Noc byla temná a chladná. Stejně jako každá jiná noc ve Varantu.
Thorus stál před branou Bragy a sledoval svým zrakem okolí.
Nečekal, že by někdo věděl, co se před několika málo hodinami odehrálo v malé pouštní osadě.
Jistota však byla jistota.
Mohl nechat na stráži někoho ze svých mužů, ale neudělal to.
Nebylo to tím, že by jim nevěřil. Viděl jak s ním jednají a bylo mu zcela jasné, že ani jednoho z nich by nenapadlo byť jen pomyslet na zradu. Oni věděli, co vše dokáže a nehodlali riskovat jeho hněv.
„To rozhodně ne,” pomyslel si.
Na stráži stál sám z několika důvodů.
Těmi nejpodstatnějšími byly změny jeho smyslů.
Od té doby, co se probral v Nemoře, viděl ve tmě mnohem jasněji než kterýkoli jiný člověk.
Vlastně viděl skoro stejně jasně jako ve dne. Pro něj tlumené světlo měsíce a hvězd bylo více než dostačující.
Druhým důvodem bylo, že již nepotřeboval tolik spánku.
Jeho muži byli po celodenním pochodu a následné bitvě vyčerpaní a takřka usínali na místech, kam si sedli.
On však necítil sebemenší náznaky únavy.
To bylo dobře.
Když nad tím tak přemýšlel, nejdříve byl naštvaný, že se někdo opovážil změnit jeho schopnosti bez jeho svolení, ale nyní se mu to čím dál více zamlouvalo.
Disponoval mnohem větší silou než kdykoli předtím.
Jeho souboj s Eldarem tomu byl důkazem.
Pamatoval si jejich souboj v Trelisu, když Paladin přišel s rebelskou jednotkou, aby osvobodil město.
Velice živě také vzpomínal na své zoufalství, když viděl, jak si Innosův Vyvolený prorazil cestu k němu.
Tři elitní válečníci padli během pěti úderů. Již v tom okamžiku věděl, že nemá sebemenší šanci porazit toho, kterého kdysi učil.
Přesto se mu však postavil. A prohrál.
Když se pak setkali znovu, tam u Nemory, snažil se vypadat sebejistě i když nevěděl jestli jeho nové schopnosti budou na jeho protivníka stačit.
Stačily. Ale to byla náhoda. Kdyby Eldar neklopýtl, vše mohlo dopadnout jinak.
Z toho důvodu jej také nezabil, jak původně zamýšlel. Chtěl, aby jeho vítězství bylo nezpochybnitelné.
To však nebyl jediný důvod. Vzpomněl si na to, že i když byl pro Prvního Paladina zrádce, tak jej nenechal popravit, což byl osud většiny Orkských žoldáků.
Eldar s ním jednal s úctou. Nechal jej sice hnít v té temné kobce, ale daroval mu život.
Thorus cítil, že by mu jeho milosrdenství měl oplatit.
Toto rozhodnutí jej o něco později stálo nemálo bolesti.
Musel to oznámit tomu... mágovi.
Tomu ”Stínu”.
A ten z toho nebyl nadšený.
Thorus svého rozhodnutí však nelitoval.
Poté, co mu ten temný mág velice důkladně vysvětlil, že žádné další výstřelky jeho milosrdenství nehodlá tolerovat, přešel k jejich plánu.
A proto byli teď na cestě do Bakareshe.
První co budou potřebovat je loď. Přístavy v Myrtaně nepřipadaly v tomto směru v úvahu. Byly až moc dobře chráněné.
Navíc jediný přístav, ve kterém v současné době kotvilo více lodí, byl ve Vengardu.
A útok na Vengard s hrstkou mužů, které měl k dispozici, by se rovnal sebevraždě. Při takovém počtu vojáků a Paladinů ve městě, byla naděje na jeho dobytí nulová.
Naštěstí pro ně existoval jiný přístav, kde mohli sehnat dvě lodě.
Bakaresh.
Nejvýchodnější město pouště a zároveň bývalá Beliarova svatyně.
„Příhodné místo na začátek našeho tažení,” pomyslel si Thorus.
Dalším krokem mělo být obsazení Irdorathských síní. Pro svou válku budou potřebovat základnu, která se dá v případě nouze efektivně bránit.
Ostrovní chrám temného boha byl v tomto případě jasnou volbou.
Navíc byl výhodný i z dalšího důvodu. Z důvodu, který temný mág považoval za jeden z nejpodstatnějších.
Irdorath byl velice blízko Khorinisu. Druhému místu na světě, kromě Nordmaru, kde se těžila Ruda. A Ruda znamenala prvotřídní zbraně.
Nejpodstatnějším důvodem však byla věc, která se nacházela právě na Khorinisu. Artefakt síly tak ohromné, že se s ní mohlo měřit jen máloco.
„Beliarův Dráp,” zašeptal vzrušeně. „Jedna z nejmocnějších zbraní na světě.”
Slyšel o tom meči spoustu legend. A na vlastní oči jej viděl, o čemž donedávna neměl tušení.
Byl to přesně ten meč, který Eldar vynesl z Beliarova chrámu v Jharkendaru.
Meč, kterým zahynuli všichni draci v Hornickém údolí.
Meč, jehož moc právě nyní spala v Adanově svatyni ve městě Khorinisu.
Meč, který právě nyní čekal na něj.
S ním v ruce se mu už nikdo nevyrovná.
„Pokud tedy,” pomyslel si Thorus.„Ne, to je nepravděpodobné. Ten druhý nikdy nezíská. A i kdyby, bez Oka mu bude k ničemu.”
A pokud vše půjde podle tohoto plánu, bude již za necelý týden Dráp a Khorinis v jeho rukách.
Pak již zbývá jen najít Eldara a svět utone v záplavě temnoty. Tentokrát již nebude milosrdný.
Teď už je jeho dluh vyrovnán.
Thorus se pousmál.
„A vše podle toho plánu taky půjde.”

Začínalo svítat.
Thorus se otočil a vešel do Bragy.
Rozhlédl se po náměstíčku, kterému vévodilo podium, na němž se za dob Hašišinů dražívali otroci.
Podium, na němž včera popravili místodržícího, bylo ještě stále pokryto krví.
Nomádovo bezhlavé tělo leželo u zdi za podiem, kam se svezlo po ráně Thorusovým obouručákem. Jeho hlava zůstávala naražená na kůlu před podiem.
V mrtvém obličeji se pořád zračilo utrpení, smíchané se strachem ze smrti, která musela nevyhnutelně přijít.
Thorus si odfrkl.
„Takhle odešla legenda. Shakyor, zvaný Pouštní lev. Po smrti na něm nic zvláštního nebylo.”
Přejel rukou po Druidském kameni, zavěšeném na jeho opasku.
Jediné trofeji, kterou si ze včerejšího boje odnesl.
Otočil se k podiu zády.
„Vstávat, vy bando línejch vší!!!” zařval.
Po chvíli uslyšel nadávky, jak se jeho muži snažili navléci do svých zbrojí.
První byl venku Scorpio.
„Vyrážíme?” otázal se.
„Jo. A to hned. Musíme být v Bakareshi před západem slunce a nikdo o nás nesmí vědět.” odvětil Thorus.
„Takže to tý bandě hovad nějak vysvětli. Protože, jestli nás někdo zahlédne, uslyší nebo jen ucítí, budou padat hlavy.”
Scorpio přikývl.
Thorus se ještě jednou rozhlédl po osadě. Mrtvá těla všech z vesnice byla nahromaděna u východní brány.
„Než zemře tento den, bude Bakaresh vypadat stejně,” pomyslel si a krutě se usmál.
„A my budeme na cestě na Irdorath.”