Na konci cesty

Přehled povídky

Autor

NEkromanT

Diskuse

zde

Hodnocení

1,7 | 10x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

7.díl

Měl jsem toho všeho plnou hlavu. Docela mě zajímalo, proč mě Gomez a jeho ochranka nenapadli. Zeptal jsem se Thoruse: "Co se s vámi stalo po pádu bariéry ?" Thorus se pousmál a odpověděl: "Věděl jsem, že se mě na to zeptáš. Ani si nedokážeš představit ten zmatek, co nastal potom, co se bariéra doslova rozpadla. Všude létaly blesky. Jeden z nich zasáhl věž hradu. Ta se rozlámala na kousky, které začali padat na kopáče.Ti, kteří přežili se totálně zbláznili. Jenom přeživší stráže a stíny byli při smyslech a to jen někteří. Kopáči, dělníci, všichni zmateně pobíhali po hradě. Snažili jsme se je pochytat, aby si neublížili a aby neublížili nám. Bohužel někteří obrátili zbraně proti nám, byli jsme nuceni je zabít. Pak nám jeden ze stínů položil k nohám zraněného Gomeze. Říkal, že ho našel už dřív, ale nemohl se k nám dostat přes ty blázny .Odvlekli jsme ho zpět do hradu. Nastala noc a mi se stále snažili Gomeze ošetřit a probrat. Zabarikádovali jsme se v příjmací síni. Bylo tady pořád dost šílenců, co nás chtěli zabít. Po pár hodinách jsme uslyšeli příšerný řev, který nám trhal uši. V tu chvíli jsem si myslel, že mi pukne hlava. Gomez se po výkřiku probral. Vyskočil z lůžka a rozběhl se proti barikádě. Vytasil svůj meč, napřáhl se a sekl do barikády, která se rozletěla na všechny strany. Běželi jsme za ním po schodech nahoru. Když jsme vyběhli před budovu, čekal nás šok. Na hradním dvoře seděl obrovský drak. Vyndal jsem svou kuši a vystřelil po něm. Šipka se mu zabodla do hrdla. Nic mu to neudělalo, ale hodně se naštval. Plivl po nás oheň. Skryli jsme se za budovu. Všichni kromě Gomeze. Koukl jsem se na sever. Branou do hradu začali proudit skřeti. Koukl jsem se zpět na Gomeze. Stál před drakem se zdvihnutým mečem. Pak se napřáhl a mrštil jej po drakovi. Probodl drakovi krk. Drak se sklátil k zemi. Gomez mu z krku vytáhl meč a rozběhl se proti skřetům. Neváhali jsme a vyběhli taky. Bylo nás s Gomezem asi deset. Sekali jsme skřety jako nic. Ne všichni to ale přežili. Zbylo nás tak sedm. Vyběhli jsme z hradu. Ze všech stran na nás začali vybíhat skřeti. Běželi jsme k průsmyku. V jednu chvíli do skřetů ze západu naběhli s meči žoldáci a mágové z Nového tábora. Z východu přiběhlo několik málo templářů. Chtěli jsme jim pomoct, ale skřetů bylo hodně a nás bylo málo, takže jsme utíkali dál. Prošli jsme průsmykem. Nevěděli jsme kam jít. Schovali jsme se do vodopádu vedle průsmyku a čekali, kdo vyjde z údolí první, zda skřeti či lidé. Vyběhli mágové z Nového tábora. Vydali jsme se k nim. Neočekávali jsme od nich pomoc, ale něco jsme udělat museli. K našemu překvapení se rozhodli nás dovést na tajné místo, kde budeme chráněni nejen před skřety, ale i před těmi, kteří nás poslali do bariéry. To se nedalo odmítnout. Odvedli nás na Jharkendar. Je to tajný Adanův ostrov. Je tam spousta banditů a pirátů, takže pro nás nebyl problém se tam usadit. Vlastně nám vnější svět nijak nechybí. Samozřejmě je povinností se sem vracet, abychom mohli vyřizovat různé problémy. Do minulého týdne vlastně ani asi žádný problém nebyl. Před týdnem se ale od naší kolonie na jihu ostrova dotrhl Raven, jeden z rudobaronů ze Starého tábora. Mluvil něco o Beliarovi a o poslání, které měl Gomez splnit. Jistě víš, že Gomez byl kdysi Beliarův vyvolený. Pod Beliarovým vlivem se zbavil nepřátel, kteří by Beliarovi mohl v jeho budoucím tažení překážet. Jednou mu však jeho plány nevyšli. Aby se zbavil Leeho, vyslal Gomeze, aby zabil královu ženu a hodil to na něj. Beliar by zabil dvě mouchy jednou ranou. Zaprvé by se zbavil Leeho, který je velmi silný protivník a zadruhé by byl Gomez povýšen na velitele královské gardy, čímž by byl blíže ke králi. Vše šlo podle plánu. Lee byl hozen do bariéry. Pak byl neřadě tvůj otec. Tohle ale Gomezovi už neprošlo. Král ho zatkl a pak ho nechal vrhnout do bariéry. Bariéra byla ohromný zdroj energie, a tak se stalo, že Beliar ztratil na Gomezem moc. Gomezovi však vše utkvělo v paměti, a proto se postavil proti Novému táboru. A pak už to znáš. Teď ale zpět k Ravenovi. Po jeho odchodu jsme ho neviděli, ale místo toho na nás každou další noc začali útočit zombie ve zvláštním brnění, jakoby s havraním peřím. Raven ovládl zlaté doly v Jharkendaru a opevnil se v pevnosti, přilehlé k dolů,. Ta je střežena právě těmito zombie a Vrahy. Jsou to tajemní muži ze západních zemí za oceánem. Nikdo jim nepohlédne do tváře, protože se jejich zevnějšku všichni bojí. Hagen si je najal na tvou likvidaci. Netušil, že stejně jako Raven slouží Beliarovi..." Přerušil jsem Thoruse: "Beliarovi ?! Raven slouží Beliarovi ? A jemu slouží ti vrahové ? Takže Raven zajal moje přátelé !" Thorus začal mluvit dál: "Ano, je to tak. Nevěděli jsme, co zamýšlí. Teď víme, že chce Vatrase zabít, aby začal válku. Jediné, co teď musíme zjistit, proč je ještě nezabil." Domluvil trochu tajemně a pohlédl na mě. "Ty musíš přijít na to, proč je ještě nezabil ! V našich silách to není. Gomez má sice k Beliarovy a jeho plánům blízko, ale ne tolik aby mohl zjistit jeho příkazy služebníkům." "Proto jsem sem přišel. Zachránit své přátelé. Přijdu na Beliarův plán. Jen se obávám, že i když Vatrase zachráním, nevyhne se svému osudu." Odpověděl jsem Thorusovi. V hloubi duše jistě počítal s tím, že mu pomůžu. I přes všechnu tu nenávist, která mezi mnou a Thoruse vznikla v kolonii, byla zcela pryč.

Prošli jsme průsmykem. U brány nebyly žádné stráže ! "Psst ! Buďte tiše ! Něco je špatně. Postupujte opatrně a povytáhněte si meče, nelíbí se mi to tu. Ve vzduchu cítím smrt !" Zavelel jeden z doprovodu. Jmenoval se Derek. Byl tam s námi ještě jeden, měl kápi přes obličej a vůbec nemluvil. Povytáhl jsem si meč z pochvy a tiše našlapoval. Rozvážným krokem došel Derek k bráně a nahlédl do údolí. "Nikde nikdo. Pojďte ! Rychle !" Sykl a my se rozeběhli k němu. Když jsme doběhl k bráně i já, projel mi mráz po zádech. Dole v říčce pod můstkem jsem uviděl mrtvé tělo ! Aspoň jsem myslel, že je mrtvé. Ležel tam paladin a nehýbal se. Ležel na břiše s hlavou zabořenou do bláta. "Thoruse podívej ! Támhle něco je !" Vykřikl najednou Derek. Otočil jsem na Derika, a pak po směru, kam ukazoval. Uviděl jsem tam druhou mrtvolu. Byl to také paladin. "Taste meče !" Vykřikl Thorus. "Musíme být připraveni na všechno ! Mohli to být Ravenovi zvědi. Mohou tu ještě někde být ! Rozptylte se ! Kryjte se, ať nejsme tak jednoduchý cíl !" Zavelel Thorus a všichni se rozutekli. Jen já zůstal na místě. Hlavou mi začala proudit bolest. Slyšel jsem temný hlas. "Ty ! Ty jenž si byl zvolen ! Eriador je stále mocný a až bude nejhůř a ty nebudeš moci porazit věčné zlo, pomůže ti ! Tvůj rod ! Tvůj rod ! Tvůj rod ! Tvůj rod ! Tvůj rod..." Opakoval stále. Pak jsem v hlavě uslyšel zakvílení, které jsem slyšel ve snu a které vycházelo z té postavy s maskou. Myslel jsem, že mi praskne hlava. Mezi nepřestávajícím kvílením, jsem slyšel výkřiky: "K zemi hlupáku ! Na co čekáš ? K zemi !" Stále se to opakovalo, ale já až při třetí výzvě uposlechl a padl k zemi. Při pádu mi těsně nad hlavou prosvištěl šíp a zabodl se do křídla brány za mnou. Hlava mě přestala bolet a já se vrátil do reality. Z lesů v údolí se vynořilo asi pět Vrahů. V rukou měli luky a všichni šli po mě. Thorus, Derek a ani ten zahalený je nezajímali. Vlastně jsem je ani já neviděl. Šípy mě těsně míjely. Vrazi jakoby se nemohli trefit přímo do mě. Postavil jsem se a vzal jsem si luk, napjal tětivu a vystřeli po prostředním z Vrahů. Šíp se mu zabodl do krku. Byl jsem až překvapený svou přesností. Stejně jsem skolil dalšího, když vtom se ze stejného lesa, ze kterého vyběhli Vrazi, vyrazil Thorus, Derek a zahalenec a každý z nich sekl mečem jednoho Vraha. Potom přiběhli ke mně. "Kde jsi sakra byl ?! Myslel jsem, že jsi hned za náma !" Křičel na mě Thorus. Slyšel jsem ho jako pod vodou. Jeho hlas, přestože to vypadalo jakoby křičel, byl stále tiší. Po chvíli jsem ho přestal slyšet, i když stále otvíral ústa. Uslyšel jsem opět ten tajemný hlas, ale tentokrát byl hlasitější. Opakoval pořád to samé: "Eriador ! Eriador ! Pomůže ti ! Ne teď, ale jednou mi budeš vděčný i přesto, kdo jsem ! Otoč se ! Otoč se !" Radši jsem opět hlas poslechl a uviděl jsem skupinu skřetů přicházející od lesa, odkud se před chvílí vynořili Vrazi. Bylo jich nejméně dvacet. Pohlédl jsem na svůj doprovod. Byl na nich vidět strach a beznaděj. Skřeti si nás všimli a ihned proti nám vyběhli. V tu chvíli, kdy jsem se chtěl otočit a utéct, jsem přestal cítit nohy, ruce a vlastně celé tělo. Nemohl jsem se pohnout. Thorus a ti dva začali couvat. Skřeti byli čím dál blíž. Aniž bych chtěl, rozběhl jsem se proti skřetům s výkřiky: "Ethélien ! Ethélien !" Neměl jsem ani ponětí, co říkám, ale skřety to zřejmě zarazilo. Zastavili se a sklonili sekery a meče. Po chvíli se vzpamatovali. Jeden ze skřetů, takový vyšší s tmavším odstínem černé zbroje, vykřikl: "Krush-Erdarok !" Ostatní skřeti opět pozvedli své zbraně a rozběhli se. Uslyšel jsem bojovné výkřiky, Thorus s Derekem a zahalencem se rozhodli mi pomoci. Byli však daleko za mnou. Vytasil jsem za běhu Uriziel a namířil jej proti skřetům. Na chvíli to vypadalo, jakoby se diamant zasazený do rukojeti lehce zaleskl. Vletěl jsem do skupiny skřetů. Jeden z nich se nabodl v té rychlosti na Uriziel. Rychle jsem jej vytáhl ze skřeta a máchnutím usekl hlavu druhému. Další skřet se napřáhl a chtěl mě seknout do hrdla, ale já mu vrazil do břicha meč a tahem nahoru jsem ho rozpáral a po vyjmutí ze znetvořeného těla jsem usekl ruku dalšímu skřetovi, který se mi dostal do zad. V tu chvíli se do bitvy zapojili Thorus a ti dva. Každý ještě za běhu sundali dva skřety. Skřeti se ode mě odtáhli a Thorus s Derekem se probojovali ke mně. Deset skřetů nás obklopilo. "Kde je Mendar ?" Sykl Thorus. To jsem sice nevěděl, ale dozvěděl jsem se aspoň zahalencovo jméno. Mendar se tedy jmenoval. Hm... To jméno mi bylo nějak povědomé. Moc jsem o tom nepřemýšlel, protože na nás vyrazili skřeti. My tři jsme stáli k sobě zády, abychom se neposekali. Mlátili jsme skřety jednoho za druhým. Koutkem oka jsem viděl, jak někdo zbavil hlavy dva skřety. Poté co se dvě bezhlavá těla zřítila k zemi, uviděl jsem za nimi Mendara. Bylo po bitvě. "Mendare ! Pojď sem, potřebuj si s tebou promluvit !" Mendara trochu zaskočilo, že jsem ho oslovil jménem, ale nakonec ke mně stejně šel. Stále mu nebylo vidět do tváře. Šel pomalým krokem. Pak se ale ozval ohlušující řev. Stejný řev. Který jsem slyšel ve vidině vraždy mého otce. Byl ale několikrát silnější. Všichni jsme padli k zemi. Svíjel jsem se v křečích. Zvuk byl stále blíž. Pak jsem na západě na horizontu uviděl několik obrysů ptáků. Mávali křídly a byli čím dál blíž. Zjistil jsem, že to nejsou ptáci, ale draci ! Každý jiné barvy a na jednom, na největším temně černém seděla postava s maskou ze snu. Poté zařval drak. Les, ze kterého vyběhli poprvé Vrazi a poté skřeti, začal hořet. Půda, na které jsme leželi, pod námi začala pálit. Draci se obrátili na jihovýchod a po pár vteřinách nám zmizeli z obzoru. Les pomalu dohořel a půda přestala pálit. V tom ohni bylo cosi magického. Žádné dřevo neshoří takhle rychle. Byl to zřejmě nejmocnější z draků. Na naší straně zřejmě nebyli. Beliar je povolal do války! Shromažďuje kolem sebe vojsko, které až přijde čas, já selžu a Vatras zemře, se vydá proti Myrtaně. Ani s vojskem Varantu nemají lidé sebemenší naději. To jsem ještě zapomněl na Xardase ! Zvedl jsem se ze země. Moji druhové už byli na nohou. "Co to sakra má znamenat ?! Copak tohle chce na nás Beliar vytáhnout TOHLE ?! Vždyť nás úplně převálcuje ! Představte si Eärendil, jak v něm opět probíhají boje. Skřetů je mnoho, takže ztráty jsou pro ně bezvýznamné. Tuhle si jen tak přiletí ten černej drak, zařve a z celého vojska Myrtany je popel !" Prohlásil panicky Derek. Eärendil ? Úplně jsem zapomněl na tohle jméno. Největší les v celém království. Zujímá západní hranici Myrtany. Skřeti se tudy snaží dostat do země. Tyto hranice jsou však dobře střeženy. Když jsme byli ve městě, slyšel jsem, že útoky ochabují. Nyní se Northlandští snaží dobýt průsmyk Erebor..."Hej ! Vnímáš mě ? Musíme se vydat na cestu. Nesmíme už ztratit ani minutu !" Otřásl se mnou Thorus. Kývl jsem a vydali jsme se opět na cestu.

Šli jsme kolem hospody. I přes nutkání stavit se na pivo nebo na "něco ostřejšího", jsme museli jít dál. Nemohli jsme se zdržet. Navíc při poslední návštěvě Mrtvé harpyje na mě zaútočil jeden z Vrahů. Šli jsme tedy dál. Vydali jsme se kolem starého strhaného tábora lovců směrem k černému trollovi, který byl díky mě(nechci se nějak chlubit) již nějaký ten pátek mrtvý. Přešli jsme přes můstek. U pyramid jsme však zatočil směrem do údolí, kde stály. Obešli jsme jednu z nich a vydali se do lesejka. Za ním ve sklaní stěně byla jeskyně. Vešli jsme do ní a na konci dlouhé chodby jsem uviděl stát jednoho mága vody. Přihnal se k nám s úsměvem na rtech. Poznal jsem ho, byl to Ridorian. "Konečně tě opět vidím, vyvolený Innosův ! Čekal jsem dlouho, ale nakonec jsi tady. Máš ten kámen ?" Promluvil na mě. Kývl jsem a z kapsy jsem vyndal zvláštní kámen. Byl až neuvěřitelně hladký. Měl však jednu vadu na kráse. Byl do něj vyryta zvláštní runa. Ridorian si ji vzal a odešel zpět na konec chodby. Šli jsme za ním. Došel ke zvláštní zdi. V ní byl jakoby vyryt kruh se třemi výstupky. Napravo od kruhu byla díra ve zdi. Ridorian tam právě dával kámen, když jsme z venku uslyšeli výkřiky. Jeden byl lidský, ten druhý byl skřetí ! "Rychle do portálu ! Musíte tam vstupovat po jednom. Další může vstoupit, až když se změní barva světla ! Ten, kdo pude poslední, musí s sebou vzít ten kámen " Vykřikl Ridorian. Ještě než se Derek vrhl do portálu, poplácal mě po rameni a zmizel v kruhu světla. Do jeskyně začali proudit skřeti a Vrazi. Vzal jsem si luk, vložil šíp, napjal tětivu a vystřelil na nejbližšího skřeta. Zasáhl jsem ho do hlavy. I Thorus a Mendar stříleli z luků, jen Ridorian vysílal ledové šípy a bloky. Nepřátel byly desítky, možná stovky. Nepřestávali proudit do jeskyně. Náhle se změnila barva. Do portálu jsem poslal Ridoriana. Vyměnil jsem luk za meč. Skřeti s Vrahy byli už moc blízko. Já, Thorus a Mendar jsme stoupli vedle sebe s meči v ruce, naráz se napřáhli a sekli do přibíhajících nepřátel. Já s Thoruse jsme se dokázali ubránit déle než Mendar, takže po změně barvy světla byl na řadě. Probil se nepřáteli k portálu a skočil do něj. S Thoruse jsme sekali skřety a Vrahy jako obilí. Neměl jsem moc prostoru na mácháním s mečem. Snažil jsem se hlavně usekávat hlavy. Změnila se barva portálu a já pohlédl na Thoruse. Ten s obtížemi odporoval nátlaku nepřátel. Když se na mě podíval, kývl, abych šel já. V tu chvíli nepozornosti do něj z boku vrazil skřet, čímž ho srazil na zem. Pak jsem jen viděl, jak ten skřet máchl sekyrou a ozval se výkřik, Thorusův výkřik... Najednou se jakoby zastavil čas. Začala mi vřít krev a viděl jsem rudě. Cosi temného hluboko ve mně se probudilo. Čas se opět rozeběhl a já vykřikl něco, čemu jsem nerozuměl, nicméně mě to posilnilo a já sekal nepřátelé ještě zuřivěji. Nikdo se ke mně nedokázal ani přiblížit. Každý na metr a půl ode mě zemřel ranou mého paladinského meče. Uriziel jsem zatím nechal na zádech. Řady nepřátel se zúžili. Po několika minutách zde nikdo živí nebyl. Kolem mě byly všude mrtvoly. Jedna však byla jiná než ty ostatní. Přiběhl jsem k Thorusovi. Jeho oči byly zkalené krví. Duše opustila jeho tělo. Byl mrtev. Opět jsem promluvil cizím jazykem:"Arto Thorus, arto." Tentokrát jsem však rozuměl. Řekl jsem: "Zbohem Thorusi, zbohem". Anüret thelan alltenn...Odpočívej v pokoji. Zavřel jsem mu otevřené oči. Nemohl jsem ho vzít sebou. Rozhodl jsem se ho pohřbít. Když jsem ale zvedal jeho bezvládné tělo, vtrhli do jeskyně další Vrazi a skřeti asi ve stejném počtu jako předtím. "Promiň Thorusi." Zašeptal jsem mu do ucha, i když mě už nemohl slyšet a položil jsem ho na zem. Vyndal jsem kámen a otočil se na přicházející nepřátelé. Cizím jazykem jsem jim všem řekl: "Vyřiďte Beliarovy, že já si ho najdu ! Všichni dobří lidé, které zabil, budou pomstěni !" A vlezl jsem do portálů.

Trhl se mnou studený proud větru a po několika vteřinách mě opět začalo hřát slunce. Otevřel jsem oči a uviděl jsem Mandera, jak se nade mnou sklání. Měl slzy v očích. Pohlédl jsem na portál, ale kruh ve zdi byl však opět beze světla. Mander určitě poznal, že Thorus padl. Podal mi ruku a pomohl mi zvednout se. Byl jsem opět v jeskyni, ale tahle byla jiná. Všude byly zvláštní runy. Otočil jsem se k východu a vyděl jsem přicházet Saturase. "Kdyby si nás nezachránil, byl bys už dávno mrtvý, ani bych tě nenechal projít !" Vykřikl. Pěkné uvítání. "Kdybych nás nezachránil, tak jsem mrtvý už ve Spáčově chrámu !" Bránil jsem se, měl jsem však stále úsměv na rtech. Byl jsem rád, že ho opět vidím. Nakonec se i on usmál. "Pojďte. Dnes budeme oslavovat vstup Innosova vyvoleného do Jharkendaru a zapíjet žal nad pádem Thoruse. Ty vyvolený, ještě než vejdeš do našeho města, musíš projít Očistcem. Neboj se. Uleví se ti. Pokud tedy neneseš na bedrech něco hodně temného. Potom ti Očistec jistě od problému pomůže. Je to taková zvláštní chodba." Řekl mi Saturas. Dovedl mě k úzké a asi čtyři metry dlouhé chodbě. Uprostřed bylo popraskané zrcadlo. Poslal mě dovnitř, zatímco on, Derek a Mander ji obešli. "Koukni se do zrcadla !" Křikl na mě Saturas při odchodu.

Vstoupil jsem do chodby a došel před zrcadlo. Podíval jsem se k východu a spatřil tam Saturase. "No tak, koukni se." Pobídl mě a já tam pohlédl. Sklo se najednou začalo přelévat. Rýhy a praskliny mizely. Zrcadlo bylo po chvíli úplně hladké. Pak jsem v něm uviděl sebe v temné zbroji s Urizielem v ruce. Pohled se natočil a za mnou byla obrovská armáda skřetů ! Vykřikl jsem něco v cizím jazyce a skřeti se dali do pohybu. Opět se změnil pohled a já viděl, že skřeti pochodují na Vangard. Pak se obraz zkalil. Opět jsem se uviděl, tentokrát v bílé zbroji. Ve zbroji mého otce. V rukou jsem měl opět Uriziel. Za mnou vycházela armáda neznámých bojovníků ve zbroji, kterou jsem ještě nikdy neviděl. Stříbrná s modrými runami. Otočil jsem se k nim čelem a tu jsem uviděl, že moje zbroj není bílá, ale v různých úhlech pod svitem slunce měnila svou barvu. Chvíli bílá, pak nazelenalá a narůžovělá. Moji bojovníci táhli na město, které jsem ještě neviděl. Poté se pohled odvrátil na západ. Rozletěl se krajinou, lesy, horami a ledovci až k černému temnému městu, plnému skřetů. Ozval se temný hlas. Hlas postavy s maskou. Tak temný, tak chladný, tak bodavý. Sevřelo se mi hrdlo když mluvil: "Ethélien ! Moje město ! Já jemu vládnu. I když má být tvoje ! Mě ale nezabiješ !" Přerušil na chvíli svou řeč a já v zrcadle uviděl tu postavu. "Boha nezabiješ ! Ano jsem to já ! Setkal jsi se se mnou ! Se smrtí samou ! S Beliarem !" Promluvil opět a já zalapal po dechu. Setkal jsem se s Beliarem ! Už dvakrát ! "Jsi slabý ! Kdykoliv bych si zamanul, mohl bych tě pohltit !" Sykl směrem ke mně a napřáhl proti mně ruku. Černá okovaná rukavice jakoby vystupovala ze zrcadla. Aniž bych chtěl, tak i moje ruka se začal zvedat směrem k němu ! "Jeden dotek a jsi můj !" Sykl Beliar. Nemohl jsem ruku odtrhnout. Začal mnou proudit nesnesitelná bolest. Ruka mě bolela ze všeho nejvíc. Byla stále blíž k zrcadlu. Když už to vypadalo, že se Beliar dotknu, promluvil Beliar opět: "Eriador mocný je stále ! Tak běž a pozvi ho dále ! Ty, jenž si byl zvolen ! Vyzvi z popela svůj rod až ti bude nejhůř. Síla Eriador a Ethéliénu tě ochraňuj !" Náhle se Beliarovy změnil hlas. Nebo to nemluvil Beliar ? Ten hlas jsem poznal. Byl to hlas mého otce: "Jdi pryč ! Vrať se do stínu svého doupěte ! Nech ho být !" Promluvil otec a Beliar zakvílel jako při každém setkání. Bolest v mém těle a hlavně v té ruce byla ještě horší ! Slova otce mi však dodaly sílu. Odtrhl jsem se od Beliarových pout. Vytasil jsem Uriziel a s výkřikem jsem sekl do zrcadla. Obraz zmizel a já se sklátil k zemi. Pochopil jsem proč je zrcadlo tak popraskané. Každý kdo se do něj koukl, tak do něj sekl pod tíhou svých myšlenek. Já ho však zničil. Střepy byly všude kolem mě.

Vrátil jsem se zpět do reality. Vše mě bolelo. Nejvíc ruka. Z dlaně mě tekla krev, jakoby mě někdo řízl. Saturas se ke mně vrhl. Zvedl mě ze země a odvedl mě z chodby. Prošli jsme kolem pilířů. Zřejmě jsme byli v jakémsi chrámu. V dáli jsem viděl světlo. Když jsme vylezli na slunce, bylo to, jakoby jsem byl ve vězení několik let. Slunce mě zcela oslnilo. Několik vteřin jsem neviděl. Když jsem opět nabyl zraku uviděl jsem(a uslyšel) nádherné kamenné město plné lidí. Bolest byla však tak veliká, že jsem pomalu upadal do mdlob. Poslední co jsem viděl, byla Miltenova tvář. Asi už jsem snil. Opět jsem upadl do bezvědomí...
Načítám data ...
Nahoru