Mírný teplý vánek se proháněl potemnělými uličkami přístavního města, pročesával koruny stromů jako prsty muže, který hladí svou milenku po vlasech a vychutnává si ten dotek všemi smysly, šuměl listovím a ohýbal stonky suché trávy.
Na bezmračné obloze svítily miliardy hvězd, jako uhlíky ve vyhasínající kovářské výhni, a srpek měsíce ozařoval tropický ostrov pod sebou tlumeným světlem, vrhajíc tak tajuplné stíny do uliček městečka. V těch stínech se mohlo skrýt vše, bytosti, pocity, touhy...
Noc jako stvořená pro tajemství a lásku.
Několik málo strážných, kteří měli tu smůlu a byli ”obdarováni” noční službou, jež obvykle znamenala rozmrzele stát na hradbách a zírat do noční tmy za hranicemi města, ale i uvnitř něj, se líně procházelo po hradbách a znaveným pohledem klížících se očí pozorovalo dění vně i uvnitř městských zdí.
Z pralesa, který pokrýval většinu ostrova, se občas ozvalo táhle zavytí vlčí smečky, jež právě vyrážela na lov, neboť nastával její čas, čas nelítostných predátorů, chvíle k tomu, aby ukojili svůj hlad a žízeň. Okamžik potěšení, které přináší jen a pouze lov a nic jiného jej nedokáže napodobit.
Nic se nedokáže rovnat tomu pocitu, hnát se za kořistí, hbitě se proplétat mezi větvovím a keři, rychle došlapovat do měkkého listí, pokrývajícího zemi jako sametový koberec, cítit pach strachu a únavy svého cíle...
Tenhle okamžik je tak skvostný pro toho, kdo se může nazývat predátorem.
Odněkud z dálky zaznělo vrzání cvrčka, který hrál svou melodii naléhavě, teskně a intenzivně, jako kdyby to byla jeho poslední šance předvést světu, co vše umí.
Připočítejme k tomu šumění listů a zvuk vln narážejících na pobřeží a tříštících se o útesy, jako když se nepřátelská armáda roztříští o pevnou hradbu města, stáhne se a zaútočí znovu, aby opět neuspěla a mohla svůj pokus opakovat tak dlouho, dokud obránci nebudou pokořeni nebo poslední útočník nepadne k zemi, smrtelně raněn a vyčerpán na samý pokraj svých sil.
Opravdu nádherná noc na klidném a překrásném ostrově, opředeném tajemstvím a neznámem, které číhá ve stínech, aby se mohlo chopit své další oběti. Pevně zatnout zuby a nepustit svou kořist, která sama, tak ochotně a bezostyšně, přišla přímo na dosah ruky.
Odněkud zevnitř hradeb se ozval táhlý dlouhý sten.
Kdo to sténal?
Muž či žena?
Byl to sten bolesti či vášně a slasti?
Stráž zpozorněla a hbitě, dávno nacvičeným pohybem, sáhla po svých zbraních, připravená vyrazit na pomoc neznámé oběti neznámého zločinu.
Jejich oči těkaly tmou a snažily se proniknout skrze stíny a odhalit jakékoli hrozící nebezpečí.
Jejich uši čekaly, zda se zasténání ozve znovu a umožní jim určit přesné místo možného přepadení.
Ticho!
Nic než ticho, přerušované jen tlukotem jejich vlastních srdcí, která vylekal ten zvuk, znějící tak nepatřičně v tuto pozdní hodinu.
Že by je šálily jejich vlastní smysly?
Ne, teď se sten ozval znovu.
Jejich ospalost byla ta tam, pohřbená pod návalem adrenalinu, jenž jim koloval v žilách a rozpaloval jejich tělo touhou něco udělat, vyrazit vpřed a pomoci tomu, kdo tak hlasitě zasténal.
Další sten.
Ano, sténala žena.
Dlouze, táhle a slastně.
Velitel stráže se ušklíbl a uvolněně pustil jílec svého meče, vědom si již toho, co se děje.
„Co jsme čekali?” problesklo mu hlavou. „Lovci se vrátili a hodlají si zřejmě užít svou noc na pevnině co nejvíce.”
Ani v nejmenším nepociťoval výčitky svědomí za to, že naslouchá něžnému aktu lásky, jenž se právě nyní odehrával kdesi ve městě.
Vždyť už tohle zažil tolikrát. Možná kdysi, tenkrát poprvé, pociťoval něco nepatřičného, jakési zběsilé nutkání, napovídající, aby si zakryl uši, odvrátil zrak ven z města a dělal, že se vlastně nic neděje.
Jenže to on nemohl.
Jak si mohl zacpat uši, když musel slyšet každičký nepatrný náznak možného bezpráví?
Jak se mohl dívat jinam, zatímco za jeho zády se právě mohl odehrávat zločin, který by měl vidět a zakročit proti němu?
Jak mohl hrát, že se nic neděje, když se právě v ten okamžik mohlo něco seběhnout a on by byl povinován jednat?
Nijak.
A právě proto už jej žádné vnitřní pochyby nesžíraly.
On prostě musel a basta.
Ti dva přece moc dobře věděli, že noční stráž musí slyšet vše. A kdyby nechtěli, aby někdo naslouchal, zajisté by se ztišili nebo by si šli ”užít” někam daleko, mimo město, kde je mohou slyšet jen divoká zvířata, která to stejně nikomu nepoví.
Sice je pravdou, že nikdo nesměl opustit město po soumraku, neboť nebezpečí, číhající ve stínech lesních velikánů a v temnotě skrytých slují, stále existovalo.
Ovšem, kdo by se bál zrovna o ně?
Vždyť ti chlapíci dokázali složit Titána, a ne jednoho, tak co by pro ně znamenalo pár vlků či snad, v tom úplně nejhorším případě, Popelavá bestie, že?
Velitel hlídky jen lehce zakroutil hlavou a s nepatrným úsměvem na tváři se pomalu otočil zpět k bráně a dál se věnoval sledování jednotvárné a neměnné krajiny za ní, snažíc se zaznamenat jakékoli hrozící nebezpečí.
Zvuk, pohyb, zápach, cokoli.
Nikdo už se ani nepohnul, když ticho protrhlo další zasténaní, tentokráte hlasitější a delší než kterékoli před ním. Dlouhý naléhavý sten touhy a spalující vášně.
Opět se jen pousmál a v myšlenkách se zatoulal ke své ženě, která teď již nepochybně spala doma, aby se ráno probudila svěží a odpočatá a mohla jej uvítat chutnou snídaní a vlídnými slovíčky po dlouhé a těžké noční hlídce.
Bolestivě jej bodlo u srdce, když předchozí sten vystřídal další. Teď už mohl přesně určit, odkud se ten zvuk nese, ačkoli to tušil již dávno před tím.
„Hrdina si užívá svou noc doma,” pomyslel si pobaveně a v ten moment si přál, aby se mohl rozběhnout domů, lehnout si do postele vedle své překrásné ženy, jež byla teď oděná jen rouškou tmy, a užít si dnešní noc stejně jako on.
Zhluboka si povzdechl a věnoval svou pozornost okolí města.
Když se zasténání ozvalo znovu, netoužil už po ničem jiném, než zvednout ruce a zacpat si uši, aby nemusel poslouchat.



V potemnělé místnosti lehounce pomrkávala jediná svíčka, jako oko, které se zoufale snaží mrkáním zbavit smítka, jež do něj spadlo.
Mihotavý plamínek vrhal nepřirozeně dlouhé stíny do rohů místnosti a zkresloval velikost všech objektů, které se v domku poblíž brány nacházely.
Prostý dřevěný stůl, na němž se svíce nacházela, byl poset několika spisy a patrně zbytkem večeře.
Kousek sýra na stole vypadal dost opuštěně a nepatřičně mezi všemi těmi papíry, mapami a knihami nejrůznějších velikostí, objemů a obsahu.
Vosk, odkapávající z krátící se svíce na stojánku, tvořil na desce malé loužičky, které však vzápětí tuhly do roztodivných tvarů, vzbuzujících údiv a nutících pozastavit se nad tím, jaké skvosty a oku lahodící tvary dokáže utvořit tak obyčejná věc jako zapálená svíčka.
Jedna ze dvou dřevěných židlí, ještě obyčejnějších než stůl, ležela na podlaze. Druhá byla přiražena ke zdi, hned vedle mosazné plotny, jejíž účel byl zřejmý, ale usazený prach svědčil o tom, že jej již velice dlouho neplnila. A rozhodně ještě dlouho plnit neměla, to však nemohl tušit vůbec nikdo.
Celý domek jako kdyby chtěl naznačit, že ženská ruka tu nezasahuje a on je královstvím samotného muže, který se zde stejně zdržuje jen občas, a i tehdy pouze na velmi krátké chvíle a prchavé okamžiky, jež jsou jen kapičkami vody v neúprosném toku času.
Tomu všemu nasvědčovala i strohá výzdoba domu, respektive žádná výzdoba.
Obraz, vystavená trofej, soška, dokonce ani váza s oschlou květinou zde nenalezla své místo.
Jen holé stěny, působící trochu bezútěšným a stísněným dojmem, což však nikomu moc nevadilo, hlavně proto, že tu většinou stejně nikdo nebyl.
Majitel domku byl totiž muž, který často cestoval do notných dálek a odlehlých končin světa.
Ano, byl to dům Pána Titánů. Muže, který měl spasit svět a zachránit lidstvo.
Proto trávil absolutní většinu posledních několika měsíců cestováním.
A když výjimečně zavítal zpět do malého přístavního městečka, jež se rozkládalo na nepříliš rozlehlém ostrůvku daleko od pevniny, moc času ve svém vlastním příbytku také netrávil.
Spíše se jej dalo zastihnout v klášteře, nacházejícím se na nejvyšším místě ostrova a sloužícím jako příbytek mágům a od nedávna též jako základna a výcvikový tábor pro jeho muže, oddíl elitních válečníků, připravovaných k boji s největším nepřítelem lidstva.
S těmi, kteří chtěli jim, lidem, sebrat jejich výsadní právo a zbavit je titulu pánů tvorstva.
S Titány.
Dnes však skromný domek, namáčknutý u hradeb města, rozhodně netrpěl osamělostí.
Dnes tomu bylo doslova přesně naopak. Obydlí mělo hned dva návštěvníky, což sice nebylo tak neobvyklé, ale bylo to opět jednou po dlouhé době a kdo ví, zda to na dlouhou dobu není znovu naposledy. Nebo zda to není úplně naposledy.
Dvě hromádky oblečení na zemi dávaly najevo, že dnešní noc hrdina rozhodně netráví sám.
Na malé posteli, zastrčené v rohu tak, že by až do teď dokázala unikat pozornosti kohokoli, a která byla určena jen pro jednoho spícího, se něco pohnulo.
Pohyb byl doprovázen zvukovou kulisou, jíž tvořilo tiché zašustění peřiny, klouzající po nahém těle, a krátkým, tichým vzdychnutím vášně a touhy, který zajisté vydala žena.
Postel žalostně zasténala, když se dvojice opět pohnula, jak oba měnili svou polohu.
Pohledná černovláska se položila na záda, vedle mladého muže s krátce střiženými, hnědými vlasy.
Její druh si povzdechl a zlehounka ji objal rukou kolem ramen.
Dívka se nadzvedla a pomaloučku, se vší něžností a láskou, položila svou hlavu na jeho hruď, dmoucí se zrychlenými a hlubokými nádechy.
Během toho krátkého okamžiku se jejich oči setkaly, její hnědé pohlédly do těch jeho modrých, a oba se na tu prchavou chvíli snažili přečíst v nich myšlenky toho druhého.
Našli však jen lásku, oddanost, ale zároveň též jiskřičku strachu a nejistoty.
Strachu, že se opět rozejdou na dobu, která jim vždy připadala jako věčnost, a že se už nikdy nemusí znovu shledat. Už nikdy nemusí být spolu a těšit se z přítomnosti toho druhého.
Muž si opět zlehka povzdychl a zajel prsty do havraních vlasů své lásky, jež měla dívka zastřiženy kousek pod ušima.
Pomalým pohybem je pročísl prsty a pak nadzvedl hlavu a něžně ji políbil, vychutnávaje si při tom vůni jejích hebkých kadeří.
Vůni, která dávala jeho životu smysl, uklidňovala jej a zároveň naplňovala štěstím a radostí z toho, že je mu nablízku.
Dlouhou chvíli bylo ticho, přerušované jen jejich zrychlenými výdechy a tlukotem jejich srdcí, bušících jako o závod.
„Víš,” začala černovláska, hlavu stále položenou na jeho zvedajícím se a opět klesajícím hrudníku. „Přemýšlela jsem o nás dvou a tak.”
Brunet mlčel a čekal.
„Neměl bys už nikam jezdit,” řekla, když jí došlo, že její přítel nic nepoví. „Měl bys tu zůstat a né zbytečně riskovat daleko odtud. Vždyť jsme tu v bezpečí a můžeme spokojeně a šťastně žít až do smrti, přesně jako v pohádkách.”
Lehce se pousmála vlastnímu výstižnému přirovnání a nehtem pravého ukazováčku mu přejela mezi svaly na jeho nadloktí.
„Proč se starat o svět za mořem, který se nestará o nás?” zeptala se jej něžně. „My jsme se postarali o sebe, tak ať oni udělají totéž. Nic nám tu nechybí.”
Nechala tu větu nedokončenou a trpělivě čekala na jeho odpověď.
„Už zase!” pomyslel si modrooký mladík, stále hladíc svou přítelkyni. „Zase musím vysvětlovat, že nemůžeme nečinně čekat, až si Titáni uvědomí naši slabinu a použijí ji proti nám, až najdou skulinu v naší obraně a roztříští naše bariéry jako starý, prohnilý štít.”
„Víš,” začal, ale nikdy to nedořekl, protože jeho láska mu skočila do řeči a přerušila tok jeho myšlenek a proud slov, linoucí z jeho rtů.
„Neříkej nic!” zašeptala toužebně. „Jen mě polib!”
Po tomto tichém příkazu nadzvedla hlavu a otočila se tváří k němu.
Nadzvedl se a přiblížil své rty k těm jejím, chvějícím se vzrušením a nedočkavostí.
Jako vždy byl doslova fascinován pohledem do jejích očí, tak hlubokých a plných soucitu, něhy a porozumění.
Stejně tak dotekem jejích rtů, vlhkých, teplých a sladkých od rtěnky.
Nepřerušoval polibek, ani když se nadzvedla a přehodila svou nohu přes jeho tělo, nesnažíc se skrývat své úmysly ani v nejmenším.
Přejel rukou přes její pevné stehno, objal ji silněji a přitáhl si ji ještě těsněji k sobě.
Peřina opět potichu zašustila po jejich nahé kůži.



Blížilo se svítání.
Tma, jež neustále halila přístavní městečko, pomalu řídla a ustupovala lehké nazlátlé záři, která pozvolna vystupovala stále výše od východu a nabývala na síle a intenzitě.
Noc pomalu ztrácela svou vládu nad světem a ustupovala novému dni, vítězi duelu, jenž se opakoval každé ráno.
Ustupovala, aby mohla nabýt síly a večer se opět vrátit a přinutit den vzdát se vlády.
Ten okamžik byl však ještě hrozně daleko.
První sluneční paprsky už pronikly i do malého domku, přilepeného k hradbám města, a pohladily dvojici v posteli po víčkách, svým lehkým přísvitem.
„Víš,” zašeptala černovláska s hlavou položenou na jeho hrudi. „Takhle by to mělo zůstat už napořád.”
Muž si povzdechl a projel prsty její vlasy, pohled upírajíc na její zavřená víčka a obdivujíc nádherně lesklé, naolejované řasy, jež se nepatrně chvěly, když pociťovala nutkání zamrkat.
„To se ale nestane, Patty,” odpověděl rozmrzele, avšak s tónem smíření ve svém hlase. „Aspoň ne do té doby, než budou Titáni poraženi a svět bude opět patřit nám.”
„Kéž by to bylo co nejdříve,” zašeptala znovu toužebně. „Pak už bychom mohli být jen spolu!”
Brunet se pousmál. „Ano, mohli bychom být spolu až do skonání světa. A možná ještě déle, kdybys chtěla, tak jako v těch pohádkách.”
Jeho láska se nadzvedla, otočila hlavu a políbila jej.
„Kdyby se tenhle sen jednou splnil, vzal by sis mě?” otázala se zčistajasna jako bouře na bezmračné obloze, která přichází nikým nečekaná.
Dotaz černovlásky mu vyrazil dech, doslova mu sebral vítr z plachet.
Nasucho polkl a jazyk se mu neobratně lepil k vyschlému patru, když zběsile přemýšlel o tom, co vlastně říci.
”Ano!” Určitě to mělo být tohle slovíčko, které se každičkou chvíli muselo vydrat z jeho úst a zaznít ztichlou chatrčí.
Jenže...
Tohle bylo špatné. Ne snad proto, že by si jí nechtěl vzít nebo se mu nelíbila.
Chtěl ji a chtěl ji mít jen pro sebe.
Ale tuhle nabídku měl učinit on, on jí měl požádat o ruku. On se měl zeptat jako první.
Ne, že by to neplánoval, ale chtěl počkat, až bude připravený. Až bude moci v klidu žít a nebudou ho tížit žádné jiné závazky.
Zkrátka, až bude připraven na vztah takovéto důležitosti a rozsahu.
Navíc, zrovna od Patty, by něco takového nečekal.
Ji by nezařadil mezi ten typ žen, který tíhne k domácnosti, rodině a manželství.
Vždy ji viděl jako svobodnou, nezávislou a na nikoho se nevázající Patty, dceru nechvalně známého piráta, kapitána Gregoriouse Steelbearda, ostříleného mořského vlka, postrachu světových moří.
A právě proto mu její otázka doslova vyrazila dech a způsobila to, že jeho myšlenky se opět chaoticky rozpadly na skládanku, čítající miliardy částí.
Teď to ale musí říci, prostě musí!
Neexistuje jiná možnost, nedostal na výběr, nezůstala žádná další varianta.
Kromě té jedné...
Jenže tu on odmítal přijmout, neboť by pro něj znamenala konec, konec všeho, úplně všeho!
”Ano!” To musí říci, to ona chce slyšet, on to chce říci, ale...
Ale nemůže!
Nejde to, jazyk lepící se mu k patru, sucho v krku a podivná tíha kdesi uvnitř mu v tom brání.
Jeho ústa jakoby zapomněla to slovíčko, které je tak jednoduché a zároveň tak složité.
Vždyť to není tak těžké, ne?
„C... CO?” zakoktal se poněkud netaktně, když už konečně pochopil, že to nedokáže, že to primitivní slůvko nezvládne zformulovat a nechat jej zaznít.
Rozzlobené plamínky hněvu a bolesti se jí okamžitě mihly v očích, když vyslovil svou, poněkud nepatřičnou, reakci.
Zhluboka se nadechla k dlouhému monologu.
„To jsem to posral,” problesklo mu hlavou. „Co se to se mnou stalo? Vždyť jsem to měl na jazyku, chtěl jsem...”
„Ty... Ty bys chtěla?” zakoktal se lehce nejistě a nerozhodně, snažíc se odčinit svou fatální chybu.
„Jasně, že bych chtěla, ty tupče!” vykřikla v odpověď.
„Patty, nekřič, vždyť nás uslyší,” odporoval brunet chabě, pokoušejíc se jí zklidnit, což se mu ale zřejmě nedařilo, neboť následoval další výbuch.
„Jen ať to slyší!” zaječela hlasitě a odtáhla se od něj.
Peřina sjela z postele na zem.
„Jen ať to vědí, co je mi po tom? Myslíš, že se za tebe stydím? Že se stydím za to, že spím s hrdinou?”
Plamínky v očích nabraly na síle a rozhořely se ještě jasněji, když ji napadla další otázka, kterou snad raději ani neměla vyslovit. Jenže to už nešlo zastavit.
„Nebo je to snad tak, že se ty stydíš za mne?!” zasyčela nebezpečně a zkřivila tvář do ošklivé grimasy.
Tohle ”hrdinu” dorazilo.
Poslední zbytky jeho sebevědomí a odhodlání byly ty tam, pohřbeny pod sutinami laviny emocí, kterou strhl výbuch hněvu jeho milované.
„Tak to není!” ohradil se rozhořčeně, avšak slabě, příliš slabě a nejistě.
Uslyšela ten náznak zaváhání a nejistoty, který zazněl v jeho slovech.
Slyšela jej a to rozhodně nebylo dobře.
Plamínky v očích uhasly, když je vystřídal záblesk slz.
První slza si prorazila cestu a stékala po její nádherné tváři dolů, pak ukápla a spadla mu na kůži, chvíli na to následovala další a další a další...
Rychle se posadil a pokusil se ji obejmout, aby ji uklidnil, aby ukázal, jak moc se v něm mýlí.
Aby jí dokázal, že mu na ní přece záleží, že ona je pro něj vším.
Tím, kvůli čemu stojí za to žít a pro co by nelitoval zemřít.
Jenže na takové gesto už bylo pozdě, příliš pozdě...
„Nešahej na mne!” vyjekla hystericky a rychle odstrčila jeho ruce.
Vyskočila z postele, rychleji než stihl zareagovat, a začala se chvatně oblékat, stále vzlykajíc a skrápějíc podlahu desítkami drobných slz, které se vsakovaly do prachu, pokrývajícího dřevo. Světlá halenka a krátká sukně se na ní ocitly dříve, než by vůbec považoval za možné, až s nečekaným tempem záhyby hebké látky obepnuly křivky jejího těla, jež se stalo dokonalým pro jeho oči...
„Patty,” ozval se slabě. „Tak to není. To rozhodně ne! Zaváhal jsem, ale ne...”
„Mlč!” vyjekla opět hystericky. „Mlč, ty parchante. Chtěla jsem ti dát všechno a ty se mi takhle odvděčíš?!”
Popotáhla.
„Ne, Patty!”
„Už tě nikdy nechci vidět! Nikdy!” rozeštkala se znovu, když se úplně ustrojila, ačkoli k dokonalosti tomu chybělo ještě hodně, neboť oči, opuchlé od pláče, rozespalost a spěch, se kterým se oblékala, zcela odsuzoval jakékoli její snahy k absolutnímu neúspěchu.
„Počkej, Patty!” vykřikl zoufale a vyskočil z postele, snažíc se zabránit jí v tom, co se zcela nepochybně chystala udělat.
Byla rychlejší. Dveře mu zabouchla doslova před nosem.
V rychlosti, jakou se pohyboval, nestihl zastavit a narazil do nich ramenem.
Sykl bolestí a hněvem.
Rozzuřeně se otočil a v návalu emocí, které mu teď cloumaly celým tělem a jež bolely více než rána ostrým mečem, praštil pěstí do stolu.
Kus nábytku zřejmě už nebyl ve svých nejlepších letech a stavu, protože deska stolu se prohnula, se žalostným zasténáním dřeva, a následně praskla.
Veškeré listiny se sesunuly na podlahu, pohřbívajíc pod sebou osamělý kousek sýra.
„Tak teď jsem to vážně zmrvil! Je pryč, pryč, pryč...” procedil vztekle mezi zuby a rozhlédl se po místnosti, nevnímajíc třísky, jež se mu zadřely do ruky, když stůl praskl.
Kopl do hromady listin a odhalil ten kousek jídla, pohřbený v záplavě pergamenu.
„Co se to se mnou stalo, kurva!” vypravil ze sebe těžce, se slzami na krajíčku. „Co jsem to udělal?”
Stál tam sám, opuštěný, zoufalý, zanechaný napospas svému smutku.
A nejhorší na tom všem bylo to místo...
To prázdné místo, kde dříve byla Ona, ta černá díra v srdci, odkud někdo vyrval to, co tam vždy patřilo.
„Odehnal jsem ji od sebe!” pomyslel si, když se první slzy prodraly ven se silou, kterou nikdo nemohl čekat a připojily se k těm Pattyným, jež už ale pohltil prach.
Nehybná silueta zlomeného muže stála v místnosti ještě dlouho, nepřítomně sledujíc ten maličký kousek jídla na zemi, pokryté všemožnými spisy.
„Zůstal jsem tu sám, jako ten kousek sýra mezi listinami, bez naděje!”