Stmívá se - 1.série

Přehled povídky

Autor

Lucanus (alias Lord Smoug)

Diskuse

zde

Hodnocení

1,36 | 97x | Vaše: -
Hodnocení uloženo.
Chyba při ukládání.

Vybrat sérii

Seznam dílů 1.série

13.díl - Milé setkání

„Kolik jich je, kdy dorazí ke Klanu a kdo je vede?” vychrlil Kerth na ubohého a zmoženého lovce svou záplavu otázek.
Leif se nejdříve několikrát zhluboka nadechl, než se pustil do odpovědí.
„Něco okolo jednoho sta. Jsou to povětšinou Skřeti, ale zahlédl jsem i pár lidí. Ke Klanu by mohli dorazit tak za tři hodiny, pokud si udrží tempo, kterým postupovali dosud. Kdo je vede nevím přesně, ale jsou to lidé. Jsou dva, oba nosí zbroje, jaké jsem v životě neviděl a černé helmy. Jeden z nich měl obouručák, druhý dva meče.”
„Zatraceně,” ulevil si Kerth.
„Někdo musí okamžitě varovat Klan, pokud dorazí neočekávaně, bude ta stovka velký problém,” vmísil se do debaty Eldar.
„Ona bude problém, i když budeme připravení,” pomyslel si pro sebe, ale nahlas to nevyslovil.
„Ale kdo je varuje?” otázal se Kerth.
„Já,” řekl Vyvolený.
„Já půjdu s tebou,” přidal se Milten. „Mága budete potřebovat.”
„Dobře. Kerthe, Tjalfe,” začal Paladin. „Seberte všechny muže, kteří jsou zde v klášteře k dispozici, a okamžitě vyražte. Lee, ty půjdeš s nimi.”
Generál přikývl.
„Mistře Altusi,” otočil se na mága. „Můžete postrádat dva z mladších mágů?”
„Ano, to mohu.”
„Pošlete je tedy do Klanu Kladiva a Vlka. Budeme potřebovat posily.”
Mág kývl hlavou a odešel.
„Miltene, ty pojď se mnou,” řekl mágovi. „Uvidíme se v Klanu Ohně.”

Eldar s Ayshou a Miltenem stáli u mostu Klanu a dohlíželi na budování zátarasu před mostem.
Eldar pohlédl na oblohu. Podle Leifova odhadu jim mohlo zbývat ještě něco okolo hodiny a půl. Kerth s Tjalfem dorazili před chvílí a okamžitě se odešli vyzbrojit.
„Musím si ještě promluvit s Kerthem,” řekl Miltenovi. „Dohlédni tu na to. Aysho, ty pojď se mnou.”
Sotva byli z mágova dohledu, obrátil se Eldar na Ayshu. Už od začátku chtěl, aby zůstala v Klášteře, ale ona si to nedala rozmluvit. Teď však hodlal udělat vše proto, aby zůstala co nejdále od bitvy.
„Až vše začne, budeš ve vesnici s dětmi a ženami.”
Aysha se už chystala protestovat.
„Aysho, nechci, abys bojovala. Budeme mít věcí až nad hlavu a já se nebudu moci soustředit, pokud budu vědět, že se ti může něco stát.”
Aysha se nadechla.
„Dobrá, dnes se budu držet vzadu, ale musíš mi slíbit, že už po mně nikdy nebudeš nic takového chtít.”
„To nemůžu,” odvětil Eldar.
„Musíš mi to slíbit, Eldare,” nepřestala naléhat. „I kdyby proti nám stál samotný Beliar a jeden z nás měl možnost odejít, musíš mi slíbit, že to po mně nebudeš chtít.”
Věděl, že nemá jinou možnost, pokud ji chce ochránit, ale také věděl, že jakmile ten slib dá, nesmí ho již nikdy porušit, pokud tedy nechce ztratit její lásku a důvěru.
„Slibuji,” řekl nakonec.
To jí stačilo. Pokračovali dále do vesnice. Před zbrojnicí se rozdělili, Aysha šla dohlédnout na ženy a děti, zatímco Eldar vstoupil dovnitř.
Kerth si právě připásával meč, když Eldar vešel.
„Proč jsi tu zůstal?” otázal se jej.
„Protože je to mou povinností,” odvětil. „Bojovat proti zlu, ať je to kdekoli a po boku kohokoli.”
Kerth se hluboce zamyslel.
„Možná,” zarazil se a pak řekl: „zapomeň na to, probereme to po bitvě.
„Chci vést první linii,” přednesl Eldar svůj požadavek.
„Co?” otázal se Vůdce.
„Chci vést první linii,” zopakoval Vyvolený. „A nevymluvíš mi to.”
„Dobrá,” přikývl Kerth. „Ať je tedy po tvém. Sejdeme se u mostu.”
Eldar se otočil a odešel zpět k mostu, kde se postavil ke skupině válečníků, kteří měli bojovat v první linii.
Po chvíli se k němu připojil Lee s Miltenem.
„Kolik ještě máme času?” otázal se Lee.
„Hádám, že tak čtvrt hodiny,” odpověděl Eldar.
Za okamžik dorazil i Kerth, zároveň s oddílem Nordmařanů, ozbrojených luky.
„Eldare, ty tedy povedeš první linii válečníků.”
Paladin kývl.
„Já se ujmu velení nad lukostřelci. Tjalf a Lee budou pod tvým velením. Co se týče Vás, Mistře,” otočil se na Miltena. „Sám nejlépe víte, kde budete nejužitečnější.”
Mág taktéž přikývl a chopil se své hole.
„Právě v první linii.”
Kerth jen pokrčil rameny.
Potom odešel s lukostřelci, za řady Eldarových mužů.
Čekali…
Deset minut…
Patnáct…
Dvacet…
Půl hodiny…
Na druhé straně mostu propukl povyk a k mostu přišly dvě postavy, o kterých mluvil Leif.
Eldara se zmocnilo neblahé tušení, když spatřil Rudobaronské zbroje z dob Kolonie.
„Ne, oni jsou přece mrtví,” namlouval sám sobě.
„Chtějí vyjednávat,” pronesl Lee.
První Paladin kývl a společně vyrazili. Muži jim odtáhli zátaras z cesty a po jejich průchodu opět most zabarikádovali.
Zastavili naproti svým protějškům.
Obě postavy si najednou zvedli hledí a Eldar i Lee zalapali po dechu.
Proti nim stáli Scar a Arto. Bývalí Rudobaroni ze Starého tábora. Ti, o kterých si Eldar myslel, že je sprovodil ze světa.
„Podívejme, Arto,” řekl Scar. „Vypadá to, že jsme na ně udělali dojem.”
Arto se posměšně ušklíbl.
„Nejsi rád, že nás vidíš?” otázal se Scar. Málomluvný Arto mlčel, jak bylo jeho zvykem.
„Óóó. Ty chceš asi vědět, jak je možné, že jsme naživu?” vysmíval se.
„Víš, tenkrát, když jsi nás porazil a nechal nás trpět, smrtelně raněné, všiml si nás kuchař, kterého jsi ušetřil a zachránil nám život, staral se o nás, dokud jsme nenabrali síly.”
„My jsme se pak postarali o něj,” zasmál se velice nepěkně Arto.
Eldar si dovedl představit, jak se o něj ”postarali”.
„Jakmile to šlo, vypadli jsme z Kolonie, protože Bariéra mezitím padla,” pokračoval Scar.
„Doslechli jsme se o Ravenovi, ale nechtělo se nám dělat poskoky tomu pitomýmu hovadu. Tak jsme se propašovali na jednu z posledních loďí, které odplouvaly. V Myrtaně jsme se dlouhou dobu skrývali. Dokud nás neobjevil Thorus. A právě proto jsme teď tady.”
„Ano?” otázal se Eldar. „Já myslel, že jen hledáte klidný místo pro svoje perverzní úchylky?”
Scar zuřivě zařval a sáhl po svém meči.
Ještě dříve než se jeho ruka dostala do k jeho jílci, Eldarův meč se lehce opíral o jeho krk, skoro jakoby jej láskyplně hladil.
„Co tu chcete?” otázal se rázně, bez jakéhokoli náznaku humoru.
„Vzdejte se,” promluvil nyní Arto, protože Scar nebyl schopen slova. „Vzdejte se a nikomu z Vás se nic nestane.”
„Víš, že tohle nemůžete splnit,” odvětil ledově klidně Eldar.
„Teď vám dám radu já. Táhněte tam, odkud jste přišli, jinak by mne mohla chytnout chuť dokončit to, co jsem v Kolonii nedokončil. A to si pište, že teď už trpět nebudete.”
„Je nás mnohem víc, nemáte žádnou šanci,” pronesl Arto.
„To ještě uvidíme,” řekl Vyvolený, stáhl svůj meč ze Scarova krku a otočil se k odchodu.
To samé učinily jejich protějšky. Až na to, že Scar neodcházel ledově klidný jako Eldar. Jeho tvář byla doruda zabarvena vztekem z ponížení.
Eldar s Leem se vrátili za most.
Lee se okamžitě připojil k Miltenovi a něco mu zašeptal. Po mágově tváři se mihl překvapený výraz. Eldar věděl, co mu Lee řekl. Miltenovo překvapení to prozradilo.
Okamžitě po tom, co vojáci opět zahradili most, se vyhoupl na zátaras.
„Synové Nordmaru. Nepřítel se odvážil přijít až sem, ale dál už nepůjde!” promluvil k vojákům.
„Odvážil se vyzvat nás na souboj a my výzvu hrdě přijímáme! My se nebudeme bát smrti, bolesti či utrpení! My budeme stát statečně a pevně jako skála až do konce! Ukážeme těm špinavejm bastardum, čeho všeho jsme schopni!”
Odmlčel se, ale po chvíli opět pokračoval.
„Toto je náš den! Den mečů a sekyr! Den krve! Den našeho osudu! Dnes a zde, v Klanu samotného Akaschy, naučíme tu Beliarovu špínu bát se jména NORDMAR!!!”
Chvíli bylo ticho…
A pak to propuklo, zuřivá a krvežíznivá odpověď mužů, kteří stáli před ním a byli teď ochotni zemřít. Pro své přesvědčení. Pro svou zem. Pro svůj Klan. Pro Innose. Pro něj.
„NORDMÁÁÁR!” znělo chladným severským vzduchem ze všech stran.
Na druhé straně také propukl bojový pokřik, ale řev Nordmařanů jej hravě překonal.
Eldar seskočil ze zátarasu, naposledy si upravil prsní krunýř a nasadil si helmu, kterou mu podával Lee.
Pak připojili oba svůj hlas k, stále ještě trvajícímu, pokřiku.
Načítám data ...
Nahoru