhaduji, že jich je tak mezi padesáti, šedesáti. Každý z nich měl lehkou zbroj domobrany, krátký meč nebo v rukou třímali kuši bo luk. Ze všech stran byl slyšet šum.
"Pozor!" zařval kapitán. Všichni zmlkli a postavili se do pozoru.
"Pohov!" křikl Hagen a otočil se na mne. "Jsou vaši, výsosti." uklonil se.
"Cccože?" dostala jsem pouze ze sebe, ale Milten mě vystrčil vpřed. Nic jiného mi tedy nezbylo. Ujala jsem se slova, i když na mne farmáři hleděli nevěřícně.

"ŽENSKÁ?! CO TA TADY DĚLÁ?!" ozvalo se ze zadní řady.
"KDO TO ŘEKL, AŤ VYSTOUPÍ VPŘED?!" zařval Hagen. Předstoupilo zakrslé párátko.
"Já, pane!"
"Víte vy vůbec, kdo to je?!" začal na něj nepříčetně řvát až mu prskal do tváře.
"Neschopná ženská, pane!"
"Jste si jistý tím, co říkáte?"
"Naprosto, pane!" Hagen se usmál a kopl ho kolenem do břicha. Prcek se skácel k zemi.
"Má ještě někdo nějaké námitky?"
"Ne, pane!" vykřikli ostatní jednohlasně.
"Je váš kapitáne." kývl směrem na něj. Ten přistoupil k prckovi vzal ho za límec a začal na něj řvát: "Vstávej ty nicko! Dělej! Si ve válce, ne na dětskym hřišti!" Prcek nejistě vstal. "A poklus! Dej si dvě kolečka a pak se zařaď! Hejbni tou svojí línou prdelí!" a prcek teda běžel s kapitánem po boku. Zdálky byly slyšet jeho nadávky. "Běžíš, jak kulhavý kuře! To i moje matka by to zvládla líp a to je už mrtvá!"

Když byli z doslechu, tak mi Hagen pokynul ať mluvím.
"Takže pánové. Nebudu vám lhát. Zítra ráno spousta z vás padne rukou skřeta. Nemyslete si, že když pokleknete a budete žádat milost, tak vám bude dána. Naopak skřet vás nemilosrdně bez lítosti zabije. Když jsou nemilosrdní oni, Vy buďte také!" odhodlaně zařvali. "Stejně jako skřet nezná milost, tak Vy neznáte strach! Pokud se nebudete bát zasadit smrtelnou ránu, budete žít déle než tři skřeti! Nenechte se zastrašit jejich velikostí, využijte ji. Myslete na své rodiny to vám bude dodávat odvahu. Když budete žít Vy, tak oni také! Nenechte je vzít jim Vaše domovy, braňte toto město jako by to byl Váš otec!"

"Už jsme byli skřetí kořistí dost dlouho. Ukažte jim, že jsme silnější než oni! Za Innose!" doplnil Hagen s pozvednutou čepelí svého meče. Farmáři mu odpověděli svými pozdviženými zbraněmi a skandováním jeho jména.
"Rozchod!" křikl kapitán – který se zrovna vrátil s prckem - a všichni okamžitě zamířili k hradbám. Hagen se otočil na mne.
"Hezký proslov, i když ne moc přesvědčivý, výsosti." uklonil se a mířil ke kapitánovi. Milten mě odtáhl kousek dál.

"Jak myslíš, že tato bitva dopadne?" pošeptal.
"Pokud Hagen nepožádá žoldáky o pomoc, tak skončí masakrem. Skřeti nikoho neušetří."
"Poslal jsem posla k Leemu. Snad nám přijdou na pomoc, pokud nepřijdou a my tu zemřeme. Tak rád jsem tě poznal." políbil mne na tvář a odkráčel. Já zůstala stát, jak přimražená a tupě jsem zírala do dáli. Prsty jsem se dotkla tváře a na mou ruku dopadla kapička vody. Začalo intenzivně pršet, ale to nebyl jen tak ledajaký déšť. Byl to pořádný liják.

Najednou ho zničehonic doprovodila hrozná rána a zvednutí prachu za branami. Do vzduchu vylétly kusy suti. Vběhla jsem pod střechu, aby mi to nezasáhlo hlavu. Nastalo ticho. Vyběhla jsem na hradby u tržiště a spadla mi čelist. Kde dříve býval kopec - na kterém stál maják - tak se na jeho místě objevila liduprázdná mýtina bez stromů, keřů a jiného života. Ještě chvíli jsem se vzpamatovávala z šoku.

"To nemyslí vážně!" sykla jsem skrze zaťaté zuby.
"Myslí. Není to snad více než jasné?" promluvil někdo za mnou. Otočila jsem se a stál tam ohnivý mág. Jeho roucho nebylo ani trochu nasáklé vodou. Spíše z něho vyzařovalo teplo. "Výsosti, ještě máte stále čas zmizet. Jste následnice trůnu a naší povinností je vás chránit." naléhal na mne.
"Víš moc dobře, že to udělat nemohu. Zůstanu i kdybych měla za toto město položit život!"
"Přesně tohle jsem od vás chtěl slyšet." zazubil se. "Běžte si lehnout. Ráno nás čeká rozhodující bitva."
"Ano, to ano." Souhlasila jsem. Mág vystřihl lehkou úklonu a upřel svůj pohled na vzniklou mýtinu.

Sešla jsem po kamenných schodech. Okolo tržiště až k Adanově chrámu. Poklekla jsem před jeho monumentální sochu a začala se modlit...

... přestala jsem až ráno, kdy mi někdo silně trhl ramenem. Vzhlédla jsem a nade mnou stál Lord Hagen.
"Už je čas."
Probrala jsem se úplně z tranzu - plna nové energie - a mé uši znovu zasáhly krvežíznivé bubny. Spolu s Hagenem, Albriechtem, Ingmarem a oběma mágy jsme vyšli na hradby u tržiště. Na bitevním poli ležela mlha. Takže nebylo vidět dále než na dva metry ne-li méně. Díky ní jsme neviděli ani jednoho skřeta. Pouze ty bubny nás informovali, že tam někde určitě jsou. Otázkou bylo kde?

Na hradbách stáli pouze vojáci s luky a kušemi. Zatímco u brány byl zástup, čekající na otevření brány. Každý lučištník měl před sebou šípy v nádobě - speciálně upravené mágy, aby hořely pouze při styku s nepřítelem. Nad bránou se vařil dehet. Všem nováčkům okolo mne se třásla kolena a zbraně v rukou. Sem, tam někdo vyzíval Innose, aby ochraňoval jejich duše. Mnozí z nich se málem zbláznili. Nejspíše to způsobovaly ty bubny. Díky nimž z těchto nováčků zmizel i poslední kousek odvahy nebo odhodlání. Zbyla pouze myšlenka na smrt.

"Zvedněte bránu!" zařval kapitán a když byla úplně nahoře tak se celý zástup začal přesouvat před hradby na vzniklou mýtinu. My jsme se přidali k nim.
"Srovnat do řady!" zařval zas. Vojáci se začali formovat do obdélníku (70x30). Já, Ingmar, Albriecht, Hagen, Milten a druhý mág jsme šli až úplně do první linie. V tom se ozval hrdelní válečný pokřik skřetů.
"Taste meče!" zařval Hagen a všichni tak učinili. "První salva!" lučištníci vystřelili do vzduch, i když nevěděli jestli jejich rána byla úspěšná.

Z mnoha stran se ozvaly bolestné výkřiky. Všem bušila srdce jako by chtěla prorazit žebra a vyskočit z našich těl.
"Druhá salva!" zařval Hagen naposledy. Jen co vypustili poslední salvu šípů, skřeti byli až u nás.
Silně jsem se rozmáchla stejně tak jako můj protivník. Ovšem já jsem byla rychlejší a má rána zasáhla krční tepnu. Padl, ale na jeho místě se objevil hned další. Zuřivě jsem se snažila odrážet všechny rány, ale po dlouhé chvíli boje mi začali dřevěnět ruce. Jednou jsem rozsekla břicho, podruhé zas stehenní šlachy a potřetí jsem ho napíchla, jak prase na rožeň. Všichni okolo mne se také snažili udržet svůj život nadlouho, i když se to mnohdy nepovedlo. Všude stříkala krev. Rudá, ale i černá orků. Převládal zde zmatek.

Mnozí farmáři vzali nohy na ramena ještě před začátkem bitvy, ale paladinové se bili dále. Sem tam se objevil záblesk rudého, modrého nebo fialového světla - od mágů - které jsem jen stěží zaregistrovala. Po složení dalšího nepřítele jsem se rozhlédla po bojišti. Skřeti měli jasnou převahu. Už nás mohl zachránit pouze zázrak.

Ve chvíli mé nepozornosti mne jeden ork zasáhl do temene hlavy a škrábl mě do ramene nožem. Obraz se mi začal rozmazávat, ale i přesto můj meč proklál jeho hruď. Skřeti se sem hrnuli, jak tekoucí řeka. V této, ale neproudila voda nýbrž krev. Lidská či orkská.

Podlomili se mi nohy a já padla na kolena. Začaly se mi před očima objevovat jakési postavy. Máchala jsem kolem sebe mečem v domnění, že to jsou nepřátelé. Měla jsem halucinace. Najednou se postavy proměnili v ohnivé démony s rohy a plameny místo očí. Na zádech měli potrhaná černá křídla.

Odněkud z dálky se mi v hlavě ozval hlas. Prosebný hlas.
"Co to děláte? To nemůžete! Jsem důležitý pro našeho krále, výsosti!"
"Udělej to. Přece nebudeš poslouchat toho skrčka. Udělej to a pak budeš patřit mezi nás." Ozval se druhý hrubí hlas doprovázený démonickým smíchem. Rozmáchla jsem se, abych udeřila, ale mou čepel zachytila něčí ruka.
"NEEEEE!!!!" zaječel démon.

Vůbec nic jsem nevnímala ani okolí kolem sebe. Někdo nebo něco mě táhlo neznámo kam. Poté se mé tělo posadilo a opřelo o zeď. Pak jako by má duše opouštěla tělesnou schránku a plula směrem k nebi.

Stála jsem - celá v bílém - u vodopádu, kolem kterého běhala zvěř a švitořili ptáci. Když jsem procházela mezi nimi nebáli se. Krajina měla modrý nádech a všude panovala harmonie.
"Vítej!" ozvalo se z pod vodopádu. Proud se rozestoupil. Objevil se v něm starý muž se stříbrným plnovousem až na zem a šedýma očima. Oblečen v modrém rouchu.
"Jsem Adanos. Bůh moudrosti a rovnováhy."
"Já jsem ..."
"Vykonavatelka mé vůle." přerušil mne. Sklonil hlavu ke hladině jezírka. "Pohleď." ukázal směrem na hladinu, na které se objevil obraz právě probíhající bitvy.
"Musím jim pomoci!" vstala jsem, ale Adanos mne zastavil a znovu ukázal posunkem na hladinu. Tam se objevilo mé bezvládné tělo opřené o zdivo Khorinisu a vedle něho klečel ustaraný Milten se slzami v očích. "Nemohu být po smrti. Vždyť ..." pohlédla jsem na Adana, ten pouze pokýval hlavou.
"Není jediný komu tato bitva působí bolest." Luskl prsty a tentokrát se zde zhmotnili ženy a plačící děti ve stokách. "Beliar se znovu snaží získat převahu nad svým bratrem. Každou minutou je blíže svému cíli. Musíš tomu zabránit a pomoci Innosovému vyvolenému porazit draky v Hornickém údolí. Jedině od nich zjistíte, kdo je příčinou tohoto chaosu. Stín padne na zemi velmi rychle, ale ještě není nic ztraceno. Tato bitva má být pouze začátek."
"Jak?" zeptala jsem se.
"Dávám ti sílu Boha, kterou využij pouze v dobrém." Natáhl dlaně proti mně. Mé tělo se plnilo neskutečnou energií, která proudila každou mou žilou. Až nakonec vyhasla.

Krajina se rozplynula a má duše se navracela zpět. Stále jsem slyšela jeho slova: "Nezapomeň." Stále slábl a slábl až úplně zmizel.
Přišla jsem k sobě a mé oči se otevřeli. Pravé rameno mne nesnesitelně pálilo. Pohlédla jsem na Miltena, kterému se rozjasnila tvář a objal mne kolem ramen.
"Už jsem myslel, že jsi ... To je jedno. Vítej zpět."
"Co se stalo?" zeptala jsem se s dlaní na temeni.
"Pokusila jsi se zabít Hagena."
"Cože?!" vyvalila jsem oči nevěřícně.
"Ano, kdybych tě nezastavil. Udělala bys to." Pohlédla jsem do dálky a mé oči spatřili to krveprolití. Nebylo jediného člověka, který by vydržel dlouho stát proti orkům.
"Musíme bojovat!" vykřikla jsem odhodlaně.
"Nemůžeš. Zůstaň zde a ani se nehni. Dojdu pro Hagena nějak se to vysvětlí." Vstal a odešel na bojiště. Nemohla jsem mařit čas a vstala jsem také. Překvapila mne má mrštnost.

Mé nohy se rozeběhly směrem k bitevní vřavě. Má rychlost nabyla také na síle. Narazila jsem na skupinku deseti orků, kteří právě zabili jednoho z paladinů. Jen, co mne jeden z nich zahlédl, zařval. Zbytek také upřel své pohledy mým směrem. Na ruce se mi objevila ohnivá koule. Natáhla jsem ruku a vyletěla jako vystřelený šíp. Zasáhla tři orky, kteří začaly hořet.
Můj meč projel hrudí jednoho z nich. Ten pohlédl na čepel a padl v agónii. Ostatní se silně rozmáchli. Natáhla jsem dlaň a jejich ruce se ve vzduchu zarazili. Sama jsem žasla nad tím, jak lehce teď ovládám magii. Trhla jsem dlaní dopředu a skřeti odlétly daleko do zadu. Jejich ohromná těla dopadla na nastavená kopí vojáků.

Rozhlédla jsem se okolo. Mlha už zmizela, ale průběh bitvy se ani trochu nezměnil. Proběhla jsem mezi bojujícími vojáky a paladiny. Snažila jsem se najít Hagena, ale přes zuřivost boje se nedalo nic zahlédnout. Všude bylo slyšet pouze narážení kovu o kov a sem tam i smrtelný výkřik, ale Hagen nikde. Jen jsem doufala, že nepadl.

Otočila jsem hlavu na východ, jelikož se ozval další hrdelní řev a na mýtině se objevovali další a další skřeti.
"Ústup! Vraťte se zpátky za hradby!" zařval kapitán. Všichni se okamžitě otočili směrem k hradbám a prchali do jejich bezpečí. I já jsem byla mezi nimi.

Jakmile jsme byli všichni přeživší za bránou okamžitě se za námi zavřela. Vojáci ji zajistili kládami, prkny a trámy. Lučištníci pálili jednu salvu za druhou a my mohli pouze pozorovat jejich cíle padající k zemi.

Začala jsem hledat Hagena. Ptala jsem se vojáků jestli ho někde neviděli -bylo to neúspěšné. Pak jsem narazila na domobránce Miku. Měl obvázanou hlavu a ruku hadrem.
"Miko, neviděl jsi Hagena?"
"Jo, šel do kasáren spolu s dvěma mágama." odpověděl rozmrzele.
"Díky."
Vydala jsem se tedy do kasáren. Tam stál Hagen u stolu přesunutého z rohu místnosti doprostřed. Okolo zas paladinové. Jakmile mne Hagen zahlédl zařval na stráže: "Chyťte ji!"
Já se jim vysmekla z rukou.
"Proč?"
"To jen kdyby jste se rozhodla ukončit můj život." odpověděl hořce.
"Ona za to nemohla." bránil mne Milten.
"Ano, souhlasím s Miltenem. Byla pod vlivem drogy. Měla halucinace a pokud vidím dobře tak vy tu stále jste Hagene. Tak v čem je problém?" Hagen zmlkl a věnoval se dále programu jednání.
"Jaké jsou ztráty?"
"176 mrtvých 31 zraněných." odpověděl Ingmar.
"Jaké js...." nedořekl Albriecht, jelikož ho vyrušil kapitán.
"Pane!" zasalutoval. "Dlouho je neudržíme. Za pár hodin k nám dorazí jejich katapulty!"
Hagen na něj pohlédl zděšeně. Než stačil něco říci, objevil se ve dveřích Martin z přístavu.
"Pane!" zasalutoval také. "Jižní branou přišli žoldáci. Je jich tak kolem padesáti."
"Pusťte je dovnitř! Jsou naší jedinou nadějí." křikl Hark. Ostatní s nim souhlasili. Martin tedy vyběhl ven s rozkazy. Ale v polovině cesty se zastavil.

Přišlo nám to divné a tak jsme se všichni vydali k hradbám. V dálce jsme zahlédli Urshaka s Pyrokarem před sebou - na krku mu držel magický nůž.
"Vy se vzdát nebo já ho zabít!" zařval.