Proti králi

Přehled povídky

Autor

VMC

Diskuse

zde

Hodnocení

1,38 | 29x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

Popis

Děj se odehrává 20 let po smrti krále Rhobara III. Na trůně nyní sedí jeho syn, Lorkan I., který Myrthanu změnil k nepoznání. Magie je zakázáná, staré cechy mágů ohně a paladinů zrušeny, daně jsou vysoké a vládne Lorkanova armáda Rudých kápí. Hlavní hrdinka, mladá čarodějka, pronásledována královými vojáky nachází přátele v podobě dvou lovců a vydává se na dlouhou cestu. Kam ji cesta zavede a jak to vlastně všechno dopadne, to závisí jen a jen na vás. Po každé kapitole totiž můžete ovlivnit děj

4.díl

„O zrušení cechu paladinů. Takzvaní Innosovi služebníci, známý též jako paladini, selhali při obraně svobodné země myrthanské. Jejich zaslepená víra v kouzla a čáry zahubila muže, kterého měli chránit. Jejich posedlost magií usmrtila bývalého krále, mého otce, Rhobara III.
Nechť všem je známo, že já, Lorkan I., tímto ruším cech paladinský. Jeho bývalí členové nechť zbraně a brnění odevzdají. Cechovní knihy a svitky nechť spáleny jsou ve všech městech, protože jen lži a prázdná slova v nich nachází se.
Království budiž chráněno Rudými kápěmi, jediným pravým a zákonným vojskem.
Nechť myrthanský lid zůstane navždy svobodný!”


Kapitola IV. Na sever

Dívka neměla kam ustoupit. Zády se dotýkala mohutného dubu. Pohlédla mladíkovi do očí. Kdysi bývaly plné lásky a vyzařovalo z nich štěstí. Nyní je zaslepovala zloba a vztek. Nebyla to uniforma nebo dlouhý meč, ale právě onen pohled dívce prozrazoval, že před ní stojí někdo jiný. Někdo jiný než koho znala. Někdo jiný než koho milovala.

Voják stál od hnědovlásky jen dva kroky. Věděla, že pokud pozvedne ruku a pokusí se vyvolat nějaké kouzlo, tak ji ozbrojenec usmrtí. Hbitě se rozhlédla kolem sebe, když v tom o její zrak zavadil nůž ležící u jejích nohou. Dýka, kterou po ní před krátkou dobou vrhl jeden z vrahů, se nyní přímo nabízela.
Rachel nechala ruku u těla a prsty namířila na ležící zbraň. V očích jí lehce zablesklo a ostrý předmět jí hbitě vskočil do nachystané dlaně. Pozvedla dýku před sebe a zvolala na muže: „Už se nepřibližuj ani o krok!”
Mladík se nepříjemně usmál a odvětil: „Nebo co? Zabiješ mě tím pižlátkem?”

Pak přikročil k dívce na půl metru a pravil: „Zradila jsi mě, vesnici a celé království!”
Muž pozvedl meč o něco výš a chystal se na poslední úder. Přitom vykřikl: „Nechť myrthanský lid zůstane navždy svobodný!”

Modroočka již chvíli neposlouchala, jaké jedy voják vypouští z úst. Jaká slova se mu linou přes rty, které kdysi líbala. Když se mu naposled podívala do očí, nic z bývalé lásky necítila. Tu v jejím srdci vystřídal hněv. Nenáviděla Rudé kápě. Zabily osobu, kterou nade vše milovala, jejího otce.
Už před sebou neviděla přítele, ale zrádce a nepřítele. Spatřovala vraha, který se chystá zabít svou další oběť. Kdyby čekala jen o chvíli déle, tak by ji voják jistě usmrtil.

Nával hněvu a nenávisti projel celým jejím tělem. Vycenila zuby, její oči zrudly a zbraň vylétla z ruky jako ostrý šíp. Dýka se mužovi zabodla do krku. Upustil meč a klesl na kolena.
Vlna zloby odezněla a červená barva se vytratila z očí. Čarodějka pouze mlčky stála a pozorovala raněného vojáka. Náhle si uvědomila, že necítí smutek ani lítost. Necítila vůbec nic nad svým činem. Svědomí ji našeptávalo, že učinila správně a její oběť si vše zasloužila.
Přikročila ke klečícímu mužovi, kterého opouštěla síla. Jeho ruce se přestaly snažit vytáhnout zaraženou zbraň a sjely k zemi. Dívka uchopila dýku za rukojeť a odsuzujícím hlasem promluvila: „Jsi stejný jako ti vrazi. Ale ty už nikoho nezabiješ.”
Hnědovláska prudkým pohybem vytáhla zabodnutý předmět z mladíkova krku. Krev se mu vyvalila z rány a on se zakuckal. Z posledních sil se chytl za krk a z úst mu začal vytékat rudý pramínek. V tom se mladík svalil k zemi a už se nepohnul.

Vražedkyně stála nad mrtvolou a pozorovala, jak bezvládně leží. Až nyní začala pochybovat, zda se rozhodla správně. Nechala se ovládnout vztekem a zavraždila svého bývalého přítele. Naproti tomu jí cosi našeptávalo, že kdyby učinila jinak, tak teď by na zemi nejspíš ležela mrtvá ona.
Nemohla zde setrvat už ani vteřinu. Nechtěla už přemýšlet o tom, co se stalo, a tak utekla pryč.

Rachel přiběhla do tábořiště ve stejnou chvíli jako oba lovci. Ti v rukách ještě svírali meče. Trojice si vyměnila několik pohledů, z nichž sršelo překvapení. Jako první promluvil Sifríd: „Jsi v pořádku, Rachel? Zahlédl jsem víc vojáků, než s kolika jsem se já a Gabriel utkali.”
Mladá čarodějka věděla, že lovcům nemůže říct pravdu. Již dříve se rozhodla, že oběma bojovníkům o svých magických schopnostech nic neprozradí. Zajela něžnou rukou do vlasů a podrbala se na hlavě. Pak napjatě pronesla první, co ji napadlo: „Ano, máš pravdu. Ve skutečnosti tu byli ještě další dva vojáci. Já se o sebe ale umím postarat.”

Dívka se vynuceně usmála a zlehka zatřásla dýkou, kterou držela v ruce. Tento krátký pohyb malou zbraní na chvíli upoutal zrak lovců. Domysleli si, co se nejspíš stalo, a tak zastrčili své meče do pochev. Mladší z dvojice pouze kysele procedil mezi zuby: „Vskutku.”
Gabriel neměl čas přemítat o pravdivosti příběhu modroočky. Navíc zahlédl krev na ostří zbraně, a tak se rozhodl nečinit podezíravé závěry a raději se společně se svým druhem pustil do úklidu tábora.

Sifríd nahrnul tři vlčí kůže, jediný úlovek, do obnošeného batohu a hodil jej po svém kolegovi. Začal ze země sbírat i zbylé předměty a přitom povídal: „Rudé pláště, které nás napadly, cestovaly nalehko. Musela to být průzkumná skupina. Zbytek vojáků se k nám patrně přibližuje, zatímco mluvíme. Pokud nám přálo štěstí, tak jsme jim zabili stopaře a to je trochu zpomalí. Otázka však zní, kam teď půjdeme?”
Mladší lovec pouze pokrčil rameny, vždy důvěřoval intuici zkušenějšího kolegy. Hrobové ticho přerušila až hnědovláska, která doposud mlčky postávala a muže pouze sledovala. Snad za to mohl nedávný sen nebo vzpomínka z otcova vyprávění, ale když přišla otázka na budoucí směr, tak přispěchala s odpovědí. „Měli bychom jít na sever.”

Dlouhán si na záda nasazoval batoh s kožešinou. Když uslyšel dívčin nápad, tak se pousmál a neodpustil si sarkastickou poznámku: „Na sever? To tě napadlo jen tak, a nebo si chceš postavit sněhuláka?”
Druhý z mužů však názor přítele nesdílel a pronesl: „Ne, Rachel má pravdu. Když půjdeme na sever, tak narazíme na potok. Mírně se stočíme na východ a půjdeme po proudu. Voda zakryje naše stopy. Pospíšíme-li si, tak do setmění projdeme malou vesnicí a zítra dorazíme do Geldernu. Ve vesnici prodáme to málo kůží, co máme. Ve městě nakoupíme nějaké zásoby a zkusíme štěstí v severní divočině. Snad tamější lesy nebudou tak chudé na zvěř jako tento.”

Sifríd ze země sebral dřevěný luk a promluvil k dívce: „Můžeš jít samozřejmě s námi.”
Mladá čarodějka přikývla. Vojáky by sama nikdy nesetřásla a lovci již jednou dokázali, že s králem zadobře také nejsou.
Skupinka uprchlíků před zákonem tak vyrazila na sever, což dívku alespoň zčásti uklidňovalo. Na opačné straně leželi vojáci, které zabila. Spálenou mrtvolu by lovcům asi jen stěží vysvětlovala.

Daleko na západě, v samém srdci království, ve Vegnardu, se mělo rozhodnout o osudu družiny. Nad kamenným hradem vlály rudé vlajky s vyobrazeným orlem a čtyřmi hvězdami. V jeho útrobách si vykračoval muž oděný v černém rouše. Hlavu mu zahalovala tmavá kapuce a chůzi doprovázelo klapání dřevěné hole. Před tajemnou postavou se otevřely velké dveře a ona vešla do trůnního sálu. Ozbrojenci, kteří osobu vpustili dovnitř, opustili místnost a zavřeli za sebou.
Na konci sálu stál muž a díval se ven z okna. Jeho záda pokrýval červený plášť a hlavu mu zdobila koruna. Byl to samotný král.

Host pokračoval v cestě k vladařovi. Klepot hole tlumil dlouhý rudý koberec, který se táhnul až k trůnu, na němž však nyní nikdo neseděl. Zastavil se až dva kroky od krále.
Ten se neotáčel, jen mávl rukou a pravil: „Co máš na srdci, Dariusi?”
Odpověď na sebe nedala dlouho čekat. Otázaný promluvil klidným hlasem: „Jde o vesnici, kterou jsi před nedávnem přikázal potrestat, můj králi.”
Vladař nasadil přísný tón a řekl: „To ty jsi mě přesvědčil, že se v ní schovávají čarodějové. Mluv přímo k věci!”
Host pokračoval: „A přesně kvůli oněm čarodějům jsem za tebou přišel. Domnívám se, že tví vojáci neuspěli. Sledoval jsem vesnici a pocítil jsem magii. Nedaleko od onoho místa někdo vyřkl silná kouzla.”

Král opětovně mávl rukou a výrazně veselejším hlasem pravil: „Dariusi, příteli. Známe se od dětství. Vždy jsem hluboce respektoval tvou intuici. I to je důvod, proč jsi stále naživu. Tentokrát se ale pleteš. Myslím, že moji vojáci jednoho nebo dva bývalé mágy ohně zvládnou.”
Muž v tmavém hbitě odpověděl: „To, co jsem však pocítil, nebyla kouzla mágů ohně. Cítil jsem něco silnějšího, něco staršího než je runová magie. Možná se pletu, můj pane, a ty máš pravdu, ale rád bych situaci prozkoumal.”
Načítám data ...
Nahoru