Na konci cesty

Přehled povídky

Autor

NEkromanT

Diskuse

zde

Hodnocení

1,7 | 10x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Seznam dílů

8.díl

Dlouho jsem ležel na jakési ošetřovně, protože rána na ruce se dlouho hojila. Naštěstí to byla ruka levá, takže jsem mohl držet meč. S lukem to už bylo horší. Celé dva dlouhé dny jsem odpočíval v kamenné místnosti s asi deseti lůžky. Po celém obvodě ošetřovny byly různé vitríny s léky, mastičkami a lektvary. Celé ty dva dlouhé dny jsem přemýšlel o tom, co se stalo od té doby , kdy jsem připlul do Vangardu až po to ráno, kdy jsem poprvé vstoupil do Jharkendaru. Ještě teď mi běhal mráz po zádech, když jsem si připomněl, že jsem se v mládí setkal s Beliarem. I když jsem se snažil, něco jsem si i přesto nevyjasnil. Proč mě Vatras nazývá synem posledního ? Kdo je Adanův bojovník ? Co zamýšlí Xardase a co Raven ? Vše se točí kolem mě. Někdo po tom touží, aby byl středem pozornosti, ale já už ne ! Nemám na to sílu. Jsem neustále vystaven tváří v tvář smrti. Jasně, vždycky vyváznu, ale jednou neuteču. Umřít musí všichni, ale cítím, že já padnu ostřím meče. Co na tom že jsem vyvolený ? Proti Beliarovy nemůžu bojovat. Někdy jsem měl chuť hodit titul vyvoleného za hlavu, ale nemůžu to udělat. Závisí na mě příliš mnoho životů. Už jen kvůli Miltenovi, Gornovi a ostatním. Tak takhle jsem se celé ty dva dny trápil. Nebylo to však nic proti tomu, čím museli procházet mí přátelé. Byl to už téměř týden, co je zajali. Nevím, jak se k nim chovali, ale pohodlné to v zajetí rozhodně být nemohlo. Toho druhého dne na ošetřovně, když už se schylovalo k večeru, přišel na návštěvu někdo, koho jsem čekal nejméně, a přesto jsem byl šťastný, že ho vidím. Ve dveřích se totiž objevil Milen se širokým úsměvem na rtech. Rozběhl se ke mně. Nebyl to tedy sen, když jsem ho viděl, než jsem upadl do bezvědomí. "Miltene ! Co tady děl... chci říct, jsem rád že tě vidím !" Vykřikl jsem polohlasem, protože jsem byl tím ležením nějaký vysláblí. Je to zvláštní, ale když ležíte příliš dlouho, jste unaveni víc, než když jdete od bývalého Svobodného dolu, až po vchod do Jharkendaru. "Já tě taky rád vidím, vyvolený ! Myslel jsem, že je po tobě, když jsem tě viděl jak se tam svíjíš před tím zrcadlem." Řekl Milten šťastně. "Miltene, myslel jsem, že tebe a ostatní zajali ! Jak ses mohl vyprostit z Ravenova zajetí ? Co se stalo když vás zajali ?" Zeptal jsem se ho a Miltenovi zmizel úsměv ze rtů. "J-já nevím. Raven a jeho služebníci, prý se jim říká Vrahové, nás zpoutali už v Khorinisu a dali nám přes oči černý šátek. Taky nám vzali naše runy, svitky a samozřejmě zbraně. Odvedli nás na nějaké místo, neviděl jsem kam, protože jsem měl ten šátek. Najednou jsem cítil, jakoby se mi odlepily nohy od země a byla mi strašná zima. Po chvíli jsem dopadl tvrdě na zem a ovál mě teplý vlhký vzduch. Opět se nás ujali Vrazi a odvedli nás asi do nějakého žaláře. Ne že by se tam k nám chovali špatně, na to si nemůžu stěžovat. Dokonce uspokojili i Gornovi potřeby. Jednou po pár dnech, když jsem se vzbudil, bylo už nejmíň deset, jsem pocítil zvláštní moc. Jako když používáš magii, runy, svitky. Zničehonic jsem pomyslel na Saturase a jak se k němu dostat, kdybych měl aspoň nějaký teleport. A v tom mi ruce ověnčily modré plameny, jako když vyvoláváš teleportační kouzlo. Dal jsem ruce k sobě a modré plameny se mi rozšířily po celém těle. Pak už jsem jen viděl, jak všichni vstávají a všichni měli překvapený výraz v tvářích, jen Vatras se nepatrně pousmál, a potom jsem se objevil na pentagramu u Saturase. Chápeš to ? Dokázal jsem vyvolat kouzlo tím, že jsem na něj pomyslel. A stále to dokážu !" Vykřikl Milten v závěru a rozhlédl se po ošetřovně a pak se jen zeptal: "Nechceš trochu vody ?" Podíval jsem se tam kam se díval Milten a zahlédl jsem sklenici vody. Když v tom sklenici omotal zelený zářivý a průhledný provaz tlustý jako prst. Pohlédl jsem na Miltena a zjistil, že provaz vychází z jeho dlaně. Sklenice se pomalým pohybem ocitla v Miltenově ruce. "Telekineze." Řekl. "Prostě jsem si pomyslel na tu sklenici a... a přikázal jí, aby šla ke mně." Dodal a já se nezmohl slova. Jak to ? Člověk by řekl, že i magie má jistá pravidla. Posadil jsem se. Záda jsem měl ztuhlá, jako jsem neměl nikdy v životě. Seskočil jsem a nejistě si stoupl na podlahu. Myslel jsem, že po tak dlouhém ležení přestanu chodit. "Miltene ? Říkal jsi o tom Saturasovi ?" Zeptal jsem se. "Ano řekl. Nejdřív se divil, ale druhý den, vlastně to bylo už včera, mi řekl, že někde vyčetl, že aby mohl jakýkoliv mág používat magii bez run a svitků, musí ho posilnit nějaká událost, která souvisí s jeho náboženstvím." Vysvětlil Milten a já se trochu zarazil nad tím, že teprve včera ráno Milten utekl ze zajetí. Přesně tehdy jsem totiž opět získal Uriziel. Jsem Innosův vyvolený a Milten je Innosův mág. Když jsem tedy získal Svatou zbraň, jak Xardase nazval Uriziel, mohla ta událost posilnit Miltena ? Řekl jsem svou myšlenku Miltenovi a on pokrčil rameny. "Každopádně je to dobře, protože Saturas mi řekl, že jsou tyhle schopnosti trvalé." Řekl. Trochu jsem to Miltenovi záviděl. Kéž bych měl taky takové schopnosti. Podíval jsem se na svou ruku a poodkryl obvaz. Rána stále vypadala jako čerstvá, jen už to nepálilo. Pouze když jsem stiskl ruku v pěst, tak to trochu tahalo. Pomyslel jsem na Beliara. Opět mám na něj jednu z dalších hezkých vzpomínek. Pohlédl jsem Miltenovi do očí. Nikdy jsem si nevšiml jak je mladý. Kdysi mi řekl kolik mu je. Když jsme se poprvé setkali, nevěřil jsem, že se tak mladý člověk může stát mágem. Je téměř o pět let mladší než já. Opět jsem vzpomněl na Beliara a Xardase a Ravena. Všichni se snaží zničit lidi. I děti a ženy... Ne ! Už padlo příliš moc lidí. Nedovolím padnout Miltena ani nikoho jiného. Dostal jsem zlost na všechny co stáli proti mě. Strašnou zlost ! Otočil jsem se a pravou pěstí jsem praštil do stěny. Pak se na chvíli zpomalil čas a zeď pomalu praskala a odlétali z ní nepředstavitelně malou rychlostí kusy kamene. Pak jsem se zase mohl normálně pohnout, ale zeď se tříštila stále stejně pomalým tempem. Pak mě došlo, že já ani nikdo jiný, dokonce ani skřet by nedokázal dát pěstí takovou ránu, aby zničil zeď. Ohlédl jsem se na Miltena, který měl kamenný výraz v obličeji. "Miltene ? Jsi v pořádku ?" Zeptal jsem se ho, ale odpovědi jsem se ani po několika vteřinách nedočkal. Přišel jsem k němu a prstem mu dloubnul do ramene. Jeho ruka se stejným tempem jako zeď(mimochodem kolem hlavy mi prolétl kus zdi stále zpomaleně) vymrštila a Milten padal dozadu. Asi jsem měl najednou takovou sílu, že jsem pouhým strčením odhodil Miltena z lehátka. Za pár sekund se vše vrátilo do normálu. Kus zdi mě trefil do zad a Milten odlétl až na za lehátkem stojící vitrínu s léky. Pomohl jsem mu zvednout se. "Co to bylo ?! Chvíli se dívám, jak mlátíš do zdi, mimochodem hezká díra, a pak se válím na zemi ! Co to je ?" Zeptal se zmateně Milten. "No já nevím ! Prostě jsem ze zlosti bouchnul do zdi a pak jsem na tebe promluvil a ty nic, tak jsem do tebe strčil prstem..." "Jo tak strčil prstem, jo ?" Přerušil mě Milten. "Já...asi jsem měl nějakou větší sílu. Nevím co to bylo. Pojď, musím za Saturasem." Rozhodl jsem. Před odchodem jsem jen letmo něco zkusil. Pomyslel jsem na cihlu co mě trefila do zad a přikázal jsem jí, ať se zničí, ale nic se nestalo.

Slunce před ošetřovnou mě oslnilo. Dva dny v šeru na ošetřovně udělají svoje. Rozkoukával jsem se za pochodu k Saturasovi. Milten nás vedl, protože věděl, kde sídlí. Prošli jsme snad celým městem. Tento typ architektury mi byl neznámý. Vše bylo stavěno z kamene. Na zdech a pilířích u domů zřejmě movitějších (i když co může žít za boháče v Jharkendaru) obyvatel byly zdobeny zvláštními ornamenty. Byly to zřejmě runy nějakého pradávného národa, jehož jazyku jsem nerozuměl. Už asi minutu jsme šli rovně a všude byly vidět stále stejné domy. Obyvatelé byli většinou rolníci, rudaři a kopáči z kolonie. Několik jsem jich poznal a oni mě. Byly tu však i neznámé tváře. Vesničané zahaleni do bílých rób. Vlasy měli černé jako uhel a v pleti byli tmaví, ne však jako přistěhovalci z Jižních ostrovů. Zřejmě byli přizpůsobeni zdejšímu počasí, které bylo na poměry Khorinidského ostrova velmi teplé, řekl bych až tropické. Půda zde byla samí písek a štěrk. Milten zabočil na prvním rozcestí vpravo, ale žádný nový pohled se mi nenaskytl. Po minutí několika stejných šedých domů, pokrytích nějakým mechem (domy už byly staré) jsme odbočili tentokrát vlevo a já uviděl skálu, která byla vidět už předtím, ale nyní byl vidět i vchod, střežený několika strážemi ze Starého tábora. Když jsme se přiblížili, Milten jen zvedl ruku na pozdrav a stráže odstoupili od vchodu.

Vešli jsme do jakéhosi chrámu. Na konci dlouhé chodby jsem viděl šest mágů vody: Saturase, Cronose, Riordiana, Nefarituse, Merdariona a Myxira, tedy všechny, kteří byli v Novém táboře. Jako obvykle stál Saturas uprostřed pentagramu a ostatních pět mágů stálo na cípech hvězd a modlili se k Adanosovy. Když nás slyšeli přicházet, přerušili modlitbu a všichni pohlédli na nás. Saturas nám vyšel vstříc. "Konečně jsi se ukázal." Přivítal mě Saturas a podíval se jak si hladím dlaň. "Měl jsem ti to říct dřív, ale neměl jsem čas za tebou zajít. Ta rána se ti nikdy úplně nezahojí. Budeš ji moct normálně používat, ale nebudeš mít jizvu, protože rána zůstane stále otevřená." Dodal a mě to vůbec nepřekvapilo. Bylo mi jasné, že Beliar si dá na mém zranění záležet. "Nicméně teď k tomu, proč jsi přišel" Řekl Saturas a pokynul mě a Miltenovi, abychom se posadili na kamennou lavici nalevo od pentagramu, kterou jsem předtím nijak nepostřehl. Sedli jsme si a Saturas se postavil před nás a začal chodit sem a tam. "Začni." Pokynul na mě. "Saturasi ? Milten mi řekl vše co jsi mu pověděl o jeho příhodě s kouzlením bez run a svitků. Chtěl jsem se zeptat, zda je možné, že by ho posilnilo to, že jsem našel Uriziel ?" Zeptal jsem se a Saturas na chvíli přestal přecházet. "Ach ano. Uriziel ! Nevěřil jsem ti, že by tě bez znalosti Proroctví mohlo napadnout získat zpět to co ti náleží. Odpověď zní ano. Jakákoliv událost zapsaná v Proroctví týkající se Innosova vyvoleného může ovlivnit jeho nejbližší společníky, které mají něco společného s Innosem. Milten je mágem Ohně, což ho pojí s Innosem." Pronesl Saturas, ale nemohl jsem se ubránit zeptat se: "A co já Saturasi ? Proč takové schopnosti nemám já, jsem přeci jen jeho vyvolený a myslím, že..." "Mluví z tebe závist a chtíč po moci, po nezranitelnosti !" Přerušil mě Saturas. "Neměl bys takhle podléhat vášním a špatným vlastnostem, přeci jen si jeho vyvolený a máš činit dobro, což by se mělo zrcadlit v tvé dobrotě ! Nemyslíš, že tví přátelé mají větší právo na tyhle schopnosti, aby ti byli rovnými společníky ? Ty už jsi téměř nesmrtelný, několikrát si unikl smrti, ale co tví přátelé ? Oni jsou stejně smrtelní, jako ta největší lůza poflakující se v přístavech v Khorinisu." Dodal. Zíral jsem na Saturase (stejně jako Milten) s otevřenou pusou. Zmohl jsem se jen na: "J-já nechtěl jsem rozdělovat lidi na skupiny podle bohatství, podle jejich úloze v téhle válce !" Promluvil jsem rozzuřeným tónem. "Jistě. Nemyslím si, že bych si to takhle vyložil. Je ti divné, proč upřednostňuje Innos tebe před Miltene. Mýlíš se ale. Innos neupřednostňuje nikoho. Milten byl určitě předurčen být ti společníkem, což z něj činí taky vyvoleného, byl zvolen, aby ti pomohl a vzhledem k tomu, jak jsem již řekl, ho někdo chtěl posílit, aby ti mohl být nápomocný i v nejtěžší situaci. Neposílil ho však zřejmě Innos, ale ještě nějaká mocnější síla, než síla bohů. Je to přece kvůli Proroctví. Kdyby získal Uriziel Beliarův vyvolený, někdo jemu blízký by získal stejnou moc, jako teď Milten a též by to nebyla zásluha Beliara, ale toho, kdo skládal Proroctví. To se už ale nikdy nedozvíme, neboť kniha proroctví v nám dostupném jazyce je ztracena..." Saturas mě vyvedl z omylu. "Saturasi ! Xardas má tu knihu !" Vyhrkl jsem. "Výborně !" Zaradoval se Milten. "Ne ! On Satuarsi, on se vzepřel Beliarovy, nepřidal se však k nám, ale rozhodl se bojovat s Beliarem i s Myrtanou zároveň." Řekl jsem zoufale. Saturas se zatvářil zoufale. "Běda že jsme se dožili těchto zlých dnů ! Myrtanu opouští silní spojenci, o Xardasovi jsem slyšel. Slyšel jsem, že posbíral armádu s nemrtvých a pátračů. Opouští nás však i silnější spojenci. Varant se chce oddělit od Myrtanského království. Nevědí tam na západě, jaké nebezpečí jim hrozí. Eärendil už skřeti nenapadnou. Vědí, že přes silné hradby se nedostanou, i když tam nebude nikdo bránit jejich postup. Útok na Erebor ale bude podle našich studií největší za posledních čtyři sta let. Hranice oproti tomu brání jen dva tisíce varantských vojáků. Nemají šanci a nikdo je nemůže varovat. Beliar naopak sílí. Získal na svou stranu ogry, mocná a krvežíznivá stvoření. Jeden z nich dokáže zabít deset statných vojáků." Zoufal Saturas. Nechtěl jsem to v tu chvíli Saturasovi ztěžovat, ale musel jsem ho varovat: "Saturasi. Vše je ještě horší než to vypadá. Beliar povolal do války draky ! Sám si pro ně došel. Když jsme s Thorusem, Mendarem a Derikem byli na cestě sem, narazili jsme na ně. Bylo jich devět ! Na jednom z nich seděl Beliar ! Ten drak byl temně černý a byl z nich největší." Saturas na mě vážně pohlédl. "Beliarovo Bratrstvo Ohně ? A Farkghair ? Kéž nás Adanos ochrání. Devět draků, kteří šíří strach a Oheň. Ne však stejný oheň, jaký nám dává Innos. Říká se, že tento Oheň smrti spálí i kámen. A ten černý drak, to byl Farkghair, první živý pozemský tvor tohoto světa. To možná on se stal nyní Beliarovým vyvoleným. Pokud je to tak, pak se naše šance na vítězství v této válce, které byly již tak malé, snížily. Kdybychom mohli alespoň pohlédnout do Proroctví. Mohlo by se nám vše vyjasnit, nebo také ne. Bohužel, to proroctví, které zde máme, je originální. Xardase má zřejmě Proroctví přeložené do skřetího jazyka, který se luští přeci jen snáze. Originální proroctví je sepsáno ve starodávném jazyce Eriador. Tím hovořili pouze Eriadorští, prokletý národ, dnes neexistující a bohové." Vysvětlil mi situaci Saturas a opět začal přecházet před lavicí. Jazyk Eriadoru ? Beliar mi o Eriadoru něco říkal. Vše co mi o něm ale pověděl, mi teď moc nepomohlo. Pak jsem si vzpomněl. "Saturasi ? Kdybys slyšel Eriadorský jazyk, poznal bys ho ?" Zeptal jsem se a docela jsem tím Satuarsi zaskočil. "No, ano ! Ano poznal. Eriadorští pokud vím kladly velký důraz na některá písmena a vše vyslovovali tak nějak měkce a kdysi jsem ho slyšel. Hodně dávno, když jsem byl dítě. Nevím sice kdy a kde ale..." "Takže teď mluvím jak ?" Přešil jsem ho větou v jazyce, který jsem slýchával v hlavě. Saturas i Milten na mě zírali, jako na zjevení. "T-to b-byl jazyk...Eriadoru ! Vím to určitě !" Vykoktal ze sebe po chvíli Saturas. "Pojď za mnou !" Přikázal mi. Já i Milten jsme se svorně zvedli z lavice a odešli jsme hlouběji do chrámu. Prošli jsme kolem vykulených mágů Vody, kteří stále postávali na pentagramu a vyslechli náš rozhovor. Když jsem se ohlédl, lavice z kamene už tam nebyla.

Saturas nás zavedl do místnosti a zabouchl za sebou dveře. Přiskočil k truhle a otevřel ji. Po chvilce hledání a vyhazování nějakého haraburdí vítězoslavně vykřikl a vytáhl velkou tlustou knihu, se stříbrným obalem a na něm byli modré runy. Barevný motiv byl tedy shodný s barvami zbroje neznámých válečníků, které jsem viděl v zrcadle. Satuarsi mi knihu podal. "Čti !" Přikázal mi a já si knihu převzal. "Je tam zapsaný deník, ale mi potřebujeme pouze Proroctví." Dodal ještě, protože se díval, jak se začítám do první strany. Začal jsem tedy listovat knihou. Deník byl rozdělen do kapitol. Některé byli nepříliš zajímavé. Muž, který si sem zapisoval svůj život s tímto deníkem začal zřejmě v osmi letech, jak jsem si přečetl na počátku. Byli tu různé názvy kapitol : První lov, Za stínovou šelmou, Skupina skřetů, Moje první krádež (velmi zajímavé), takhle podobně to vypadalo až asi do dvacáté páté kapitoly. Každá kapitola popisovala asi pět dní, ale ve dvacáté páté kapitole vše přeskočilo o třináct let, hodně listů bylo vytrhnuto, ale těch několik listů v sobě určitě neskrývalo třináct let života, ten chlapec asi neměl čas na svůj deník až do dospělosti. Zřejmě se přidal ke královské armádě, ale jméno krále zde uvedeno nebylo. Listoval jsem dál. Pak jsem se zarazil nad kapitolou Přistěhovalci útočí. Když jsem otočil o několik stránek dál, našel jsem ještě zajímavější kapitolu : Pád Eriadoru. Zřejmě se zde popisovalo, jak zanikl Eriador. O deset stran dál jsem našel kapitolu Věštba Feanorského zrcadla. To bylo asi ono. "A-asi to mám !" Vykřikl jsem, až se Saturas s Miltene lekli. "No tak ! Čti !" Pokynul Saturas. Začal jsem číst, jakoby to byla moje mateřština: "30. května 968, Druhého věku podle Daradenského letopočtu..." "Cože ? Na tomhle ostrově se věky nepočítali ! A co je vůbec Daradenský letopočet ?" Přerušil mě Milten. Saturas na něj sykl a mě pokynul, abych pokračoval. Četl jsem tedy dál : "Dnes mě Zingrak řekl, že mě předvede před Feanorské zrcadlo. Byl jsem poprvé za poslední dva roky šťastný. Od té doby, co Hartanové zabrali už celý náš hrdý Eriador, jsem nebyl šťastný. Teď jsem měl ale jedinečnou příležitost zničit je všechny. Kéž se to co bylo předpovězeno stane co nejdříve...Tady je to rozmazané, nemůžu to přečíst. Aha, má to ! Pokoušel jsem se na své poslání chvíli nemyslet, ale nešlo to. Po obědě jsem se vydal za Zingrakem vydal, zda by mě nemohl předvést dříve, než večer. Řekl, že Feanorské rada zvolila dnešní večer, nemohu tedy žádat něco, co se protiví jejich mocnému rozh...Tady to zase nepřečtu. Snad aspoň bude celá ta věštba. Tady to, zdá se, pokračuje. To zrcadlo mě děsí. Po několika minutách na mě zrcadlo promluvilo. Začíná s věštbou. Rozhodl jsem se to radši celé zapsat, není to dlouhé, znám to zpaměti.

Věštba: "Bohové se rozhodli ! Válka mezi nimi začala ! Každý si teď tajně volí svá vlastní pravidla. Nevím jak, ale podařilo se mi jejich tajemství odhalit ve snu. Beliar uzavřel smlouvu s Eriadorský králem Anúdanem. Toužil po moci a Beliar mu ji zajistil. Tím si mohl být jistý, že si tento mocný národ nevybere Innos, jeho bratr, za vyvolený. Beliar si totiž jako svůj nástroj zvolil nás, Feanory... V tom snu, jsem též zahlédl pád Eriadoru. To pocítil i Innos a odhalil zradu. Eriador byl národ zrozen z jeho Ohně. Proto věděl, že se nesmí tak lehce vzdát. Věděl, že každý Eriadorský bude nyní ctít i Beliara. Proto vyslovil svoje pravidlo. Poslední Eriadorský, který bude dvojí krve, se stane Innosovým vyvoleným bojovníkem, který se s Beliarem. Nechal vytvořit Svatou zbraň. Eriadorští kováři zhotovili čtyři Eriadorský meče a jedno žezlo. Innos jim dal jména. Svatá zbraň byla pojmenována Uriziel, další tři Urizielu poddané meče svázány jeho mocí, byli nazvány: Innosův hněv, Rudý vítr a Král ohně. Žezlo bylo uschováno ve třetím největším městě Eriadoru, v Gorghotu. Uriziel byl schován, Rudý vítr byl dán na Khorinidské ostrovy, Král ohně se stal mečem Ethélienu a Innosův hněv byl dopraven do Vangardu. Innos ještě pronesl, že jedině Uriziel dokáže porazit boha a vládce Uriziel vládne Třem mečům. Žezlo bylo samostatné. Uriziel měl obnovitelnou moc a boha muže porazit jen pokud je dobyta jeho sílat. V poslední vteřině boje, který rozhodne o osudu Eriadoru, musí být Uriziel zlomen...

Tady končí věštba a zápis...Nevím co se stalo." Řekl jsem a nadechl se. Připadal jsem si, jako bych celou dobu, co jsem četl, nedýchal. Milten se tvářil zamyšleně a Saturas se na mě díval opět vážným pohledem. "Co to znamená ?" Zeptal jsem se. "Ty jsi Syn posledního ! Jsi syn posledního Eriadorského. Tvá matka byla zřejmě ta Hartanka, nebo jak se o těch cizincích zapisující zmínil. Jsi tedy poslední z dlouhé linie Eriadorského rodu a v žilách ti kolují dva druhy krve, Eriadorský a Hartanská krev. Je proto jasné, že ty jsi ten vyvolený a ty máš Uriziel. Musíme ho nabít !" Rozhodl Saturas. "Ještěže jsem měl správné tušení ! Když jsi přišel a já viděl, že máš Uriziel s matným drahokamem, bylo mi jasné, že je třeba ho dobít. Získal jsem energii, která zaručí nevyčerpatelnou moc Uriziel ! Ohniskové kameny, ve kterých se skrývá moc, kterou neprostoupil ani Beliar, když ovládal Gomeze. V pěti částech Jharkendaru jsou nyní už rozmístěny. Ty se musíš dostat do středu Jharkendaru, kde bude Uriziel dobyt. Milten má u sebe ještě naštěstí formuli, kterou zhotovil Xardase." Dodal Saturas a já pohlédl na Miltena. Ten jen pokrčil rameny. "Na cestu se vydáme ještě dnes." Řekl Milten a Saturas přikývl. Vyšli jsme z chrámu. Opět mě oslnilo slunce, které se už vyhouplo přímo nad nás. Strávili jsme tedy povídáním celé dopoledne. Než jsme se vydali na cestu, najedli jsme se a popili. Nakoupil jsem zásoby na cestu a hodinu po obědě jsem se sešel s Miltene u brány.

Vydali jsme se na zhruba dvouhodinovou cestu. Museli jsme se vydat na sever od města, což nám ale ztěžovala pláž u moře, kde podle všeho táboří piráti. Museli jsme tedy vylézt na skálu, která nás od údolí, kde se střed ostrova nacházel, dělila. Bylo to vysoko a skála byla až neuvěřitelně hladká. Dlouho jsme šli podél skály na západ, než jsme našli vhodné místo pro šplhání. Dostali jsme se do srdce jakési džungle. Byla tu spousta zvláštních stromů. Žádný z nich jsme já ani Milten neviděli. Dokonce ani na Pevnině ne. Ještěže jsme nemuseli do té džungle. V dálce jsem zahlédl několik tvorů, které se těm nám známým nepodobali ani zdaleka. Myslím, že jsem zahlédl něco jako obří kudlanku a kousek od ní krysu, které ze zad trčely ze zad ostny a měla zelenošedý odstín srsti. Milten mi zaťukal na rameno, když našel vhodný povrch pro začátek tůry. Milten začal šplhat první. Několik minut nám trvalo, než jsme se dostali na první záchytný bod, malý visutý kus skály. Chvíli jsme si odpočali, posilnili se douškem vody. Postavil jsem se a rozhlédl po okolí. Na jihu bylo vidět město mágů. Kouřilo se z něj ! Uviděl jsem několik černých postaviček, jak proudí branami města. Snad se Saturas zachránil. Odvrátil jsem pohled na západ a uviděl pláž. Viděl jsem věž, jak si majestátně stojí uprostřed kamenitého údolí. Kousek na sever byla krásná písčitá pláž. Ne taková, jako je v Khorinisu, ale krásně čistá a žlutá. Viděl jsem nějaký tábor, zřejmě pirátský. Neviděl jsem tam však žádné známky života. Na horizontu jsem viděl krásné moře. Do dvanácti let jsem žil v hlavním městě, tedy u moře. Od té doby, co jsem byl přinucen odejít, od té doby co mi Gomez zabil otce, jsem žil ve Varantu a v jeho hlavním městě Gorgoth, v jehož okolí byla jen.poušť. Nikdy jsem si moře nevážil, ani když jsem byl v Khorinisu. Teď, když nebyl čas, jsem dostal strašnou chuť si zaplavat. Na východě jsem viděl kus bažin. Tohle místo mě naopak vůbec nelákalo. Vydali jsme se zase na cestu. Dvouhodinová cesta se protáhla o hodinu a půl dlouhé šplhání. O to větší však byl naše radost, když jsme dosáhli vrcholku a poskytl se nám pohled na zelené údolí. Uprostřed nehostinného kraje, kterým byl Jharkendar se svými pouštěmi, bažinami a kaňony, se rozprostíralo toto krásné zalesněné místo. Chvíli jsme se kochali tímto nádherným pohledem, ale pak jsme se rozhodli pokračovat. Naše cesta se ubírala ke zvláštním velkému kameni, černému jako noc a plochému jako podlaha v trůním sále krále. S velkou nejistotou jsme vcházeli do lesa, který obklopoval kámen. Z toho lesa vyzařovala mocná aura, ale ani já ani Milten jsme nerozeznali zda jde o dobro či zlo. Nikde nebyla ani noha. Neznámé druhy stromů se zde opakovaly, několik dokonce přibylo. Les byl však neobydlený. Za celou tu dobu, co jsme šli, jsme neuslyšeli ani hmyz. Cesta do středu lesa ke kameni byla delší, než se mohlo zdát. Když jsme vcházeli do lesa, slunce bylo před námi, takže nám při hledání cesty do středu lesa nepomohlo. Po dlouhém bádání jsme kámen přeci jen našli. Nezdálo se, že by tady někdo byl. Opatrně jsem k němu přistoupil. Když jsem se dotkl toho zvláštního kamene, projel mi celým tělem chlad. Milten vytáhl z batohu knihu s formulí od Xardase a otevřel ji. "Tak. Já jsem připraven. Můžeme začít." Řekl Milten, když prolistoval několik stránek v knize. Vytasil jsem Uriziel a stoupl si do středu kamene. Začala mi být nesnesitelná zima. Podíval jsem se na Miltena a ten si otíral pot, takže počasím to určitě nebylo. Koukl jsem se na nohy a viděl jsem, jak se mi na botách objevují krystalky mrazu. Nemohl jsem odlepit nohy od země. "R-rychle M-miltene !" Procedil jsem skrz zuby. Milten kývl a začal číst z knihy. V tom okamžiku, kdy Milten začal číst, mě začalo pískat v uších. Ten zvuk byl tak silný, že mě uši trochu rozbolely. Najednou jsem před sebou zahlédl záblesk světla, pak druhý a při třetím už světlo nezmizelo. Modré světlo se stále zvětšovalo. Po chvíli jsem zjistil, že se nezvětšuje, ale přibližuje. Modrý pruh se zastavil asi půl metru nad hrotem Uriziel a už se nehýbal. Zprava se zničehonic přihnal druhý pruh, za několik okamžiků se nad Urizielem vznášelo pět pruhů modrého světla, kterým každých pár vteřin proběhl elektrický výboj. Pak pruhy zmizeli a nade mnou zůstalo ve vzduchu viset pět modrých koulí. Ty po chvíli začaly kroužit a vytvořili nade mnou kruh. Uprostřed byl jakoby otvor. Ruka se mi pohnula, aniž bych chtěl. Vrazil jsem meč do středu kruhu a projela mnou příšerná bolest. Zima ze mě opadla pod nepřestávajícími výboji elektřiny. Padl jsem na kolena a chtěl jsem vytáhnout Uriziel z kruhu, ale něco mi v tom bránilo. Nemohl jsem se pohnout. Neovládal jsem své tělo. Zamlžilo se mi před očima. Z mlhy po chvíli vystoupil Beliar. Pohlédl jsem na místo, kde ještě před chvílí stál Milten, ale místo něj jsem v houstnoucí mlze viděl obrys postavy, ověnčenou plameny. Beliar byl nyní už metr ode mě. Byl velmi vysoký. Musel měřit přes dva metry. Já byl před ním na kolenou a když to postřehl i Beliar, začal se smát, pokud se ten zvuk, který vydával, dal jako smích nazvat. "Ty se přede mnou klaníš ? Cha !" Vykřikl ledovým hlasem. Sklonil se ke mně a chytl mě pod krkem. Místa kde se mě dotýkal mě pálila jako oheň. Pohlédl jsem mu do tváře, kterou mu kryla maska. Otvory v ní byly temné a nebylo tam nic vidět. "Vítej v mém světě !" Sykl a pustil mě. Vrátil jsem se do reality. Padl jsem tváří na kámen a pohltil mě takový chlad, jaký jsem nezažil. Z posledních sil jsem se zvedl ze země a padl vedle kamene do velmi teplé trávy. Milten se ke mně přihnal. Dal mi napít vody. Trochu mě oživila, ale byl jsem stále vysláblí. Sedl jsem si ke stromu a opřel se o kmen. Když jsem se ale podíval před sebe, uviděl jsem postavu muže, jak se plížil lesem k nám. Zdvihl jsem ruku a muži se podlomily kolena. Padl na záda a zůstal ležet. "To je Mendar !" Vykřikl Milten, když mě uviděl, co dělám. Když k němu doběhl, Mendar už se zvedal ze země. "Jdu za vámi celou cestu. Posílá mě Saturas. Ravenovi muži útočí na naše město. Máme okamžitě jít do dolů zachránit zajatce. Mágové našli druhý vchod do Jharkendaru. Až půjdeme zpět se Vatrase a ostatními, máme jít přes toto údolí a na tomhle místě se vydat na západ." Vyřídil Mendar. Postavil jsem se vzpomněl jsem si na Uriziel. Ležel na kameni. Sebral jsem ho. Když jsem sevřel rukojeť v ruce, projela mnou nová síla. Diamant se modře leskl. Dal jsem si Uriziel na záda. "Pojďte !" Řekl jsem. "Už nemůžeme déle vyčkávat." Dodal jsem. "Teď máme jít na jih. Měla by tam někde být jeskyně, která vede do vesnice u dolů. Pak se musíme dostat nějak do Ravenovy pevnosti. To bude velmi těžké." Řekl Mendar. Vyšli jsme tedy na naši poslední cestu na Khorinidské ostrově. Síla Uriziel mi dodala odvahu. Ještě k tomu už i já dokážu kouzlit bez magie. Karta se obrátila. Pokud zachráníme Vatrase, budeme mít všechny trumfy v ruce my. Dnešní den byl pro mne zlomovým. Dozvěděl jsem se proroctví, čímž jsem zjistil co musím udělat a konečně vím, co znamená Syn posledního. Tento den však ještě neskončil. Ani já teď netuším, co mě čeká. Snad mám ještě naději Vatrase zachránit...

Po chvíli jsme došli ke vstupu do jeskyně. Já šel první. Zjistil jsem, že Uriziel vydává ve tmě světlo jasnější, než kterýkoliv oheň. Zdálo se, že jeskyně vede stále dolů. Po několika minutách jsme došli do nějakého chrámu. Uriziel ozářil obrovský chrám, plný pilířů. Vyzařovalo z něj zlo, a tak jsme jím radši rychle prošli. Cesta katakombami se zdála už nekonečná. Když jsme se dostali na čerstvý vzduch, byla už tma. Museli jsme tedy jít několik hodin. Jak je to možné ? Jsme nedaleko vesnice. V dálce je vidět pevnost, vybudována na skále. Před ní je několik vchodů do šachet zlatých dolů. Vesnice vypadala jako Starý tábor. Všude samý Stín, stráž a kopáči. Většina z nich mě a Miltena znala jako zrádce. Jak se dostaneme dovnitř, bylo pro každého z nás tajemstvím. Přemýšleli jsme ze všech sil, ale dlouho nás nic nenapadalo. Jediný kloudný nápad napadl každého z nás. Počkat do noci, kdy budou všichni spát a proplížit se dovnitř. Nebude to nic lehkého. Innos nás ochraňuj. Tohle bude dlouhá noc. Chvíli jsem pozorovali hlídkující stráže. Stále patrolovali na stejných místech. Nejevily známky únavy. Nebavilo mě čekat, až nás někdo najde, ale nechtěl jsem nic podnikat, nechtěl jsem ohrozit ty dva, co tady byli se mnou. "Mendare ?" Šeptl jsem do ticha. "Co se děje ?" Zeptal se polohlasem. "Jen jsem se tě chtěl už dlouhou chvíli na něco zeptat. Nepocházíš náhodou z Varantu ?" Zeptal jsem se ho. "Ano. Víš, nebyl jsem si nejdřív jistý, jestli to jsi ty, ale teď už vím, že jsi pravý vyvolený. Jsem syn Mandora, bratrance tvého otce." Odpověděl. Takhle přímou odpověď jsem nečekal, ale tušil jsem to. Jména měli oba podobná. I vzhledem byli téměř stejní. Černovlasí vysocí muži s nahnědlým odstínem kůže, který je u Varantských přirozený kvůli tamnímu podnebí. "Otec mě před tebou trochu skrýval, protože věděl, že ve tvé společnosti jsem v nebezpečí. Jsme vlastně příbuzní." Dodal. "Jsem rád že tě poznávám Mendare, synu Mandorův." Řekl jsem s úsměvem. Chvíli jsme si povídali o naší minulosti. Vše do sebe zapadalo. Mandor když jsem u něj bydlel se každou chvíli někam ztrácel. Milten se zájmem poslouchal. Jen byl na mě trochu naštvaný, že jsem s ním o mé minulosti nemluvil Trochu jsem si ho usmířil, když jsem mu řekl, že jsem o své minulosti neřekl nikomu. Už uběhlo několik hodin, ale všude se stále svítilo a stráže stále nevypadaly ospale. Po několika dlouhých minutách se ale stalo něco zvláštního. Z pevnosti vyšel zvuk válečného rohu. Vesničané zaběhli do svých chatrčí a stráže udělaly to samé. Všechny lampy naráz pohasly, jakoby je někdo sfoukl. Ještě jsme chvíli čekali, jestli se něco nestane. Když se nic nedělo, rozhodli jsme se vylézt z úkrytu. Pohybovali jsme se od domku k domku. Vesnice před pevností se však táhla několik set stop. Cesta byla dlouhá. Když jsme byli pár desítek stop od schodů nahoru k pevnosti, jako bych uslyšel za námi nějaké kroky. Když jsem se otočil, ulice vesnice byly prázdné. Otočil jsem se tedy zpět. Došli jsme ke schodům. Zdálo se nám nějaké divné, že by bylo tak jednoduché se dostat za Ravenem. Vyběhli jsme po schodech do pevnosti. Brána byla otevřená. Procházeli jsme chodbami a hledali zajatce. Vypadalo to, že procházíme nějakým schodištěm. Už jsme byli uvnitř několik minut, ale všude, kam jsme přišli, to vypadalo stejně. Opět jsem za námi uslyšel kroky. Nebyl jsem sám, kdo je uslyšel. Mendar se otočil také. Hleděli jsme do dálky. Na stěně jedné z chodeb, kterou už jsme přišli, jsme oba dva uviděli stín shrbené postavy. Na chvíli se zastavila, pak se otočila a stín pomalu zmizel. Vyměnili jsme si s Mendarem pohledy. Najednou Milen vykřikl: "Mám je ! Našel jsem je !" Rozběhli jsme se za ním a našli ho v místnosti s devíti celami, jakoby už Raven předpokládal, že nás nezajme všechny. Nikde ale nebyl klíč. Milten však jen natáhl ruku před sebe a zavřel oči. Uslyšeli jsme klapnutí a dveře od cel se otevřely. Vyběhli všichni bez zranění. Vatras, Diego, Jorgen, Gorn, Lares, Bennet, Lee a Lester všichni na nás chvíli nevěřícně zírali. "Už jsem myslel, že nepřijdete." Řekl Diego a dočkal se několika souhlasných zabručení. Pak všichni rozesmáli. Veselou náladu však narušil nelidský výkřik. Ohlédl jsem se přes rameno a uviděl stejný stín, jako před chvílí. Pak se začaly objevovat další. Ze zákrutu chodby se začaly vynořovat shrbené postavy s dlouhými ostrými meči a s brněním ozdobeném havraním peřím. Nemrtví ! "Ve vedlejší místnosti je zbrojírna. Tady touhle chodbou se dostanete za nemrtvé a pak běžte vesnicí na jih až se dostanete j jeskyni vedoucí do středu ostrova. Běžte po pravém okraji skaliska až k dalšímu východu. Touhle cestou byste se měli dostat k portálu vedoucího z ostrova !" Pokynul Vatra, jakoby mě celý ostrov zmapovaný. "Běž s nimi Vatrasi ! Já je zdržím !" Vykřikl jsem směrem k Vatrasovi, který měl asi původně v plánu zůstat a bojovat s nemrtvými. Očividně rád poslechl. Připojil se k uprchlíkům. Já vytasil Urziel a pomalu couval za nimi. Bojovníci si vzali meče a sekyry (Lester). Vatras si ve zbrojnici vybavil mečem a runami. Běželi jsme chodbou vedoucí ven z pevnosti. Za sebou jsme slyšeli hnusné zvuky, které vydávali hnusní nemrtvý. Zrychlili. Rozhodl jsem se zastavit. Během pár vteřin byli nemrtví u mě. Rozběhl jsem se proti nim s Urizielem v ruce a prvnímu nemrtvému, který se mi dostal na dosah ruka jsem useknul hlavu. Nemrtví nebyli nikdy dost chytří na to, aby uměli zacházet s mečem. V takovémhle počtu mi však dělalo problémy se jejich útokům bránit. Když se meče srazily, rozlétly se po chodbě jiskry. Musel jsem vykrýt spousty tvrdých úderů. Naštěstí jsem uměl s mečem dost dobře zacházet. Tak tak jsem se dokázal otáčet, abych odrážel meče nemrtvých. Každého padlého nemrtvého nahradily další dva. Mnoho nemrtvých přišlo o nohy nebo ruce, což je však nějak netrápilo. Snažil jsem se tedy útočit na hruď a na hlavu. Už jsem začínal být unavený a Urizielu mi těžkl v ruce. Napřáhl jsem ruku, ze které vystřelila nazelenalá vlna, která odhodila několik nemrtvých do dály. Ani nevím jak to dělám. Jakoby si něco samo vybíralo, jaké vhodné kouzlo použít. Tím jsem si uvolnil cestu k východu. Když jsem běžel pryč od nemrtvých, zjistil jsem, že jich už je jen deset. Zastavil jsem tedy a pomocí vůle jsem na ně svrhl kus stropu. To by bylo. Teď najít ostatní. Běžel jsem chodbou stále dopředu. Pak jsem ale narazil na rozcestí. Byly přede mnou dvoje dveře. Po chvilce přemýšlení jsem se rozhodl jít nalevo. Něco bylo špatně. Vešel jsem do velké komnaty se sochou Beliara uprostřed. Před ní klečel muž v černé zbroji, ozdobené havraním peřím, připomínající zbroj nemrtvých. Z téhle však sálalo zlo. Měl na zádech strašlivý meč. Muž se postavil na nohy a otočil se ke mně. Poznal jsem jeho tvář. Byl to Raven...
Načítám data ...
Nahoru