"Vstávej !" Zařval mi do ucha jeden z banditů. "Je čas, abys ukázal, co v tobě je !" Sedl jsem si na postel a přemýšlel o tom, co se vlastně stalo. Do pokoje prosvítalo slunce a venku zpívali ptáci, nemožné to věci v kolonii po pádu bariéry. Do pokoje přišel Dexter. "Jak ses vyspal ? Doufám, že dobře. Aby ne když si spal do dvanácti. Je čas na oběd. Po jídle tě odvezeme do města. Cesta bude trvat tak tři hodiny. Pak už je to jen na tobě." "Dextere, chováš se ke mně dobře. To ale neznamená, že jsme přátelé. Zajímalo by mě, co se mnou uděláš, až bude všechno hotovo." "Nikdy jsem ti přece neřekl, že jsme přátelé. Chovat se k tobě vlídně je jen nezbytnost. Mi na tom později vyděláme. Co se tvého osudu týče, nerozhoduji o něm já, ale... můj pán. Teď už se oblékni a pojď se najíst. Naše zdroje jdou z Vangardu, žádný mrchožrouti. Jen to nejlepší." Jediná dobrá zpráva za poslední tři dny. Jídlo bylo vážně skvělý. Hned mi bylo lépe. Nechtělo se mi věřit, že vážně pomáhám banditům. Teď už bylo ale asi pozdě. "Připíjím na našeho nového člena a na jeho dnešní velkou akci, která navždy změní naše postavení mezi lidmi. Na našeho vůdce !" Prohlásil Dexter. "Na vůdce !" Zařvali všichni okolo. Když se všichni posadili, zeptal jsem se Dextera: "Poslyš, něco by mě dost zajímalo, chtěl jsem..." "Řekl jsem ti, že jméno vůdce ti nemůžu..." "Ne to není ono. Spíš by mě zajímalo, co se tady stalo." "Co myslíš ?" "Co se tady stalo ? Myslím tu oblohu, zelenou trávu, prozpěvování ptáků. Prostě si to nemůžu dát dohromady s kolonii, s draky, se skřety." "Aha. Dobrá otázka. Bohužel na ni já, ani nikdo tady nezná odpověď. Jsou jenom dohady. Jen vím, že už tady není žádný skřet. Hrad už není okupován." "Cože ? Jak to ? To není přece možný !" "Ale je. A dokonce se obloha pročistila ze dne na den !" Co ?

Nastala ta zlá hodina. Přišel si pro mě Sard, jak jsme byli domluveni. "Tak pojď, je čas." Odešli jsme spolu směrem k průsmyku. Nikde ani živáčka. Kolem hradu ani jeden skřet. Chtěl jsem se rozběhnout k bráně a upozornit Garonda. Pak jsem si uvědomil, že ve snu při vraždě Garonda tam byli ještě skřeti. Bál jsem se nejhoršího. Zkoušel jsem na to nemyslet. Trochu jsem odvedl myšlenky: "Hele, Sarde. Jak si můžeš bejt tak jistej, že mě šoupnou do tý pravý celi ?" "To neřeš. Ostatní celi jsou schválně zaplněny našimi lidmi. Určitě tě budou chtít šoupnout do vězení bez výběru celi. Seš koneckonců hledanej zločinec ne ?" Usmál se Sard. Mě to moc směšný nepřišlo. Ještě musím najít Vatrase a ostatní. Procházeli jsme průsmykem, jak já tohle místo nemám rád. V místech kdy byl kdysi malý skřetí tábor, nebylo vůbec nic, jen písek a skály. Chtěl jsem tomu všemu přijít na kloub, ale teď v tuhle chvíli jsem nemohl. U brány do průsmyku stálo pět paladinů. "Zdravím, vlčí hlídko. Na druhém břehu ani živáčka. Kromě tohohle parchanta samozřejmě. Chtěl mě v noci okrást, vedu ho do města." Pronesl Sard. Asi se na tuhle akci dlouho připravoval. Já moc času neměl. "Dobrá, můžeš jít." Řekl jeden ze strážců. To je divný. Žádný komplikace ? "Počkejte !" Sakra, že já na to musel myslet. Druhý voják nás zastavil. "Ten tvůj vězeň, je mi nějak povědomej. A tebe naopak vůbec neznám. Kdo jsi ? Jaké je tvé číslo ?" Řekl a vytáhl z kapsy kus papíru. "Průzkumná hlídka 3348. Byly jsme dva. Kapitán zůstal na hradě." Odpověděl Sard úplně v klidu. Zato ten paladin s papírem se zdál neklidný. "Kapitán ? Ten by mě mohl degradovat kdybych zdržoval jeho posla. Dobře můžeš jít." Hezké, velmi hezké. Ti srabi by nechali projít i zloděje. Vlastně i nechali. Pokračovali jsme dál k městu. "Uf. Mám docela žízeň. Stavíme se u Harpyje. Času dost." Řekl Sard znaveně. Dal jsem mu za pravdu, protože byl opravdu teplý den. Vešli jsme do putyky. Vysedávalo tam několik štamgastů. Sklánělo se k večeru a už jsme se Sardem po třetím pivu chtěli jít, když v tom se stala zvláštní věc. Nějací tři opilci se tam hádali, kdo dokáže nejlíp ochránit jejich majetek. Jestli domobrana, žoldáci za výpalné, či bandité za výpalné. Tak se hádali a hádali, když v tom se začaly rvát. Do bitky se připojovali další a další. Pak jeden z těch tří co to vyvolali, přišel k Sardovi a jednu mu natáhl. Zřejmě to byl on co nesouhlasil s ochranou domobrany. Sard se trochu naštval a zapojil se do bitky. Já seděl v koutě a kryl se před půllitry piva a sklenicemi co létaly vzduchem. V tu chvíli jsem zahlédl v druhém rohu putyky, jak u stolku sedí muž v tmavě zeleném plášti a v černé drátěné košili a kouří dýmku. Vzájemně jsme se sobě dívali do očí. On však po chvíli vstal a vydal se napříč bitvou ožralů ke mně. Pak jeho ruka sáhla pod plášť. Pak vytáhl zpoza toho pláště dýku a zrychlil. Neměl jsem se čím bránit. Ten muž už se napřáhl, když v tom mu do zad vrazil meč Sard. Bitka ustala a muž s mečem v zádech se sklátil k zemi. "Musíme jít. Tohle byl jeden z nájemných vrahů co po tobě jdou. Běž !" Řekl Sard. Jen jsme odešli, začala bitka znovu. Sešli jsme po cestě k branám města. U brány mě předal Sard strážím. Řekl jim co mají dělat a pak odešel. Stráže mě odvedli k Andrému. Lord André byl vůdcem domobrany. Nepamatoval si mě. "Ty jsi ten zlodějíček ? Připadáš mi povědomý. To teď nebudu řešit. Bilgote, odveď si ho. Dej ho do cely dvě." "Pane ? Cela dvě je obsazená tím banditou, kterého jste chytil osobně." Namítl Bilgot. "Tak ho dej prostě do té volné." Řekl André spolu se zívnutím. Bilgot mě odvedl do vězení. Sakra ! Byly volné dvě cely ! Strčil mě do jedné z nich. Nevěděl jsem jestli je to ta pravá. Co mi říkal Sard cestou do města, paklíč měl být za nejtmavší kamennou kostkou ve stěně. Uviděl jsem jen jednu, která byla tmavší než ty ostatní. Vytáhl jsem ji, ale k mému nešťastnému překvapení tam byl pouze svitek. Magii jsem nepoužíval strašně dlouho. Nedokázal jsem přečíst ani jméno kouzla napsané runovými znaky. Vše se zdálo být ztracené. Nevěděl jsem co dělat. Ve vězení ani nebyli moji přátelé. To je konec ! Přemýšlel jsem, jak se z toho dostat. Mezitím zhasnula světla Bilgot odešel. V hlavní síni, kde byl André se taky zhaslo. Khorinis šel spát. Byla noc...

Seděl jsem v koutě v "posteli" ze slámy. Přemýšlel jsem nad provedením úkolu, nad svitkem, který jsem stále třímal ruce, o Vatrasovi, co se s ním stalo, o Hagenovi co to udělal, o sobě. Proč tohle všechno dělám ? Proč se tohle všechno muselo stát ? Proč se to muselo stát zrovna mě ? Co jsem udělal, že jsem si to zasloužil ? Co jsem neudělal ? Padala mi hlava. Ne ! Nemohl jsem usnout ! Postavil jsem se na nohy a z posledních sil jsem uchopil pevně svitek. Soustředil jsem se na ten kus papíru. Pak se svitek rozpadl a z ruka mi zeleně svítila. Telekineze ! Mohl jsem si přitáhnout klíče od cel, jenže jsem nevěděl kde jsou. Stalo se však něco, co bych nikdy nečekal. Když jsem zvedl hlavu, abych se rozhlédl po vězení jestli neuvidím něco lesklého, lekl jsem se, protože vše jsem viděl jasně jako ve dne, ale osvícené narudlou barvou. Pak jsem uviděl i klíče, položené na stole tak, aby na ně nikdo nedosáhl. Napřáhl jsem ruku, ze které proudily pruhy zeleného světla. Pomyslel jsem na ty klíče a v tu chvíli mi z ruky vytryskl proud světla a během několika sekund jsem klíče svíral pevně v ruce. Potichu jsem otevřel dveře cely. Pak jsem se přikradl k dalším celám a postupně je otevíral. "Pojďte ven ! Jste volní ! Rychle !" Snažil jsem se mluvit co nejtišeji. Když v tom jeden z vězňů se ke mně rozběhl a přirazil mě ke stěně. "Kdo seš." Sykl na mě." "Tvoje jediná šance se odtud dostat. Pokud patříš k Dexterovi, jsem tu jeho jménem. Mám vám pomoci obsadit Khorinis." Promluvil jsem beze strachu. On mě neviděl, já jeho ano. "Dobře, pojď. Musím odstranit tady tu domobranu. To zařídí moji muži. Mi dva zatím půjdeme otevřít jižní bránu. Naši útočníci jsou schování v těch lesích tady za městem. Mimochodem, já jsem Sergio. Myslím, že se Sardem už si se setkal. To je můj bratr." "Já půjdu první. Znám město dobře a ve tmě vidím taky dobře." Navrhl jsem. Sergio souhlasil a tak jsme vyrazili na cestu. Všechny hlídky nespaly. Sergio si nasadil šátek a mě dal taky jeden. Uvázal si ho na pusu a já udělal totéž. Pak z tašky, kterou sebral na věšáku v kasárnách, vyndal kapesník na kterém byla jakási tekutina. "Vem si to, jestli je pravda, že vidíš líp ve tmě než já. Je to uspávací látka. Dej ji strážnému před obličej a ta látka už udělá svoje. Hlavně si k tomu nečichej. Dvacet centimetrů od obličeje a usneš." Varoval mě Sergio. Tu látku zřejmě použili bandité při útoku na naši galéru. Vzal jsem si ji do ruky a šel jsem směrem k bráně. Potkal jsem prvního strážného. Málem jsme se srazili. Lekl se když mě uviděl, ale já byl rychlejší. Strčil jsem mu kapesník před obličej. Strážný ihned padl k zemi. Odklidil jsem ho stranou, za sudy u Coragonovi hospody. Šel jsem dál, ale u brány byl nějakej slez paladinů. Byl tam i Hagen. Sergio neviděl mou zvedlou ruku jako signál aby stál. Pokračoval dál, když v tom vrazil do jednoho z paladinů. Ty hned tasili zbraně. Já se tam hned přihnal. "Hagene ne !" Křičel jsem do davu. "Á, samotný vyvolený. Zloději ! Zabte ho !" Nařídil Hagen. "Hagene nedělej to !" Varoval jsem. Když v tom jsem postřehl jak Sergio vyndává z tašky lahvičku se tou tekutinou. "Smrtelná dávka ! Utíkej !" Pošeptal mi, vyhodil lahvičku do vzduchu a začal utíkat. Tohle ne ! Musím ji chytit ! Nestihl jsem to však. Lahvička se rozbila o zem a já spadl do centra zeleného kouře, který se objevil. Ještě k tomu se mi rozvázal šátek na puse ! To je konec... Ahh... Nadechl jsem se. Jsem už mrtvý nebo ne ? Žiju. Přežil jsem smrtelnou dávku uspávací látky. Kolem mě se válely aspoň pět mrtvol. Měly vystrašený výraz v obličejích. "J-Jak si to udělal ? To přece není možný !" Vykoktal ze sebe Sergio. Zakrýval si pusu. Zelený opar se pomalu ztrácel ve vzduchu. "Co tím myslíš, jak si to udělal ?" Zeptal jsem se zmateně Sergia. Ještě jsem to moc nechápal. "Jak si mohl přežít ? Ne že bych nebyl rád, ale...prostě to není možný, rozumíš ? To by zabilo i skřeta a že ti něco vydrží." Žasl Sergio. "No já za to nemůžu. Prostě jsem imunní. Taky to nechápu. Měly bysme otevřít bránu, dokud je ještě tma. Ta látka začíná mizet." Navrhl jsem. Sergio přikývl a přiběhl ke mně. Obešel mě a v tom mu do břicha zajel šíp. Hagen stihl utéct před tou látkou. "Nenechám vás obsadit město !" Zakřičel na mě a natáhl tětivu a vystřelil šíp. Pak se jakoby zastavil čas, mě proběhl život před očima. Jasné příznaky smrti, nicméně místo šípu v hlavě mě instinktivně vystřelila ruka a zachytila šíp těsně před mím obličejem. Hagen na mě zíral s otevřenou pusou. Byl pevně rozhodnut mě odstranit. Vytasil jsem svůj meč. "Hagene, kde je Vatras ?" Zeptal jsem se ho rázně. "Oni ho odvedli i s ostatníma. Někam do ztracené země. Proč ti to vůbec říkám ? Stejně se tam nepodíváš !" Zvedl hlas a vystřelil po mě další šíp. Já ho odrazil mečem. Nikdy se nepřestanu překvapovat. Dostal jsem se k němu a vrazil mu meč do hrudi. "Já věděl, ž-že nás z-zradíš. Ty jsi naše zkáz..." Poslední slova Lord Hagena, vládce Khorinisu. A teď měl být pod vládou banditů ? Ne ! To nedopustím. Půjdu a zaženu bandity, v nejhorším případě je pobiju. Pak se vydám do kolonie. Musím najít vstup do Jharkendaru. To byla určitě ta ztracená země o které mluvil Hagen. Kruci ! Sergio ! Přiběhl jsem k němu, ale bylo pozdě. Zavřel jsem mu oči. Otevřel jsem bránu a vyšel směrem k Lobartově farmě. Uviděl jsem skupinu lidí, bylo jich nejvíc deset. Přišel jsem k nim. Byl mezi nimi i Sard. Musím mu říct o Sergiovi. "Sarde ! Nechte Khorinis být ! To je rozkaz. Pokud neodejdete, postavím se vám." "Cože ? Ty si nás zradil ? Co jsi udělal s mím bratrem ? Kde je ?" Sard měl spoustu otázek. "Sergio je mrtvý, odejděte, nebo skončíte stejně." "Ne. Nikdy ! " Zařval Sard a rozběhl se s mečem proti mně. Já už byl připraven...

Zabil jsem je. Zabil jsem je všechny. Tehdy jsem to ještě nevěděl, ale začalo se ve mně rodit cosi temného. Později jsem toho litoval, v tu chvíli jsem však neměl výčitky svědomí. Nikdy když jsem zabíjel, jsem neměl výčitky svědomí. Smrt byla moje nedílná součást. Byl jsem silnější než kdokoliv jiný. Přesto jsem si přestával věřit. Udělal by tohle někdy vyvolený.zajistil jsem svobodu lidem v Khorinisu, ale zemřelo hodně nevinných lidí. Přestával jsem věřit, že jsem ten pravý. Vydal jsem se do kolonie, najít vstup do Jharkendaru, najít Vatrase, najít své přátelé. Ať jsem byl vyvolený nebo ne, byl jsem jejich jediná naděje. Jenom oni mi mohli pomoci rozhodnout se správně. Nebo jsem aspoň myslel...