Počátek konce - 1.série / Povídka

Přehled povídky

Autor

Lucanus

Diskuse

zde

Hodnocení

92% | 84x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

Seznam dílů 1.série

Popis

Bouře se blíží. Stíny se prodlužují. Světlo pohasíná. Naděje zvadá. Kdo zasáhne, když ten, kdo měl spasit svět již není mezi živými? Jak dopadne boj lidstva s něčím, co se nedá pochopit?

2.díl - Pán Titánů

Miliardy hvězd zářily na noční obloze jako řeřavé uhlíky, vysypané z výhně ohromného slunečního kotouče, jenž se před pár hodinami skryl za obzorem, kam se na sklonku každého umírajícího dne odebíral ke svému kratičkému odpočinku, aby v okamžiku, kdy noc končí a ztrácí svou sílu, opět vyrazil na svou pouť po obloze.
Krajinou se nesl zuřivý řev ohromného tvora, příslušníka dávno ztracené rasy, jež byla kdysi vypovězena ze světa, aby uvolnila místo svým mladším sokům. Zvuk byl tak hlasitý, až otřásal samotnou zemí v základech a hrozilo, že zbortí vzrostlé stromy a pevné skály, stojící tu už po milénia.
Nad potemnělým ostrovem plul srpek Měsíce, vrhající své tlumené světlo na tropické lesy a mýtinky pod sebou a poskytující tak, za doprovodu hvězd, jediný způsob, jak aspoň trošičku propátrat zrakem temnotu, která nyní obklopovala svět svým závojem klidu.
Vše by dokázalo vyhlížet dokonale klidně, naprostá idylka na tropickém ostrůvku, porostlém deštnými pralesy, z nichž tu a tam hrdě vystupovaly majestátní obrysy hrdých skal, bedlivých strážců stromového města.
Jen kdyby nebylo toho zvuku, který trhal uši, ničil nervy a kradl klid duše stejně snadno, jako smečka vlků strhne uštvaného jelena.
Vítr se proháněl v korunách stromů a šustil listovím zelených velikánů, jež skýtaly útočiště mnohým stvořením a tvořily tak vlastní osady a městečka zvířat, toliko odlišné od těch lidských.
Statisíce živých tvorů se nyní krčily v bezpečí jejich láskyplných náručí, skrývajíc se před tím, co rušilo tuhle přenádhernou noc projevem svého hněvu.
Země se opět zatřásla, když vzteklý řev protrhl ticho a přehlušil šustění listů.
Něco však bylo jinak.
Zároveň s ohlušujícím zvukem se neslo několik dalších výkřiků, tentokráte lidských.
Některé byly ozvěnou strachu, jiné zněly jako odhodlaná výzva obrovskému nepříteli, další bylo žalostné skučení beznohého muže.

*****

A božstvo spatřilo, co jejich nepřítel plánuje a muselo zakročit!

*****


„Musíme ho složit a to rychle!” zařval odhodlaně muž v mohutné zbroji.
Z hnědých očí v průzorech ocelové přilby, skrývající zbytek jeho obličeje za masou kovu, šlehaly blesky hněvu.
„Jestli ho nedostaneme na kolena, nadělá z nás kaši.”
Zbytek jeho skupiny, kterou tvořilo pět mužů v podobné výstroji, vyděšeně přikývl.
Velitel vyhlédl zpoza jejich úkrytu a pohledem hodnotil situaci.
Jeden z jeho vojáků ležel na zemi a žalostně skučel, zatímco oběma rukama pevně svíral pahýl své nohy. Oči, přetékající potlačovaným strachem jako přelitý pohár, z nějž víno odkapává na dřevěnou desku stolu, měl pozvednuté vzhůru.
Přímo před ním stál asi čtyři metry vysoký Titán.
Žádný z nich jej neviděl dokonale, tak jak byl stvořen mocnou magií, kdysi dávno před lidským pokolením.
Přesto z jistých zdrojů tušili, jak vypadá, což by se dalo snadno vyvodit i z obrysu obřího těla, který se jim rýsoval před jejich zrakem.
Nestvůra byla ohromná, zabarvená do ruda a zajisté i děsivě světélkující v panujícím přítmí. Části jejího těla byly tvořeny něčím, co velice připomínalo tuhnoucí lávu, jak vzhledem, tak i konzistencí. Horko, které přítomnost stvoření vyvolávala, tomu jen dávalo za pravdu.
Nelítostné oči, jež na ně svítily a pomrkávaly z mohutné býčí hlavy, jakoby si vychutnávaly jejich bezmocnost. Planuly až hrozivou vášní a krutou inteligencí.
Ano, tvor byl inteligentní, krutý, nelítostný a mocný. A vše si to uvědomoval a také náležitě vychutnával.
Z nozder býčí hlavy vyšlehly plamínky, když si stvoření odfrklo a s nespoutanou divokostí, podnícenou pocitem hněvu a opovržení vůči těm malým, otravným stvořením, jež jej ohrožovala, pohodilo hlavou, korunovanou obrovskými rohy.
Pak zvedlo svou ohromnou palici, sloužící mu jako nástroj absolutní destrukce s jediným účelem.
Když hlavice zbraně zaduněla o zem, zároveň s odporným křupnutím kostí, seismický otřes jim podlamoval nohy a hrozilo, že se sesypou k zemi jako domečky z karet, když se do jejich stěn opře poryv větru.
„Kurva,” problesklo hlavou vůdci skupinky. „Na vlastní pěst ho nesložíme. Kde sakra je?”
Monstrum si, se zálibným pohledem v planoucích očích, prohlíželo krvavou kaši, která zůstala tam, kde před chvílí ležel jeden z jeho nepřátel.
Pak pozvedlo svůj zrak a pohlédlo jejich směrem, vychutnávajíc si plnými doušky své první vítězství v dnešním setkání dvou znepřátelených ras.
„Chlapci,” pronesl velitel skupinky směrem ke svým mužům, krčícím se mezi stromy. „Jsme v tom sami. Tak mu ukážeme, že by se nás měl bát. Ukážeme mu, že z něj bude fašírka!”
Muži nerozhodně zakývali, opravdu se ani jednomu z nich nechtělo nestvůrné bytosti dokazovat její slabost, neboť ona nepochybně slabá nebyla.
Ne, to oni byli ti nicotní červi, kteří dnes poslouží k tomu, aby se mrchožrouti nažrali čerstvého masa z jejich chladnoucích těl.
Jakou šanci asi tak mohou mít proti něčemu, co dalece převyšuje jejich chápání?
Asi takovou, jakou má slípka na to, že unikne lišce, objevivší způsob, jak se dostat do bezpečí kurníku a nyní se už jen pomalu a bez jakéhokoli spěchu plížící ke své kořisti, která ani v nejmenším netuší, jak velké nebezpečí hrozí.
Jejich vůdce však dokázal číst v jejich tvářích a věděl, co se jim teď prohání hlavou rychlostí prérijního větru. To samé se odehrávalo v jeho mysli, jenže on to dokázal skrýt, pohřbít hluboko v sobě a nedovolit tomu, aby se to prodralo na povrch a udeřilo silou útočícího býka.
A právě to z něj činilo něco víc.
„Zvládli jsme to už několikrát, tak proč bychom to neudělali znovu!” zařval odhodlaně na své váhající svěřence a otočil se čelem k nepříteli. „My jsme teď Lovci a on je kořist, ne naopak! Za mnou!”
Chvíli jim trvalo naleznout odvahu, aby následovali svého velitele, který už vyrazil k monstru.
Ostří obouruční zbraně, tasené nepostřehnutelným pohybem, vydalo jen skřípavý zvuk, jak se plochá strana čepele letmo otřela o kovovou objímku pochvy.
Když váhající bojovníci viděli jeho chrabrost, nemohli zůstat zahanbeni.
Jak by se pak mohli podívat do očí ostatním, kteří bojovali bok po boku proti těmto dávno zapomenutým stvořením?
Jak by vůbec mohli v klidu žít své životy, kdyby nyní potvrdili přísahu, jež měli vypálenou v krvi.
Jak by mohli pokojně odejít z tohoto světa, až by si na smrtelném loži připomněli svou dnešní zbabělost?
Z úst se jim vydral válečný pokřik, když se odvážně rozeběhli kupředu, aby vládcům starého světa ukázali, že teď jsou pány oni.
„Obkličte ho!” zařval muž v čele a v hnědých očích mu plálo bojové šílenství. Strach byl pryč, zakopaný hluboko v pohřebišti jeho duše, kam odplouvaly všechny pocity, které si žádný zkušený válečník nemohl dovolit během bitevní vřavy. Tyto situace už zažil tolikrát, že by to ani nedovedl spočítat.
„Tak poď, hajzle!” zařval na obrovskou příšeru. „Poď, tady jsem, ty parchante!”

*****

A nejmocnější z bohů stvořil Pána Titánů!

*****


Hlasitý řev obrovského stvoření se nesl tropickým lesem a jasně signalizoval, že se děje to, na co čekali.
„Našli ho!” pomyslel si muž, který sám kráčel podrostem tropické džungle, zatímco vyčkával právě na tento signál. Na jakýkoli náznak toho, že našli tvora, jenž byl cílem jejich výpravy.
On sám prohledával ostrov na vlastní pěst, zatímco jeho druhové ve zbrani pátrali ve skupině, snažíc se objevit jakýkoli náznak Titánovy přítomnosti na tomto pustém, zapadlém ostrově.
A mezitím, co se on pídil po chrámu, kde byla nestvůra uložena ke svému nucenému odpočinku, jeho společníci se pachtili lesem.
K smůle jemu vlastní, však neměl přílišný úspěch.
Vskutku se mu podařilo najít místo, kde bylo stvoření z dávných časů vězněno, a kde by se případně dalo znovu spoutat pevnými okovy, pokud by tedy síla tohoto tvora, jenž po svém procitnutí musel opravdu zuřit, nezničila chrám prakticky do základů.
Ale zkuste si to představit. Zkuste jen na chviličku pomyslet, že byste několik předlouhých staletí museli strávit na jednom jediném místě, které se stalo vaším nedobrovolným příbytkem.
A pokuste se vžít do role toho, kdo je tu uvězněn, odsouzen spočinout zde až na věky věků, do samotného konce celého vesmíru a všech jeho nejnepatrnějších částeček.
Samozřejmě byste se snažili uniknout, aspoň několik prvních dekád byste strávili hledáním skulinky, která ovšem neexistuje a nikdy zde nebyla.
A dávno potom, co byste tuto honbu za nedosažitelným vzdali, by se objevila nepatrná mezírka v obraných barikádách, držících vás zde. A tahle bezvýznamná vada by se neustále zvětšovala a rostla, jak moc vašich věznitelů slábne, dokud okovy, držící pevně na místě a poutající vás k nenáviděnému místu, neprasknou a nedopřejí vám svobodu, tak dlouho upíranou a nyní tak opojně chutnající.
První věc, kterou by každý normální tvor učinil, by byla takřka přízemně jednoduchá.
Smetl by své bývalé vězení z povrchu zemského, pokud by k tomu tedy měl prostředky.
A Titán jimi disponoval, čehož náležitě využil a proměnil ten kdysi vznešený, rozsáhlý a hrdý chrám v pouhopouhé ruiny, jež už ani v nejmenším neodrážely původní velkolepost pradávné stavby.
Uvěznit monstrum znovu nepřipadalo již tedy v úvahu, nebylo kde jej opětovně spoutat a uložit k věčnému odpočinku, který mu byl souzen až do zborcení světa.
Museli tedy bojovat a zvítězit, zničit tuhle hrozbu jednou provždy, aby už nemohla více povstat a ohrozit někoho z lidské rasy.
A právě nyní přišla jeho chvíle, jejich okamžik k tomu, aby splnili svůj účel, potvrdili své přísahy krví a naplnili své poslání vítězstvím.
Teď byl čas jednat!
Okamžitě se otočil. Masivní ocelová zbroj zarachotila, když s nečekanou rychlostí vyrazil zpět.
Vypadalo to, že brnění, které by normálního muže zpomalovalo, a běh s ním by vysiloval, na něj nemělo žádný účinek. Pláty zdobené zbroje jakoby skoro nenesl. Na zádech se mu pohupoval štít a obrovské válečné kladivo, které budilo dojem, že se snad ani nedá unést jednou rukou. Normální zbraň téhle velikosti by žádný obyčejný muž neuzvedl jednou paží.
Žádný tuctový válečník, jichž bylo všude plno, by se s ní nedokázal ohánět tak jako on, s lehkostí a grácií tanečníka.
On však nebyl obyčejným mužem ani tuctovým válečníkem.
On byl Pán Titánů a jeho výzbroj také nebyla ledajaká. Starobylé brnění a zbraň, vykované dávno před tím, než se vůbec narodil jeho děd a věru i děd jeho děda. Vyrobeno tajemnými postupy, aby vážilo co nejméně a sloužilo co nejlépe. Skuto právě pro okamžiky, kdy se rozhoduje o osudech všech lidí, o podobě celého budoucího světa.
Zhotoveno pro chvíle jako je tato.
Když zaslechl další rozzuřené zavrčení, zrychlil tempo.

*****

Proto, aby bojoval jejich jménem…
A proto, aby v jejich jméně zvítězil!


*****


Netvor udeřil kladivem o zem a všichni z nich se zhroutili pod tlakem seismické vlny, která následovala každou ránu mohutné zbraně.
Snažili se co nejrychleji vstát, ale monstrum bylo rychlejší, mnohem pohyblivější, než by se dalo usoudit z jeho mohutné postavy.
Jednoho z nich přišláplo obrovským kopytem a na chvíli mu pohlédlo do očí, rozšířených strachem z blížícího se výdechu, který měl být tím posledním. Pak svou těžkopádnou paží chytlo vojákovu hlavu a mocným škubnutím ji oddělilo od těla.
Zbytek jednotky se zatím zvednul.
„Lano!” ozvalo se od toho, který vypadal, že je vede.
V okamžení vzduchem zasvištěly železné kotvy a jedna z nich se zachytla za rohy Titánovy býčí hlavy, během mžiku, kratšího než jediné mrknutí oka, se pevně napnulo a přitáhlo hlavu monstra níže.
Stvoření rozzuřeně zařvalo a zatřáslo hlavou, snažíc se zbavit toho hmyzu, který držel provaz a pokoušel se strhnout jej na zem.
K muži, pevně svírajícímu lano s vypětím všech sil, se okamžitě připojili další dva a zabrali, aby dostali Titána do kolen.
Obr se zakymácel pod silou, táhnoucí jej dolů.
Velitel skupiny, který vše sledoval, se rozeběhl k monstru.
Dlouhá čepel obouručního meče se tlumeně zaleskla, když se po ní svezly stříbřité paprsky měsíčního světla a na kratičkou chvíli jí dodaly vzezření hladké vodní plochy, blyštící se jako ohromný diamant uprostřed rozkvetlé louky.
Hbitými pohyby, neustále měníc směr, aby netvořil tak snadný cíl pro svalnaté paže svého soka, snadno překonal vzdálenost, oddělující je od sebe.
Zdánlivě neuspořádanými a chaoticky zmatenými pohyby lesknoucího se ostří monstrum mátl a ztěžoval předjímání úderu, který zákonitě musel přijít každičkou vteřinou.
Proklouzl kolem mohutné končetiny stvoření a sekl jej přes kotník, přesně a neomylně, v místě kde by se měla nacházet Achillova šlacha.
Bezchybný úder zasáhl svůj cíl až příliš snadno. Jako už tolikrát v minulosti.
Dokonalost úderu, získaná nesčetnými léty praxe, naznačila, že válečník se ve svém oboru vyzná skutečně mistrovsky.
Ostrá čepel projela nehmotným tělem lehce jako rozpálený nůž máslem a zastavila se až hluboko v končetině magického stvoření.
Netvor zařval a noha se mu podlomila, zbavena své největší opory.
Dopadl na koleno, ale ani to jej nevyvedlo z míry. Obrovskou rukou, sevřenou v pěst, zasáhl ten troufalý hmyz, jenž se mu snažil ublížit.
Nick se pokusil uhnout, ale byl příliš pomalý, osvobození čepele, uvězněné v těle stvoření, mu zabralo příliš mnoho času. Rána jej vyhodila do vzduchu, on přeletěl bezmála deset metrů a narazil zády do kmene silného stromu.
Náraz mu vyrazil dech.
Cítil ostrou, palčivou bolest v pravém rameni.
„Nejspíš jsem si zlomil kost,” pomyslel si.
Pomalu se pokoušel zvednout a sledoval, jak muži pod jeho velením stále drží lano, ve snaze stáhnout Titána k zemi a dokončit svůj úkol.
Když už se skoro postavil na nohy a vzchopil k dalšímu pokusu o ukončení dnešního boje, srazila jej k zemi nová vlna bolesti, mnohem větší a bodavější než dříve.
Tentokrát však nevycházela z jeho ramene. Tepala přímo v zádech, která svým pokusem o zvednutí se ze země, přílišně zatížil.
S ústy, otevřenými k tichému výkřiku, se svezl na kolena, kde zůstal, hlasitě oddechujíc.
„To nedokážeme!”
Zaplavil jej pocit beznaděje, když viděl, jak se netvor pomalu zvedá a získává navrch nad jeho druhy ve zbrani.
Zoufalství proudilo v jeho krvi společně s adrenalinem.
Najednou křoví za ním zašustilo a kolem něj se prohnal válečník v lesklé zbroji, tvořené z pevných ocelových plátů, od nichž se odráželo tlumené měsíční světlo jako od jednolité plochy naleštěného zrcadla. Bojovník v brnění, ne nepodobném tomu jeho, rychle zkracoval vzdálenost, dělící jej od stále se nevzdávajících mužů.
Aniž by zpomalil, stáhl ze zad svůj štít a obrovité kladivo, a dál pokračoval k Titánovi.
Monstrum se okamžitě přeorientovalo na nového nepřítele, jako kdyby cítilo, že se blíží někdo, kdo představuje mnohem palčivější hrozbu než těch pár ubožáků, zoufale zápasících s lanem, jež jej táhlo dolů.
Lidé, kteří se jej snažili strhnout k zemi, jej přestali zajímat, když očima našlo těžce vyzbrojeného bojovníka, který se k němu hnal nečekanou rychlostí.
Titán vydal nezkrotný řev, kdysi dávno znějící po celém světě jako výzva, pak se otočil čelem k nepříteli.
Zvuk, chvějící se všemi odstíny hněvu, nenávisti, opovržení a taktéž odhodlání, však na válečníka nejspíše neučinil ani ten nejnepatrnější dojem, jež měl původně evokovat.
Ten prťavý hmyz, jak jej zajisté ohromná bestie vnímala, ani v nejmenším nezaváhal.
Obrovská ruka po něm chňapla, aby jej rozdrtila, učinila z něj hromádku krvavé kaše, která už neponese žádné náznaky života.
Obratně se jí vyhnul a napřáhl kladivo k úderu.
Ozval se zvuk kovu, skřípajícího o kov, když zasáhl nohu, držící celou váhu monstra.
Síla úderu jej samotného přinutila k otočce, kterou však vykonal s ladností tanečníka, přičemž mu jeho vlastní zbraň posloužila jako ta nejlepší partnerka.
Titán se svezl na zem za hromového řevu a hřmotu.
Země se zachvěla pod dopadem obrovské váhy.
Bojovník rychle udělal dva kroky, provázené kovovým řinčením těžké zbroje, aby se dostal k obludné hlavě, a už z nákroku se rozpřahal kladivem.
Zazněl gong smrti, když obrovská hlavice zbraně zasáhla stvůru s odporným kovovým zazvoněním, jež nyní připomínalo umíráček.
Pak znovu.
Během druhého úderu muž pustil štít a uchopil kladivo obouruč.
Zvedl jej vysoko nad hlavu, zaklonil se a postavil na špičky jako kovář, který se právě chystá udeřit do žhavé oceli na kovadlině a dodat jí požadovaný tvar.
Pak, s hlasitým huh, máchl svou zbraní a celou její vahou ji nechal dopadnout na hlavu obřího stvoření.
Tentokráte už zvuk nepřipomínal dunění gongu. Ozvalo se jen odporné křupnutí, jak si kladivo prorazilo cestu skrz lebku.
Netvor už nevydal ani hlásku a během chvíle sebou přestal házet.
Válečník vytrhl kladivo z rozdrcené hlavy a s hlasitým oddechnutím si jej opřel o rameno, zatímco pohledem stále zkoumal stvůru na zemi.
Pak zvedl levačku a stáhl si helmu, zakrývající mu tvář.
Odhalil tak ostře řezaný obličej mladšího muže, pokrytý rašícím strništěm. Hluboké, modré oči sledovaly tvora, jenž ležel před ním. Zračil se v nich hněv a pohrdání vůči starší rase, sužující jeho lid. Tyto dva pocity, planoucí v blankytné duhovce, se prolínaly s úlevou a zadostiučiněním, doprovázeným radostí z dobře odvedené práce.
Krátce střižené vlasy se mu pohnuly v závanu lehounkého vánku, šumícího mezi listovými šaty stromů, když se zhluboka nadechl.
Pak se podíval na své muže, s hrdostí a pýchou určenou pro ně samotné, kterážto nyní sálala z celé jeho bytosti a dodávala jim jistotu, že to oni jsou skutečnými vítězi, přestože tu několik z nich zahynulo.
„Takhle dopadne každý netvor, který se pokusí ohrožovat lidstvo,” pronesl a odplivl si k mrtvole bytosti, rozvalené na zemi v poloze, jež byla naprosto nepřirozená.
Byla to přízemní, strohá slova, kdo by však v takovémto okamžiku dokázal mluvit lépe?
Kdo by vymyslel kvalitní proslov, když jim smrt, pořád ještě číhající v temných zákoutích opuštěného ostrova, stále hledí do očí a vyčkává na svou chvíli, aby se jako orel, s otevřeným zobákem a široce roztaženými spáry, vrhla na svou další kořist.
Nejspíše nikdo. A nyní stejně nebyla chvíle k vzletným frázím a bouřlivým ovacím, jež taková slova následují.
Tohle stačilo.
Radostné výrazy se rozehrály na tvářích unavených mužů, kteří před chvílí ani nemohli doufat v to, že odtud odejdou po svých.
Hrdost jim proudila žilami a cloumala jejich bytostmi silněji než cokoli jiného.
„Vezměte Nicka a připravte se k odchodu. Tady jsme hotoví.”
Pán Titánů věnoval ještě jeden pohled mrtvému stvoření, zároveň se svojí myšlenkou.
„Škoda, že tohohle se nám nepodařilo uvěznit,” pomyslel si smutně při vzpomínce na rozbořený podzemní chrám tohoto ostrova. „Mohli jsme mít další místo, odkud bychom pořádali naše výpravy. Další útočiště, kam se dá uprchnout, kdyby bylo nejhůře.”

*****

A tak člověk bojoval…
A s božím jménem na rtech vyhrál!


*****


Loď se pomalu pohupovala v rytmu vln, narážejících na kýl.
Poklidné vlnky si s ní lehce pohrávaly, když si razila svou cestu po hladině, a svým rytmickým pohybem ji měnily v jednu ohromnou kolébku několika spících bojovníků.
Moře bylo klidné již několik týdnů.
Vlastně od té doby, co jednotka lidí, známá pod přezdívkou Lovci Titánů, našla a přemohla monstrum z dávných časů, které putovalo po oceánech a vyvolávalo bouře.
„Dalo nám to dost práce,” pomyslel si modrooký muž, stojící na palubě a hledící na něco, co už dlouho neviděl.
„Pane!” ozvalo se za ním volání.
Pán Titánů se otočil a pohlédl na kapitána lodi, jehož tvář byla zarostlá dlouhým plnovousem a jediné výrazné v ní byly zažloutlé oči, svědčící o tom, že kdysi protrpěl nějakou odpornou chorobu, nejspíše tropického původu.
Pomalu došel ke kormidlu a užíval si dotek vánku, který mu pročesával hnědé vlasy.
„Za pár hodin budeme na Faranze,” ohlásil námořník zvesela.
„Hned se pluje lépe, když víme, že nás ten vodní bastard už nebude otravovat,” zahlaholil bodře chlapík a vycenil rozpadlé žluté zuby v úsměvu. Tenhle výraz jeho tváře doslova vyvolával představu zapomenutého pohřebiště, kde rozpadající se zuby představovaly právě náhrobky těch několika nebožáků, snících zde svůj věčný sen.
„Jo, je dobré vědět, že jsme na moři zatím v bezpečí,” odvětil mu válečník. „Jen doufám, že těchhle zmetků není víc.”
Myšlenkami se vrátil k boji mezi nimi a vodním Titánem.
Trvalo jim hroznou dobu, než se povedlo dostat tohle monstrum k místu, kde bylo původně uvězněno. A ještě déle zabralo jej znovu donutit k tomu, aby se podrobilo dalšímu věznění.
Byl to snad nejtěžší souboj, který zažili. Společně už porazili sedm prastarých stvoření.
Tři z nich se jim povedlo znovu uvěznit, aby spící moc tvorů chránila okolí jejich nedobrovolných příbytků před dalšími členy téhle zapomenuté rasy.
Několik jich však museli prostě zabít.
Vodní Titán byl ale tím nejhorším soupeřem. Ze všech, které potkali, byl zdaleka největší a nejnebezpečnější.
Tehdy skutečně pociťoval strach i on sám. To sice nebylo nic divného, každý přece jednou pocítí tohle bodnutí ledového ostří, jež mu sevře útroby v železném svěráku a odmítá je pustit.
Jenže tehdy byl jeho strach dokonce i vidět, cítit a snad i slyšet, což se skutečně stávalo málokdy.
A strach muže, který jej nikdy předtím nedal najevo, snadno nakazí i ostatní, demoralizuje je a sebere jim veškerou chuť k dalšímu boji.
Díky všem bohům, bdícím kdysi dávno nad světem, se však dokázali vzpamatovat a získat ztracenou naději doslova za pět minut dvanáct.
Ale jejich kratičké zaváhání, vyvolané tím bodajícím nožem, beroucím jim sílu z paží, dech z úst a teplo z těla, mělo své následky.
Ztratili tehdy osm mužů, skvělých bojovníků a oddaných druhů.
Výsledek však stál za to, zcela nepochybně, což ještě umocňovalo velikost oběti jejich druhů, padnuvších v boji s dávným monstrem.
Už mohli v klidu proplouvat mořem, beze strachu z nenadálé bouře, neohrožováni neustálou přítomností děsivé smrti.
Pomalu se otočil a nechal své temné myšlenky odplouvat do dálky, kde na ně nemohl dosáhnout.
Celou svou myslí se upnul jen k tomu, že za pár hodin opět stane na pevné zemi.
Za několik okamžiků již bude nadohled místu, kde mu bylo dobře, kde se cítil doma.
Vrátí se tam, kam patří, aspoň na ty kratičké okamžiky radosti, slasti a něhy.
„Půjdu si na chvíli lehnout,” pronesl ke kapitánovi a myšlenkami už byl úplně někde jinde. „Kdyby něco, nechte mě vzbudit.”
Muž mu jen poslušně zasalutoval.
Načítám data ...
Nahoru