Seděli spolu ve srubu a dlouhou chvíli mlčeli. Asi po několika desítkách minut se dveře otevřely a dovnitř vstoupil Lee.
„Kerth s Tjalfem tě očekávají.”
Eldar kývl a otočil se k Ayshe. „Musím teď za nimi, zlatíčko, počkáš tu na mě?”
Jeho láska přikývla. Zvedl se tedy ze židle a vyšel za Leem ze dveří.
Kráčeli bok po boku směrem k domu Vůdců na nejvyšším místě hory, na níž se Klan Ohně rozprostíral.
Nordmařani, které míjeli, se vždy zvědavě otáčeli, obzvláště, když spatřili meč, připásaný u Eldarova levého boku. V jejich tvářích se zračil obdiv, ale zároveň i utrpení a strach. Strach z budoucnosti, která nyní byla více než nejistá. Cestou si všimli spousty mužů ze včerejší bitvy. Poznávali je hlavně podle obvazů na různých částech jejich těl. Pak si Vyvolený všiml tváře, která mu utkvěla v paměti.
Byl to ten mladík, kterého během bitvy zachránil před jistou smrtí. Mladý bojovník jej také zbystřil a po chvíli váhání mu vyšel naproti.
Eldar se zastavil a zkoumavě jej probodával pohledem. Podle jeho tváře usoudil, že mu může být tak osmnáct až devatenáct let, ne však víc, ale určitě ne méně. Jeho tvář byla ostře řezaná a při bližším pohledu vyhlížela velice divoce a sveřepě. Delší plavé vlasy ji rámovaly a ofina mu lehce spadala do modrozelených očí.
Na sobě měl Lehkou zbroj, která odhalovala jeho svalnaté a dobře vypracované paže. Rozhodně byl zvyklý zacházet s mečem, který se mu pohupoval u pasu v notně zašlé a odřené pochvě. Nad pravým ramenem vykukovalo lučiště jilmového luku.
Mladík se před ním zastavil a poklekl.
„Pane,” pronesl. „Dlužím Vám dík za svůj život.”
Eldar se zarazil. „Vstaň, to nestojí za řeč. Ty bys na mém místě udělal to samé.”
Mladík se zvedl. „Myslím to vážně pane. Kdybyste tam nebyl Vy, byl bych teď mrtvý. Dlužím Vám svůj život a nabízím Vám své služby, dokud neuznáte dluh za splacený nebo si mě nevezme smrt.”
Eldara to zaskočilo. Více než cokoli jiného, co v životě viděl či slyšel. Nikdy se nesetkal s tím, že by někdo byl takhle čestný a chtěl splatit svou záchranu. Podle jeho názoru ani nebylo co splácet. Považoval za samozřejmost pomoci někomu, kdo byl v nebezpečí.
„Jak se jmenuješ?” otázal se mladíka.
„Roeg,” dostalo se mu odpovědi.
„Jdi nyní, Roegu, budu si tě pamatovat a jednoho dne jistě přijde tvá chvíle.”
„Velice děkuji,” zamumlal bojovník v odpověď, otočil se a odešel zpět k hloučku, kde před tím stál.
„Mám pocit, že sis právě udělal následovníka, který s tebou půjde i na smrt,” řekl Lee.
Eldar chvíli mlčel. Pak řekl: „nechci se jej nijak dotknout, ale bude lepší, když zůstane v Nordmaru. Nepovažuji za nutné, aby mi oplácel to, co jsem pro něj udělal, byla to samozřejmost a každý by se na mém místě zachoval stejně.”.
Lee jen pokrčil rameny. „Těžko říct.”
Dorazili ke Kerthově domu. Generál otevřel dveře a nechal Eldara vstoupit jako prvního.
Dům ve všech prvcích dokonale kopíroval ten, ve kterém byli ubytováni. Až na to, že tento byl mnohem prostornější.
Kerth se k nim obrátil. „Áááh, vítej,” pronesl. „Rozhodl jsem se, že tě představíme co nejdříve, dokud jsou zde přítomni zástupci všech Klanů. Dá jim to možnost, aby se vyjádřili k tvému jmenování.”
Eldar kývl.
„Takže, zbroj na sobě máš a vzal sis dokonce i Akaschův meč. Skvělé. Za chvíli se všichni sejdou před domem. My vyjdeme a já tě představím. Pak bys měl promluvit k lidem ty,” dokončil Kerth.
„Co...Cože?” vyblekotal ze sebe Eldar.
Kerth se zarazil. „No musíš promluvit k lidem. Připravil sis snad nějaký kratší proslov, ne?”
Eldar váhal s odpovědí, ale Vůdce Klanu zřejmě tušil, co chce říci.
„No, na to už je pozdě. Budeš muset improvizovat. Teď pojď, všichni nás už očekávají.”
Vykročili ke dveřím. První prošel Kerth, za ním Lee a jako poslední se na prostranství před domem objevil Eldar. Dole pod schody stálo velké shromáždění Nordmařanů. Vyvolený jej přelétl pohledem a zaregistroval známé tváře. Tjalf, Gorn, Milten, mistr Altus, pokulhávající, ale jinak dobře vypadající Grim, Roeg a spousta dalších. V davu propukl ruch. Kerth zvedl levici, aby shromáždění umlčel a všichni ztichli.
„Lide Nordmaru,” začal. „Sešli jsme se zde po veliké bitvě. Bitvě, kterou jsme vybojovali a odešli z ní jako vítězové. O té však nyní mluvit nechci. Chci mluvit o věci, která je mnohem důležitější. Je tomu už spousta let, co byl Nordmar sjednocen pod zástavou jediného vůdce. A nyní tomu tak bude znovu.”
V davu to zašumělo.
Vůdce si toho nevšímal a pokračoval. „Mám tu čest představit vám muže, který se zapříčinil o to, že jsme vyhráli zmiňovanou bitvu. Muže, který se má stát Lordem Severu.”
Shromáždění si začalo šeptat.
„Jeho příchod byl předpovězen již před dávnými věky. Předpověděl jej Nordmařan, který je naším otcem a zakladatelem. V jeho slovech stálo, že přijde jeho potomek. Že přijde v časech temnoty, aby nás z ní vyvedl. A tento den již konečně nadešel, proroctví se vyplnilo a k nám se vrátil ten, na kterého jsme čekali.”
Na chvíli vše ztichlo a Kerth se rozhlédl po shromážděných.
„Přivítejte Lorda Severu. Eldara, muže z krve samotného Akaschy!” zvolal a ustoupil do pozadí, zatímco dav začal skandovat jméno Vyvoleného.
Eldar zaujal Kerthovo místo a shromáždění opět ztichly.
„Synové Nordmaru, mí bratři,” začal Eldar. „To, co teď cítím, se ani nedá vyjádřit slovy. Stojím tu před vámi, nikoli však jako vůdce, ale jako jeden z Vás, který stejně jako všichni ostatní touží po míru a klidu. Sám jsem byl překvapen, když mi Kerth sdělil Akaschovo proroctví. Nevěděl jsem, jak se mám zachovat, ale nakonec jsem si zvolil. Zvolil jsem si cestu Nordmařana, protože jím jsem již od narození.”
Na chvíli se odmlčel.
„Zvolil jsem si tak, ne proto abych mohl vládnout, ale proto, abych pomohl. Každý z nás jistě někdy zatoužil po míru, který nám však odpírá Beliarova zloba. Existuje cesta jak jej dosáhnout. Na té cestě nás čeká jen krveprolití a boj. A my budeme bojovat, tak jako nikdy. Přišla válka, kterou na nás přivolal Beliar. My se však nezalekneme a nebudeme se krčit ve stínu jako zbabělci. Postavíme se jeho špíně s hrdostí a beze strachu. Ukážeme všem, kteří usilují o naše životy, naše domovy a naši svobodu, že se nevzdáme bez boje!”
Dav začal hlasitě provolávat: „boj!”
„Ano,” přerušil je Eldar. „Boj. A bude to poslední boj, který budeme muset vybojovat až do konce. Do posledních sil a do poslední kapičky krve. Musíme se však na tento boj připravit. Spojit své síly se všemi, kdo usilují o zničení Beliarových otroků, a vyhnat je z našich zemí, jednou provždy. Proto Vás chci nyní vyzvat k přípravám. Nechť započne největší zbrojení, jaké kdy Nordmar zažil. Začneme s přípravami. Každý bude dělat to, co umí nejlépe. Připravíme se na nadcházející válku. Připravíme se a ve jménu Innose a Nordmaru si vydobudeme vítězství!”
Shromáždění začalo hlasitě řvát, zatímco se Eldar otočil a přešel zpět ke Kerthovi.
„Skvělý proslov,” podotkl Nordmařan. „Právě jsi v nich probudil naději a vůli bojovat.”
„Nejraději bych byl, aby nic z toho nebylo potřeba,” odvětil Eldar. „Musím se co nejdříve vrátit do Myrtany. Můžu se spolehnout na to, že budete připraveni?”
Tentokrát se do rozhovoru vložil Tjalf: „budeme, lépe než jsme kdy byli.”.
„Dobrá, v tom případě mě omluvte.”
„Jdi Vyvolený, pokud musíš. Nechť Innos nad tebou bdí,” rozloučil se s ním Kerth.
Eldar se otočil a společně s Leem vyrazil zpět.
„Mohl bys sehnat Gorna a Miltena a říct jim, ať dnes večer přijdou?” otázal se generála.
„Rád bych s nimi mluvil, dřív, než se vrátíme zpět do Myrtany.”
Lee jen přikývl a odešel směrem k davu pomalu se rozcházejících Nordmařanů.

Aysha již na něj čekala, když se vrátil. Seděla mlčky na posteli a pozorovala jej, když si odkládal zbroj. Hned co si stáhl poslední část své výstroje si stoupla a přivinula se k němu. Dlouze a vášnivě jej políbila. Dotek jejích rtů byl velice uklidňující. Vymazal z jeho mysli vše ostatní tak dokonale, že zbyla jen ona. Její ústa, její dlaně, její tělo.
Její něžné ruce mu začaly svlékat košili a pomalu rozepínat opasek.
Jeho svalnatá paže si ji pevně přitáhla k sobě a ona roztouženě vydechla. Pomalu ji vyhrnul její košili a něžně ji položil na postel. Nebránila se. Položil se k ní, začal ji vášnivě líbat a ona jeho polibky stejně vášnivě opětovala...

Lee zastavil přede dveřmi spolu s Gornem a Miltenem. Právě se chystal otevřít dveře. Milten jej zarazil. Napjal uši. Nyní již pochopil.
„Láska,” podotkl. „Necháme jim trochu soukromí.”
Lee přikývl.
Všichni tři se otočili a odešli se projít...

Eldar ležel na posteli a rukama něžně hladil Ayshu, která ležela vedl něj, hlavu položenou na jeho hrudi.
„Miluji tě,” šeptla něžně.
„Já tebe také,” odpověděl jí. „Víc než kohokoli jiného.”
Zavrněla v odpověď a pevněji se k němu přitiskla.
Eldar se usmál. Poprvé po dlouhé době byl opět šťastný.