Modrooký Pán Titánů seděl na prosté dřevěné židli, hned vedle postele v klášterním lazaretu a mlčky zkoumal spoje své těžké zbroje z pevné oceli.
Upřímně řečeno, svou pozornost ani tak nevěnoval brnění, spíše musel nějak zaměstnat oči, když se mu jeho myšlenky proháněly hlavou jako zběsilé.
Mlčel, mlčel, protože nevěděl jak pokračovat.
Netušil, coby mohl říci muži, který se nacházel v polosedě na posteli, napůl zakryt sněhobílou přikrývkou.
Strohá, jednoduchá výbava kamenné místnosti, či spíše sálu, jim na stísněné náladě nijak neubírala, ba naopak, jen ji podněcovala.
Bíle povlečené postele zely prázdnotou, až na jednu jedinou.
Dobře stavěný brunet, s levou rukou na bílé pásce, zavěšené okolo krku, vypadal, že podřimuje.
Ale určitě nespal, před chvílí se jeho víčka zachvěla a na chvíli odhalila světle hnědou duhovku, jež skrývala.
Hluboký nádech nadzvedl jeho hruď a opět ji nechal klesnout, když vyprázdnil své plíce.
Ani jeden z nich nepromluvil. Seděli tak dlouho a přemýšleli, nad krutou hříčkou toho nelítostného a neúprosného osudu, který zasáhl. Tvrdě, přesně a nenávratně, do toho nejlepšího místa, jež si mohl vybrat, přímo do pomyslného černého středu terče jejich řádu.
Přímo do svalnatého bruneta s neposednou kšticí, trčící do všech stran.
Do muže, sedícího na posteli, se zmrzačenou rukou na pásce a poškozenou páteří.
Do válečníka, navždy zbaveného možnosti opět stanout s mečem v ruce a vychutnat si to potěšení, jež poskytoval boj s rovnocenným nepřítelem.
Užít si tu chvilku radosti, kdy jeho sok leží na zemi v tratolišti vlastní krve a vypouští duši.
Nick zvedl hlavu a otevřel přimhouřená víčka.
Nedbale sčísnuté vlasy se ani nepohnuly a stále mu postávaly na hlavě, budící dojem neposlušnosti, který však byl navozen absolutně úmyslně.
„Nemůžeš za to!” pronesl směrem k jednomu ze svých nejstarších a nejlepších přátel, které kdy měl. „Není to tvoje vina, že jsem se nechal zmrzačit, Garte. Tak tu neseď jak hromádka neštěstí.”
„Ale ty za to taky nemůžeš!” namítl Pán Titánů, před chvíli označen svým kolegou jako Gart.
„Nikdo z nás za to nemůže, ale zároveň jsme vinni všichni. Má vina je ta, že jsem vás tam neměl nechat tak dlouho o samotě. Kdybych byl jen o pár minut rychlejší, tak se nic takového nemuselo stát.”
„A kdybych byl rychlejší já, tak se to nemuselo stát taky,” uchechtl se hnědooký válečník. „Ale oba jsme jen lidé a tak děláme chyby. A když už je uděláme, musíme se s jejich následky vyrovnat. Nezazlívám Lovcům, že jsem mrzák.”
Gart se nadechl k odpovědi.
„Jsem mrzák a žádná slova to nezmění!” zarazil ho Nick dříve, než stihl vůbec začít. „Nic, co řekneme nebo uděláme, to nezmění, ale pořád vám můžu být užitečný. Mám zkušenosti, mám jich víc než kdokoli jiný, kromě tebe. Můžu dál sloužit jako instruktor.”
„To bych po tobě nemohl chtít, udělal jsi toho pro nás už i takhle dost. Nemusíš dělat nic jiného,” zareagoval Pán Titánů. „Už takhle jsi to odnesl ažaž, nechci, aby se ti ještě něco stalo.”
Nick se hlasitě rozesmál: „já taky nechtěl, ale stalo se. A jen kvůli tomu, že už stěží uzvednu meč, se nebudu do konce života zahrabávat někde na farmě a okopávat tuříny, když vy nasazujete krky. Myslíš si snad, že se mě zbavíš tak snadno, Garte? Tak tos teda uhod. Někam na kraj společnosti mě nevodsuneš.”.
Tentokrát se už rozesmál i Gart: „zbavit se? Tebe? To rozhodně ne, ale chci, abys měl aspoň pár dní volna. Zítra vyrazíme do města, ty a já, zajdeme někam, napijem se a pobavíme se, co říkáš?”
. Nick pozvolna přikývl.
„Pak se můžeme oba začít věnovat dalším povinnostem.”
„Jo, to můžem,” kývl znovu druhý nejstarší Lovec Titánů a v očích se mu roztančily pobavené plamínky. „Ale řekni mi, chceš se jít ”bavit”, pokud jsem rozuměl, zdůrazni Nick schválně to jedno slůvko. Co ale na to Patty, myslel jsem, že jste spolu?”
„Já taky,” povzdechl si potichu modrooký a jeho tvář, do té doby skoro zářící veselím, posmutněla a v očích se zjevily stíny temnoty a zármutku, sžírajícího jeho duši i srdce.
„Co se mezi vámi stalo?” zeptal se Nick pomalu, opatrně volíc slova, aby jeho otázka nevyzněla urážlivě. „Myslel jsem, že vám to klape...”
„Já taky,” pronesl znovu v odpověď Gart. „Ale posral jsem to, jak jsem jen mohl.”
Jeho přítel taktně mlčel a čekal, zda se bude chtít svěřovat dále.
Chvíli to vypadalo, že Pán Titánů už nic neřekne a uzavře tak toto téma taktním mlčením, naznačujíc, že už to nechce dále rozebírat.
Slova se mu hledala jen velice těžko a formulace celého sdělení pro něj byla dosti obtížná, nehledě na to, že nevěděl, jestli má vůbec něco říci a zda by nebylo lepší pokračovat v zarytém mlčení a čekat, až se Nick sám nakonec zeptá, a on by se zeptal, to Gart věděl moc dobře. Stejně však promluvil, slova se vydrala z úst sama, skoro jakoby toužila po tom, aby je vyslovil.
„Ona si mě chtěla vzít,” vychrlil ze sebe rychle, aby jeho náhlá odvaha nezmizela dřív, než to zvládne.
Nick jen šokovaně pootevřel ústa a v očích se mu usídlil zaskočený výraz, který mluvil absolutně za vše.
„Patty?” zeptal se, jakoby nevěřil tomu, co právě slyšel. „Mluvíme o té samé Patty, která je dcerou jednoho z nejslavnějších pirátů, co tohle vodporný moře kdy poznalo?”
Gart přikývl. „Reagoval jsem skoro stejně. A tam je nejspíš chyba. Řekla mi, že už mě nechce nikdy vidět.”
„No kurva!” ulevil si bývalý Lovec Titánů. „To nezní dobře. A co ty na to?”
„Nic, utekla mi,” uchechtl se smutně, skrývajíc hlavu do dlaní, aby nebyl vidět ten nepatrný náznak slz, zjevivších se zčistajasna v jeho očích.
Nick si poposedl blíže a nezraněnou pravačkou ho poplácal po rameni s takovou silou a vervou, až ocelové pláty zaskřípaly jeden o druhý.
„To se srovná, uvidíš,” zahlaholil až přehnaně vesele, snažíc se dodat sebedůvěru té hromádce neštěstí, sedící vedle něj. „Zítra něco vymyslíme. Koupíš kytku, ňáký dobrý víno a jídlo a zajdeš za ní. Omluvíš se, řekneš, že tě jen zaskočila, poprosíš o odpuštění a uvidíš.”
„Myslíš, že to srovnám takhle snadno?” uchechtl se Gart.
„Každá ženská na to letí!” odvětil Nick a uchechtl se. „A to jsem jich poznal. Uvidíš, že chvíli bude hrát uraženou, ale pak ti zas padne kolem krku a všechno bude v pohodě.”
„Když myslíš,” pokrčil rameny Pán Titánů a zvedl hlavu.
„A jak to vlastně vypadá s další cestou?” naťukl zvědavě teď již bývalý člen řádu a veselé plamínky v jeho očích se proměnily v jiskřičky naděje a obrovské touhy.
„Nevím, nevím,” povzdechl si Gart. „Myslel jsem, že vyrazím, až budeš v pořádku. Ale teď?”
„A co nováčci?”
„Jo, pár jich je,” odvětil modrooký. „Ricardo, Magnus, pár chlapíku z Estebanovy stráže a jeden novic od Ignatiuse.”
„Jo, to zní dobře,” zablýsklo se Nickovi radostně v očích. „Zkušení chlapi, to teď potřebuješ. Každý z nich mě dokáže hravě nahradit.”
„Nahradit? Tebe?” ozval se rozčíleně. „Tebe nenahradí nikdo. Jako bojovníka možná, ale jako přítele rozhodně ne. Ani s celou legií za zády nebudu tak klidnej, jako kdybys mi prdel kryl ty!”
Nick se pobaveně rozesmál.
„Jo, nápodobně, příteli, ale s tím už teď asi nic nenaděláme.”
Gart přikývl a pomalu se zvedl z nepohodlné, dřevěné židle, velice hrubě opracovaného kusu nábytku.
Ocelí okované boty zaduněly na tvrdé, kamenné podlaze, když si přešlápl.
„Promiň, ale budu muset jít, rád bych ještě zůstal, ale čeká mě návštěva u Ursegora,” povzdechl si znaveně.
„Jo, jasný,” zahlaholil Nick a ušklíbl se. „S duchem je vždycky zajímavá debata, co?”
„To tedy je,” zasmál se modrooký bojovník v mohutné zbroji.
„Tak teda zítra!” řekl jeho společník a natáhl pravačku.
Gart ji jen pevně sevřel za předloktí.
Oba stiskli své paže do medvědího sevření a ušklíbli se.
„Měj se!”
„Ty taky, šéfe!”
Zvuk kroků se rozlehl po místnosti, když Pán Titánů vyrazil k lazaretním dveřím, zanechávajíc tu za sebou osamoceného muže, sedícího na rozestlané posteli, s nadějí v hnědých očích, jež se upíraly na jeho záda.
Najednou se zastavil a otočil.
„Ještě jedna věc, Nicku.”
„Já vím. Myslel jsem, že bych si ho mohl nechat. Aspoň jako připomínku,” usmál se smutně brunet a sáhl po malém amuletu na prostém dřevěném stolku.
Broušený drahokam se krvavě zableskl ve zlaté objímce, když jej válečník zvedl a dosti neochotně natáhl ruku kupředu, podávajíc jej druhému muži.
„Neměl bych ti ho nechat,” začal váhavě Gart a lehce se kousl do rtu v zamyšlení.
„No tak, co se stane?” zeptal se Nick skoro prosebně. „Vždyť je to jen kousek kovu a lesklej šutr. A já bych chtěl něco, co mi bude připomínat ty chvíle a bude důkazem toho, že jsem kdysi byl Lovec Titánů.”
Jeho přítel se zarazil a nervózně se kousl do rtu.
„No dobrá,” odvětil po chvíli. „Ale nikomu ani slovo. Každej by mě stáhl z kůže, kdyby se rozneslo, že zrovna ty sis mohl Oko Lovce nechat.”
„Díky,” zazubil se Nick s vděčností ve svých očích a sledoval, jak jeho přítel pomalu vyšel dveřmi a tiše je za sebou zavřel.
„A ani to nebylo tak těžký,” pomyslel si radostně a pokusil se pohodlněji posadit na posteli.
Vzápětí zasyčel bolestí, když mu zády projela ostrá, ochromující bolest a zařízla se do jeho svalů.
„Do prdele,” ulevil si, když po několika vteřinách záchvat pominul.



Temná chodba byla osvětlena jen několika málo pochodněmi, hořícími jasným plamenem, který se ani nezachvěl, neboť zde, tak hluboko pod zemským povrchem, kde slunce nesvítí, květiny nevoní a ptáci nezpívají, nevanul žádný vítr či mírný vánek, který by si mohl s plameny pohrávat.
Gart kráčel dál chodbou a snad už po miliónté si prohlížel malby a symboly na zdech. Některé mluvily o bozích, jiné o historii světa, další o Titánech a Sauriánech.
Věděl to, nerozuměl jim, ale věděl to. Vše mu vysvětlil Ursegor, přesněji, jeho duch.
Dokonce se mu i snažil vysvětlit jejich skryté významy a naučit jej systém, jakým tehdy byly tvořeny a jak uchovávaly dávno zapomenuté pravdy, které již nikdo z živých nemohl pamatovat. Gart to však nikdy nepochopil, popravdě, ani nechtěl. Kdo by toužil po učení se dávno mrtvé řeči, která už nikdy nemohla znovu ožít. A k čemu? Aby si mohl, takříkajíc, přátelsky poklábosit se Sauriánem, chvíli před tím, než zmíněnému plazu rozdrtí svým kladivem lebku?
To asi těžko.
A hledat klíč k vítězství v dávné minulosti vyžadovalo čas, spoustu času, který on neměl.
Teď nebyla vhodná chvíle na to, aby strávil několik let života zahloubán nad dávnými spisy.
Pokud nějaký klíč k vyřešení jejich problému existoval, ležel zcela zajisté v minulosti dosti nedávné.
To Gart věděl zcela nepochybně.
Jenže proto, aby jej našel, by musel vůbec vědět mnohem víc, než jsou nějaké mlhavé náznaky o tajemném a mocném mágovi, který prý vyhnal božstvo ze světa a nahradil tak čerta ďáblem.
Dorazil až na rozcestí, hlavní chodba pokračovala, stáčejíc se vlevo, kde po několika desítkách metrů končila obrovitou masivní bránou. Za ní se nacházela svatyně, ve které byl právě nyní vězněn jeden z Titánů, ten první, kterého kdy přemohl.
Vpravo byla chodbička užší a vedla skrz dveře, přímo k hrobce prvního Pána Titánů.
Právě tou se vydal.
Ursegor seděl na svém trůnu, postaveném na malé vyvýšenině za sarkofágem, kde byly uloženy jeho ostatky.
„Zdravím tě, Ursegore,” pronesl Gart a pokynul hlavou na znamení úcty.
„Ááh, můj věrný nástupce,” uchechtl se průsvitný duch a oči mu zaplanuly radostí. „Opět mě někdo po dlouhé době přišel navštívit v mém osamění. Tak jak to vypadá tam nahoře, ve světě temných dnů?”
„Tak jako vždy,” ušklíbl se současný Pán Titánů. „Jedním slovem bordel.”
Ursegor se hlasitě rozesmál: „lidská rasa se nikdy nezmění, že?”.
„Asi ne, Ursegore, asi ne.”
„A co tvá výprava?” otázal se znovu duch velkého válečníka, dychtivě očekávajíc odpověď.
„Vrátil jsem se, ale ne s takovým úspěchem.”
„Musel jsi jej zabít, co?”
Gart si povzdych a v ten okamžik vypadal ztrápeněji více, než si kdy duch pamatoval: „to taky, ale přišli jsme o Nicka.”.
„Se ztrátami musíš počítat, Nick byl velký válečník a bude Vám chybět, ale po čase se na něj zapomene jako na každého, ta rána na duši přebolí, sice se nikdy nezhojí úplně, ale nebude již tak palčivá.”
„Nejspíš máš pravdu,” povzdechl si Gart. „Ale ještě ho můžeme nechat sloužit jako instruktora. Sice má zmrzačenou ruku, ale odmítá odejít do výslužby. Nic jiného bych od chlapa jeho ani typu nečekal.”
Ursegor se chabě pousmál, soudě dle zvuku, protože jeho duch neustále chodil v přízračné zbroji, skrze kterou mu nebylo vidět do tváře: „pořád lepší než nic, ale snad ti zlepší náladu ten seznam, co jsem připravil.”.
Poukázal na kus pergamenu na sarkofágu.
Válečník v těžké zbroji se jej chopil a přejel jej očima, ve kterých se zračilo vzrušení.
„Bohužel nemůžu říci, že je to vše,” povzdechl si smutně stín prvního Pána Titánů. „Za ta staletí už mi taky paměť neslouží tak dobře a jednotlivé podrobnosti se slévají v chaoticky zmatené moře vzpomínek, které jsem za ty věky nasbíral.”
„Nevadí,” usmál se Gart. „Tohle mi zatím bude stačit, a kdyby sis ještě na něco vzpomněl, vždycky mi to můžeš říci později. Tenhle seznam je jasným krokem kupředu.”
„Jsem rád, že jsem opět mohl pomoci,” uklonil se lehce Ursegor.
„Já jsem rád, že někoho takového jako ty máme na své straně!”
„No jo, no jo,” zasmál se duch hromově.
„Měl bych na tebe jednu otázku,” načal Pán Titánů zcela znenadání.
„Jen se ptej, příteli!”
„Proč tu zůstáváš? Mohl bys přece ”odejít”?”
Přízrak se znovu rozesmál zvonivým smíchem, který zněl jako ozvěna dávných časů, jež minuly a nikdy více se již nevrátí.
„Chci vidět, jak lidská rasa znovu povstane,” odtušil přízrak vážně. „Věřím, že ten den jednou přijde. Temné mraky tohoto pochmurného světa se opět roztrhají a nový úsvit se zrodí ve smrti posledního z Titánů. Určitě, protože ty na to máš.”
Mladý bojovník mlčel, nevědouc co říci na toto vyslovení důvěry v jeho osobu, obzvláště, když jej vyřkl stín muže, jež kdysi dokázal to, za čím se nyní hnal on sám.
„Ursegore,” oslovil jej Gart najednou, s nečekanou naléhavostí v hlase. „Ten mág, ten, co vyhnal bohy ze světa, by měl být schopen sestavit reverzní zaklínadlo, že?”
Spěch, se kterým svou otázku položil, naznačoval, že jí zvažoval dlouho a pečlivě, a že to něco, na co chce znát odpověď, jej velice trápí, ale zároveň naplňuje vzrušením a očekáváním.
„Myslíš...”
„Přivolat je zpátky?” zeptal se modrooký válečník s vášnivou jiskrou v očích. „Ano!”
„Většina mágů mých časů by to nejspíše zvládla, ale doporučil bych ti probrat to s jedním z vašich čarodějů. Přesnější odpověď ti nedám. Sice jsem měl s magií co dočinění, ale sám nejsem čarodějem. Nevyznám se v těch jejich složitých zaklínadlech a litaniích.”
„A myslíš, že znovu přivolaní bohové by dokázali opět zkrotit Titány?”
„Záleží na tom, jak byli oslabeni, než opustili tento svět,” začal váhavě duch. „Ale s trochou pomoci ze strany Lovců by to mělo být snadné. My jsme to tehdy zvládli. Vás je víc a ty jsi lepší než já, protože já sice porazil všechny, ale nezvládl bych ani tři, ne bez božské pomoci.”
„Zase mi tolik nelichoť,” ušklíbl se Gart, ačkoli vypadal potěšen tím, jak moc jej jeho předchůdce a také mentor chválí. „Ale děkuji za odpověď, rozhodně jsi mi pomohl.”
„Není zač, střez se však tohoto řešení. Bohové... Jsou to zrádné bytosti a nikdy nevíš, jak mohou reagovat. Podívej, jak jsem dopadl já. Navždy jsem měl být lapen zde, na místě posledního spočinutí mého posledního nepřítele. A to jsem za ně proléval krev, svou i cizí. Mohli by vás také zničit, jen proto, že jste jim sebrali jejich panství a vyštvali je pryč z tohoto světa.”
„Dám si pozor,” odpověděl klidně mladík. „Ještě jednou děkuji za tvůj čas a odpovědi. Zatím se měj. Uvidíme se, až se vrátím z další výpravy.”
Ursegor mlčel, když se válečník otočil a odcházel.
Až když procházel dveřmi, konečně promluvil.
„Garte!”
Bojovník se zaraženě otočil. Bylo to poprvé, co mu přízrak řekl jeho vlastním jménem, kdykoli předtím jej tituloval jako přítele, následníka nebo žáka.
„Dej na sebe pozor. Mám zlou předtuchu, že se stane něco strašného.”
„Radši budu dávat pozor na lidstvo,” zasmál se Gart. „Z dlouhodobého hlediska je to prospěšnější. Ale neboj se o mne, nenechám se zabít.”
„V to doufám, hochu,” zahřměl na rozloučenou duchův hlas jako ozvěna z dávné minulosti. „V to doufám!”



Řev davu se stával nesnesitelným, jak se obrovská, převelice nesourodá masa lidí snažila co nejrychleji nacpat na úzký můstek lodi. Ocelové boty duněly na dlažebních kostkách přístavu v děsivém orchestrálním tónu, mísíc se s hysterickým jekotem žen, nadáváním mužů, pláčem dětí, bučením krav, chrochtáním vepřů, kdákáním drůbeže. To vše podbarvené hlasitým hučením moře, znějícím tak zlověstně.
Dokonale děsivá symfonie lidského stáda, bojujícího o přežití ve chvíli zkázy.
Strachuplný orchestr ztichl, když se ozval hromový řev, zároveň se zvukem praskajícího dřeva a tříštícího se zdiva.
Cosi u brány explodovalo.
Celá zvuková kulisa znovu spustila, tentokráte ještě děsivěji a naléhavěji než dřív.
Země se zachvěla.
Jednou.
Podruhé.
Potřetí.
V rytmu kroků obřího monstra, jež se přibližovalo ke své oběti.
Loď, přecpaná od přídi až na záď, od podpalubí po horní palubu, odrazila od břehu.
Můstek spadl do vody s hlasitým šplouchnutím, doprovázen nešťastně zoufalým křikem těch nebožáků, kteří se nestihli nalodit a zakončili svou snahu neúspěchem.
Jen jediná skupinka na břehu nejevila známky paniky a strachu.
Pět mužů v těžkých ocelových zbrojích, navlas stejných, stálo hrdě a vzpřímeně, se zbraněmi v rukou. Meče a sekery se leskly za svitu měsíce a hvězd.
Nevěnovali odplouvající lodi ani jediný pohled.
Ani v nejmenším nenarušovali svou nehybnost, s ledovým klidem čekali v připravené formaci.
Každý z nich pevně stál, přenášejíc váhu na levou nohu a s rukama spuštěnýma volně podél těla.
Ačkoli se to nezdálo, právě z této pozice mohli okamžitě přejít do bleskového útoku, během mžiku oka tasit své zbraně a začít rozsévat smrt.
Země znovu zaduněla, když zpoza rohu vykročilo obrovské žhnoucí monstrum.
Škeblovitě tvarovaná hlava bez očí se natočila jejich směrem.
Svaly monstra se napjaly, když netvor vykročil vpřed, skřípajíc o sebe čepelemi, jež měl připevněné k mohutným pažím.
„Držte formaci!” zazněl rozkaz od muže, stojícího v čele osamocené skupinky.
Zoufalý řev nebožáků ve vodě utichl, když monstrum zařvalo a vyrazilo vpřed nečekanou rychlostí.
„Obklíčit!” zazněl další rozkaz od vůdce mužů na břehu.
Skupina se v dokonalé souhře rozdělila a opět stejně bleskově semkla okolo Titána, který bezchybnou synchronizací jejich pohybů ztratil orientaci a zaváhal.
Během chvilky ji však opět nabyl a zaútočil na nejbližšího bojovníka.
Odporné praskání kostí svědčilo o tom, že nešťastník neměl sebemenší šanci to přežít.
Titán ani v nejmenším nezaváhal a opět se rozmáchl.
Zároveň s tím se však ozval další výkřik, když tmavá šmouha, nejvíce připomínající okřídleného člověka, smetla další dva bojovníky.
„Kryjte mi záda!” zaječel velitel skupiny a okamžitě vyrazil k prvnímu netvorovi, připravujíc si své ohromné kladivo.
Obrovská čepel jej zasáhla rychleji, než vůbec stačil postřehnout.
Jediné co vnímal během toho kratičkého okamžiku, byla ostrá bolest a pak prázdnota, to když narazil zády na tvrdou zeď jednoho z přístavních domků.
Ocelová zbroj vydala odporné zaskřípění, když se pomalu svezl dolů po zdi, kde zůstal bez hnutí ležet.
Jednolitá přilba mu již za letu spadla z hlavy a odhalila válečníkovu tvář.
Krátké hnědé vlasy zrudly, když po nich stékala krev z rozražené hlavy.
Malý pramínek rudé tekutiny, vytékající z pootevřených úst, si razil cestu po bradě, skrze krátké, řídké strniště.
Kdysi planoucí oči, v barvě blankytné oblohy, byly nyní vyhaslé a prázdné. Jen bezmocně hleděly k nebi, posetému miliardami hvězd, pomrkávajících přes mraky, skoro jakoby se snažily rychlým mrkáním zahnat slzy, deroucí se ven. Slzy, způsobené nečekanou ztrátou.
Pohledná černovláska na lodi hlasitě křičela.
A byly to právě slzy, co jí stékalo po tváři, když se snažila vyprostit ze sevření hnědookého bruneta, bránícího jí ze všech sil v opuštění lodi.

„PATTY!”
Výkřik byl tak hlasitý, že jej probudil.
Tma.
Zvuk kapek, bušících na okno jeho domku v chaotickém rytmu, neustával.
Posadil se a rukou si otřel zpocené čelo, což moc nepomohlo.
Celé jeho tělo bylo pokryto drobnými, lepkavými kapičkami potu.
Chvěl se jako v zimnici.
Až po dlouhé chvíli mu došlo, že křik, který jej vlastně probudil, byl jeho vlastní.
To on volal její jméno.
Nikdo jiný to být nemohl.
Nikdo jiný tu nebyl.
„Byl to jen sen!” pokoušel se Gart uklidnit sám sebe. „Jen další krutá hříčka reality!”