Xardas

Přehled povídky

Autor

Jémák

Diskuse

zde

Hodnocení

1,24 | 97x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

9.díl - Myrtanský král

Díl 9 - Myrtanský král

Na horizontu daleko před námi se objevila obrovská, vzhůru stoupající záře, která se táhla jak jen daleko jsme viděli. V ten okamžik, kdy jsem si ji všiml, se mi zcela zatajil dech. Všechno vevnitř se mi stáhlo, dávajíc mi tím nejspíš na vědomí, že i já jsem normální smrtelník. Chtěl jsem se svým nitrem bojovat, ale nešlo to. Možná smrt se přibližovala a já nechtěl zemřít. To ostatně nechtěl nikdo z nás, ale proč tedy byla vidět v obličejích ostatních tak silná zarputilost? Co je hnalo pořád dopředu? Proč jsem si tam na těch hradbách připadl jako jediný zbabělec, který kdyby teď mohl, utekl by. Na druhou stranu jsem si pořád dokola opakoval, že kdyby takhle uvažovali všichni, kde by pak naše země byla.. S myslí začerněnou jako srdce skřetích zaprodanců jsem tam stál a zíral do dálky. Pořád sem se nechtěl smířit se svým osudem, pořád jsem si říkal, že ani bohové nám nemůžou nařídit kdy umřít. Bylo toho pořád tolik, čeho jsem chtěl ještě ve svém životě dosáhnout. Bylo toho ještě tolik, čeho jsem chtěl ve svém životě zažít. Nechtěl jsem zde zemřít. Rozhodl jsem se bojovat, vždyť tady nejde o mě nebo o těch pár bojovníků, kteří zde jsou - tady jde o celé království a pokud skřeti nezastavíme zde, bude nejspíš naše země dobita. A na to jsem nemohl v tuhle chvíli ani pomyslet, co by to pro nás znamenalo. Raději zemřít v boji a se ctí, než být zajat a do zbytku života otročit.

Čím víc jsem nad tím vším přemýšlel, tím více mě přemáhal pocit neporazitelnosti. Možná to bylo zdarem v minulé bitvě, kde jsem zakusil poprvé pocit velkého vítězství nebo to bylo možná dáno tím, že už jsem nejspíš neměl co bych mohl ztratit. Tak či tak bylo mi to zcela jedno. Nyní moje mysl měla jen jeden rozkaz a to poslat co nejvíce těch zaprodanců zpátky ke svému stvořiteli. Měl jsem sice strach, ale i ten mi teď připadal jako dobrý pomocník. Ještě jednou na chvíli jsem se podíval po obličejích ostatních, kteří tady se mnou byli. V jejich obličejích jsem viděl opět odhodlání. To odhodlání, které mě vždycky psychicky zvedlo. S klidnou myslí jsem se zahleděl směrem, z kterého nepřátelé přicházeli. Tou dobou byla noc nejsilnější, zářící hvězdy na obloze nám připravovaly i v tak dost těžký den nádhernou podívanou. Bory okolo byly v ten moment asi nejčilejší, všechny noční zvířata tou dobou vylézala a hledala potravu. Ohnivý drak tvořený tisíci pochodněmi se pomalu ale jistě přibližoval. Teď jsme již mohli rozeznat jednotlivé skupinky tvořící celkovou válečnou mašinérii. Čím blíže se celý voj k nám celý voj přibližoval, tím více mě přepadal pocit, že zde není něco v pořádku. V té válečné mašinérii postupující pomalu k nám jsme nerozeznávali siluety mohutných skřetů, ale lidí. Pomalu nám všem, co jsme stáli na hradbách, začínalo docházet, kdo to opravdu přišel.

Nadšené hlasy ozývající se ze všech stran radostně oznamovaly, že se sám generál Lee dostal do těchto nehostinných končin dříve než skřetí přivandrovalci. Nyní nebyla situace již tak beznadějná, dokonce i mě začínalo srdce pomalu věřit, že odsud odejdu celý. Radostné vítání přerostlo v nevídanou eufórii, která nebrala konce. Všichni co stáli připraveni na hradbách se rozeběhli dolů k bráně a máváním pochodněmi osvětlovali vstup do pevnosti. Pořád ale ještě zůstalo nahoře na ochozu pár bojovníků a mágů, kteří ještě pořád těžce oddechovali. V ten okamžik jsem se jim ale vůbec nedivil, mě samotnému spadlo ze srdce velké závaží. Pomalu jsem se dostával opět z toho tranzu, do kterého mě dostalo nepříjemné očekávání velké bitvy a i možné smrti. Oklepal jsem se a s malinkým náznakem smíchu jsem se vydal směrem, který vedl dolů na nádvoří. Cesta to byla o tolik kratší a veselejší, než před chvílí, kdy jsme lezli sem na ochoz. Pomalu jsem procházel okolo těch postav, které se pomalu vraceli opět do reality. Někteří pořád ještě vypadali dost nepřítomně, ale nebral jsem jim to, vždyť dnešek byl hrozně náročný.

Během pár chvil jsem stál na náměstí a sledoval radostný povyk vycházející snad z celého hradu. " Tak jsme jim zas dali co proto, nemyslíš" zaslechl jsem Pyrokarův lehce ironický hlas, přicházející z haldy stočených těl těsně přede mnou. " Asi na nás dohlíží samotný Innos, že nám štěstí tolik přeje" vrátil jsem mu i já ironickou odpověď. To už jsem ale nemohl vydržet a začal jsem se hlasitě smát, vždyť to ještě před chvíli vypadalo tak zle pro nás a teď se z toho vyklubalo tohle. Radost a dobrá nálad i mě pohltila do sebe. To by ale nebyl Karim, kdyby nás opět nevrátil na zem. Stoupl si s Derekem před nás a vůdcovsky se ujal slova: " Tak chlapi, stalo se něco s čím jsme sice nepočítali a o to víc nás to všechny překvapilo, tedy mile. Ale pořád jsme ve válečném tažení. Sami víte, jací jsou skřeti nepříjemní nepřátelé a proto nebude tuto situaci zbytečně prodlužovat. Čím dříve budou generálovi vojáci zde v pevnosti, tím dříve budeme moc jít alespoň na chvilku spát. Proto teď půjdu já a Derekem přivítat generála a přivedeme ho sem do hradu, kde se společně se svými vojáky ubytují." touto větou zakončil svůj proslov, na to pokynul Derekovi hlavou a oba dva si to namířili z brány ven do tmy, osvícení jenom párem loučí. Ještě chvilku se za nimi všichni dívali a nakonec se pomalu rozešli, vědíc, že je zábava opět u konce.

Netrvalo ani moc dlouho a obrovský voj zůstal stát před vraty do pevnosti. I z jeho útrob se ozývaly nadšené hlasy, dávajíc nám tím na jevo, že i rytíři se těší na trošku té kořalky a následně dlouhý spánek. Na nádvoří vstoupil jako první Karim, následován Derekem, za kterým se pomalu plížil na smrt znavený posel, kterého jsme před pár hodinami poslali generálovi naproti. Za tímto procesím vstoupila do pevnosti skupina šesti nesmírně urostlých mužů oblečených v dlouhých šedivých pláštích. Tato skupina pomalu prošla okolo nás a zastavila v temném stínu padajícího ze strážní věže. Ze všech, co jsme tam v tu dobu stáli, sálala nesmírná zvědavost - zvědavost, která by byla okamžitě ukojena, když bychom se dozvěděli, kdo se pod maskami skrývá. Jenže to co nám všem bylo skryto Derekovi lidé již dávno věděli. Všichni do jednoho poklekli na koleno a vzdali hold. Sám jsem nevěřil tomu, co jsem viděl, vždyť sám Derek říkal, že všichni do jednoho jsou královou osobní stráží, takže podléhají přímo jemu samotnému. Tak proč tady teda vzdávají úctu nějakým rytířům, ač třeba i vysoce postaveným?? A v ten moment to došlo i mě. Sám sebe jsem se zeptat polohlasem, jestli je možné, aby to byl samotný král Rhobar I.. Následná panika vyvolaná mým tichým výrokem na mě strhla veškerou pozornost. Prvního, čeho jsem si všimnul byl nesmlouvavý pohled Karima, který by nám jakoby přikazoval, abychom se taky uklonili a vzdali čest samotnému vládci země Myrtanské. Nemohl jsem věřit tomu, že přede mnou poprvé v životě stojí sám Innosův vyvolený. Vyvolený, jenž nám měl pomoci v našem utrpení. V ten moment se mi začala podlamovat kolena - nemohl jsem uvěřit, že tady v takové díře potkám našeho krále. Bez dlouhého přemýšlení jsem poklekl a vzdal mu hold. Teda všichni, co tam stáli se mnou, udělali to samé co já.

Šestice mužů, stojících pořád ještě v kruhu, na nás upřela veškerou svoji pozornost. Po chvilce váhání z hloučku vystoupil jeden muž a předstoupil před nás. Svýma obrovskýma rukama začal pomalu stahovat šedivou kapuci, jenž zahalovala jeho obličej. Pár rychlých pohybů a kápě se pomalu snášena na studenou zemi. Chtěl jsem pomalu zvednout svůj zrak a alespoň se na chvíli podívat na toho, kdo teď před nás předstoupil. Ale strach a vrozená autorita mi to nedovolily. Opět jsem hlavu sklonil co nejvíce k zemi, jak jen jsem mohl. Asi bych tam takhle zůstal do konce války, kdyby ona postava na nás nepromluvila: "Tady nejsme na hradě, tady přede mnou klečet nemusíte" pronesla osoba stojící nad námi a na chvíli přerušila svoji řeč. To byla pro nás výzva, abychom se mohli opět zvednout ze země a postavit. Konečně jsem si mohl pořádně prohlédnout onu osobu, jenž měla představovat našeho krále. Mohutná postava, s šedivými dlouhými vlasy padajícími na ramena, byla oblečena do nádherné starodávné zbroje, jenž jsem ještě ve svém životě nikdy neviděl. Obličej měl sice posetý samými hlubokými vráskami, ale na autoritě a vážnosti mu to nic nebralo. Na zádech měl připevněn krásný ornamenty zdobený meč, který po celou dobu, co ona postava shodila plášť, vyzařoval tajemně modré světlo. Vlasy, které udávaly jeho pokročilé stáří, zdobila královská koruna, která všem okolo dávala na vědomí, že před nimi stojí právoplatný vládce země Myrtanské a jediný Innosův vyvolený. Král, ač již stár, měl mohutnou postavu, zocelenou mnohými bitvami.

Jak jsem si ho v té chvíli tak prohlížel, nemohl jsem si nevšimnout jeho očí. Ty byly asi na něm celém nejzajímavější. Jeho stáří bylo patrné již na první pohled, ale z očí mu vyzařovalo něco, čeho jsem si nevšiml ani u některých mladších bojovníků. To něco se dalo zhruba popsat, jako životní energie. Energie, která byla pořád vyhnána zcela na maximum. To mě udivilo na tolik, že nebýt pokračování královského proslovu, asi bych již na nic jiného nemyslel. "Všechno, co se zde stalo se mi již doneslo. Musím vám poděkovat za váš vytrvalý boj proti nepřátelům našeho království. Jeden boj je sice za vámi, ale další vás čeká. Nejste v tom ale už sami, nyní budeme bojovat všichni. Nenecháme se utlačovat ve vlastní zemi, budeme ji bránit do posledního muže. Innos je s námi.." pokračoval král a pomalu procházel okolo všech mužů, kteří tam v tu chvíli stáli. "Nevím, jak moc jste všichni seznámeni se situací zde, ale během pár hodin sem dorazí skřetí armáda utvořená z většiny spojivších se klanů nahoře na severu. Tato armáda sem netáhne jen kvůli novému území, toho tam mají sami dost, tato armáda sem táhne z daleko prostějšího důvodu a to zničit lidskou rasu. Je hnána nenávistí a záští, jenž nezná ani pokoru ani slitování. Proto vám nebudu tvrdit, že tato bitva bude jiná, než stovky jí předešlé. Nebude jiná, ale cíl této bitvy se změnil. Teď nepůjde jen o pár vesnic a stavení, jenž by skřeti zabrali - teď půjde o celou naši zemi, zemi, jenž je naším domovem. Proto až tato bitva přijde, myslete na svoje rodiny, na ženy, děti, které tam doma na vás myslí a spoléhají. To by bylo vše, co jsem vám chtěl říct a doufám, že tak jak jsme teď tady, uvidíme se i po této bitvě." dokončil král svůj projev a odešel opět do stínů, kde nadále stála pětice pořád zahalených mužů.

Nyní zavládl v našich řadách mírný povyk, způsobený královým projevem. Pomalu jsme se začali rozcházet, když v tom před nás předstoupil ještě jeden muž, který již neměl na hlavě kápi, která by ho zakrývala. Ač ten muž nebyl z královského rodu, stejně byl zde všemi známý. Jeho skutky a nesmírná autorita ho předcházeli. Jeho jméno bylo Lee, generál královských vojsk, jenž vedl zdejší armádu. V momentě, kdy se postavil před pomalu se rozcházející dav, všichni úplně ztichli a upřeli k němu pohled. Nikdo se nechtěl vystavil hněvu takového muže, jako byl Lee. Generál si nás začal všechny pomalu prohlížet a po chvilce ticha vůdcovským hlasem pronesl: " Tak, nebudu to tady nějak zbytečně prodlužovat, vidím, že i vy jste se za posledních pár dnů moc nevyspali. Moji muži jsou na tom úplně stejně a navíc k tomu ještě nevíme, za jak dlouho sem skřeti dorazí. Proto teď postavíme hlídky, složené, jak z mým mužů, tak i z vás. Vidím zde dokonce i Khoriniské mágy, jenž měli v tuto dobu být zcela někde jinde, ale vůle Innose udělala své a tak jsme se všichni sešli zde. Proto bude nejlepší, když uděláme hlídky smíšené - s pěti rytíři zůstane jeden mág nebo novic a pokud bude klid, všichni se vystřídáme ve spánku. Jestli je mezi vámi nějaký dobrovolník na první směnu, hlaste se u velitelů skupin, jenž mají už teď moje instrukce. Hlídky budou rozděleny na obě křídla pevnosti a budou sledovat možný pohyb nepřátelských vojsk po okolí. Jelikož je ale noc, osobně si myslím, že i skřeti se také někde utábořili a vyrazí opět na pochod až brzo ráno. Jestli to je tak, dává nám to ještě trošku času navíc. Času jehož teď potřebujeme co nejvíce. To by bylo tak vše, co jsem vám chtěl. Těm, co půjdou na hlídku jako první přeji klidnou noc a ostatním ať si alespoň trošku odpočinou. Když to půjde dobře, uvidíme se opět ráno." s těmito slovy se generál sebral a odešel směrem, kterým stál zbytek skupiny včetně krále.

"Tak a je to tady" ozval se hlas vedle mě stojícího Pyrokara, na jehož tváři jsem spatřil, v poslední době tak známou, stopu zanechanou starostmi. Bylo na něm vidět, že i když pořádně nespal již dlouhou dobu, půjde se dobrovolně přihlásit na stráž. " Ty půjdeš, viď?" zeptal jsem se ho s nadějí, že se možná pletu. " Půjdu, stejně bych už asi neusnul, když vím, jak teď situace vypadá" oznámil mi přesvědčeně. Na chvilku jsem se zamyslel, ale i to mi nebylo moc platné, protože jsem stejně věděl co v té chvíli udělám: " Už od dob domobrany jsme pořád spolu a i teď mi něco říká, že ještě nenadešel čas, abychom se rozdělili. Zvlášť když vím, že pokud tě nechám chvilku bez dozoru, hnedka něco provedeš." pronesl jsem suše k mému příteli, jenž už to nemohl vydržet a vyprskl smíchem. " Když umřít, tak se svým přítelem vedle sebe a s úsměvem na tváři" pronesl s ironickým podtextem a rozešel se hledat velitele skupin. Chvilku jsem se ještě díval na místo, kde před chvíli stál a pak jsem se rozeběhl za ním. Když umřít, tak mezi prvníma, řekl jsem si polohlasně pro sebe.

Pár rychlých kroků a oba vedle sebe jsme si to kráčeli směrem, kterým stáli královští vojáci, rozdávající nějaké instrukce. Zcela zabrání do svých myšlenek jsme si pomalu ani nevšimli, že nám cestu zkřížil Karim: " A kam jste se vydali vy dva?" zeptal se nás, stejně už nejspíš obeznámen s naším plánem. " Hledali dobrovolníky, tak se jdeme přihlásit" prohlásil Pyrokar a zadíval se na Karima v očekávání brzké odpovědi, která na sebe nenechala dlouho čekat " Zrovna vy dva musíte být všude. To se mě snad jenom zdá. Pořádně jste nespali ani nepamatujete a navíc ze sebe chcete dělat hrdiny. No nebudu vám v tom bránit, stejně vidím, že jste již pevně rozhodnuti. Jediné, co teď mohu udělat je to, že na vás dám osobně pozor a přihlásím se také. Kdyby se vám nedej bože něco stalo, Peradon by mi to nikdy neodpustil." dokončil Karim svoji řeč a s pohybem hlavou nám naznačil, kterým směrem máme jít.

Netrvalo ani moc dlouho a stáli jsme všichni tři, včetně několika dalších mágů a rytířů na ochozu nad bránou a sledovali okolí. Král a ostatní co nemuseli být vzhůru, šli spát. Tady na hradbách zůstalo jen potřebné minimum bojovníků, jenž si měli vybrat spánek později. Noc byla v tuhle dobu nejsilnější, tmavému okolí ještě ubírala tak potřebné světlo pomalu se zatahující obloha, jenž nám také moc nepřála. Z hlubiny okolního lesa začínal pomalu vstoupat mlžný opar, ztrácejíc se dále někde v koruně stromů. Obloha už byla zcela zatáhnutá, začínalo drobně poprchávat. Jediné, co nás teď chránilo proti dešti, bylo pár ztrouchnivělých prken, tvořících kdysi něco jako střechu nad hradbami. Nebylo to sice nic moc, ale v tuhle chvíli nám to úplně stačilo. Zcela zabráni pohledem do okolí jsme si skoro ani nevšimli, že je s námi vzhůru ještě někdo, kdo nemusí. Generál Lee obcházel všechny, co stáli na hradbách a plánovat možné střídání hlídek. Po pár minutách vstoupil i na dřevěné schodiště, vedoucí na horní ochoz, kde jsme stáli my. Hned jak vystoupal nahoru, nabral směr, kterým stál Karim a hned spustil. " Sakra, tak tebe bych tady zrovna nečekal." pronesl Lee s úsměvem na rtech, popošel o kousek blíž ke Karimovi a pokračoval dál: " Neměli jste být už dávno někde na hranicích s Varantem?" vznesl lehce ironickou otázku. Karim ani chvilku nečekal a udělal pár kroků naproti generálovi, podal mu ruku na přivítanou a začal mu vysvětlovat naši situaci: " Znáš nás mágy, vždycky jsme tam, kde se něco děje. A momentálně to je zrovna tady. A navíc ve Varantu je touhle dobou strašný teplo" dokončil větu a hlasitě se zasmál. Generál ještě chvilku na Karima koukal a nakonec usadil na dřevěnou lavičku opřenou o zadní čelo kamenných hradeb, zahleděl se někam do dáli a jen tak pronesl: " Je to už dávno, co jsme byli takhle spolu před nastávající bitvou, pamatuješ příteli?". Karim si k němu přisedl a začal, částečně i pro mě a Pyrokara, vypravovat o té chvíli, kdy se s Leem poznali poprvé: " Na to se snad ani zapomenout nedá" jen tak prohodil a pokračoval ve vyprávění " Bylo stejně zamračeno, zrovna jako dneska, akorát byla o hodně větší zima. Dostali jsme od krále rozkaz vypořádat se ze skupinou banditů, napadající rolníky v jedné malé vesnici kousek od hlavního města. Já jsem v tu dobu byl ještě novic a ty jsi byl domobránce. Oba dva jsme byli ještě nezkušení mladíci, kteří si mysleli, že jsou neporazitelní. Nakonec to dopadlo tak, že nás museli zachraňovat královští rytíři, kteří zrovna šli zpátky z bitvy a tábor banditů objevili náhodou. Před krále nás potom předvedli jako své zajatce a zároveň trofeje, které si přinesli z bitvy. Rhobar se mohl zbláznit, když nás dva uviděl." domluvil Karim, zadíval se na Leeho a oba dva se ponořili do nostalgických vzpomínek. Chvilku jsme je ještě s Pyrokarem pozorovali a pak jsme se otočili zpět čelem k lesu.

Čas nezvykle rychle postupoval. Pršet sice nepřestávalo, ale nám to vůbec nevadilo. Nevím, jak Pyrokar, ale já jsem si připadal nesmírně důležitě, vždyť je tady s námi hlavní představitel kláštera mágů ohně a jeden z nejlepších generálů, který kdy mohl spatřit světlo tohoto světa. A navíc jsem poprvé viděl na vlastní oči samotného krále, který k nám dokonce promluvil. To, čeho jsem chtěl kdy dosáhnout, jsem dosáhl dnes. Jestli jsem byl někdy na sebe pyšný, bylo to právě teď. Jediné, co mi teď chybí ke štěstí je jídlo. Ani si nepamatuji, kdy jsem naposled něco pozřel. Žaludek se mi mohl zbláznit, zase mě začínaly chytat ty příšerné křeče, které jsem míval. Nechtěl jsem to dál už prodlužovat, rozhodl jsem se jít najít něco k jídlu do zdejší kuchyně, která se nacházela kousek od nás. Samotná cesta nebyla vůbec složitá, jenom jsem musel dát pozor na to, abych nešlápl na nějakého vojáka spícího na zemi. Bez pochodně to byl v celku nadlidský úkol, ale dopředu mě hnala nelidská bolest vznikající nedostatkem jídla. Po pár minutách přešlapování jsem konečně vstoupil do kruhové místnosti, představující kuchyni. Zde bylo několik regálů, ve kterých bylo nějaké jídlo položeno. Jediné, co mi teď pomáhalo rozeznat druhy jídla, bylo chatrné venkovní světlo a můj čich. Připadal jsem si jako kdybych byl spíše zloděj, než hladovějící novic. Jídlo zde mi ale zaslepilo mysl na tolik, že jsem snědl snad všechny zásoby, které zde byly. Se šťastným pocitem a plným břichem jsem se rozhodl vrátil na své místo na hradbách.

Zpáteční cesta, přes ležící postavy, nebyla už tak hbitá, jako byla ta první. Plné břicho udělalo své a tak se občas stalo i to, že jsem do některého z vojáků nechtěně kopl. Ještě vystoupat ty schody, které vedli nahoru a opět budu na svém obvyklém místě. S blaženou náladou a plným břichem jsem vstoupil na ochoz, kde jsem okamžitě celý zkoprněl. Na mém místě stál sám král, zahleděn do dáli. Vedle něho jsem zpozoroval Leeho a Karima. Pyrokar stál o kus dál a tak jsem se vydal k němu. Chtěl jsem promluvit, ale Lee se na mě okamžitě otočil s prstem zakrývajícím si pusu, čímž mi naznačoval, abych byl úplně zticha. Vůbec jsem nechápal co se děje, proč je vzhůru král a co vůbec dělá zde na mém místě. Došel jsem tedy vedle Pyrokara, opřel se o zábradlí a v naději, že něco také spatřím jsem se zahleděl upřeně směrem, kterým se všichni dívali. Vůbec nic jsem ale neslyšel a ani neviděl. To mě připadalo přinejlepším divné, vždyť touhle dobou jsou zvířata v lese nejaktivnější a navíc se ještě blíží bouřka, která s sebou přináší vždy silný vítr. Ještě chvíli jsem se díval do okolního lesa a když ani teď jsem nic nepostřehl, otočil jsem se na o kousek dál stojícího krále, jenž začal pomalu ustupovat od okraje hradeb, zahleděn pořád někam do dáli.

V ten moment jsem nechápal už vůbec nic. Co se tady sakra děje, ptal jsem se sebe dokola. Připadalo mi to, jako kdyby tady všichni něco věděli a já, protože jsem byl pryč, jsem o něco přišel. Nechtělo se mi věřit tomu, že jen proto, že jsem si došel pro něco k jídlu, mě tady nikdo nic neřekne. Ze spikleneckých myšlenek mě vytrhl až zvuk, jenž zapříčinil Leeho meč pomalu vytahovaný z pochvy. Chvilku následného ticha protrhl až sám král, který jen tak na půl pro sebe prohodil: " Tak už to začalo, Lee pojď.. ". Nato se otočil a spolu s Leem odešli dolů po schodech. Ještě pěknou chvilku jsem se za nimi nechápavě díval. V ten moment jsem byl úplně mimo, co tím král sakra myslel, když řekl, že už to začalo, ptal jsem se sám sebe v duchu. S tázavým pohledem v očích jsem se zadíval na Karima, jenž zrovna sledoval začínající povyk uvnitř pevnosti. Ještě než ale stihl Karim říct jediné slovo, stalo se něco, co jsem vůbec nečekal - z dáli k nám začaly pomalu přicházet zvuky bubnů skřetího vojska...
Načítám data ...
Nahoru