"Kdo jste a co tu chcete?!" obořil se na ně vzrostlý, silný, ale lehce natvrdlý Normandský strážce.
"Jmenuji se Ariis. Jsme paladinové z Armydenu. Žádáme, abyste nás pustil dovnitř."
"Hmmm, zajímavá zbroj." zabručel si pro sebe. "Otevřít bránu!" zvolal silným hlasem.
Před čtyřmi jezdci se pomalu dala do pohybu vstupní brána.
"Konečně se bude kde ohřát." prohodil vítězoslavně Lee a vstoupili do města.
"Budete si muset zvyknout." zamumlal za ním strážce.
Pomalu postupovali hlavní ulicí, oděni ve svých magických zbrojích, napůl zahaleni do kožešin a Daisn ve své lesklé Serendvillské zbroji. Obyvatelé si je jen nevěřícně prohlíželi. Cestu jim lemovaly dvoupatrové, dřevěné domky s dvojitými okny a s bílými okenicemi. Začalo ještě víc chumelit. Došli na křižovatku a rozhlédli se.
"Tam! Hospoda, rychle dovnitř." ukázal Lee směrem doleva na houpající se dřevěnou tabuli zavěšenou pod střechou vysoko nad zemí.
"Snad tam budou mít i místo na nocleh."
"A něco na zahřátí." posteskl si Lee.
Namířili si to tedy k ní. Před dveřmi třípatrové a rozlehlé budovy slezli z koně, sejmuli ze sebe kožešiny, sbalili je do společného batohu a Lee si ho přehodil přes rameno. Všechny zásoby masa snědli už během cesty a zbylé věci nechali naložené na koních. Ariis si ještě do ruky vzal Lan Essenu.
Z budovy se linul obrovský smích a lahodná vůně. Ariis chytl za kliku a otevřel dveře. Vstoupili dovnitř. Rozlehlou místnost osvětlovaly hořící pochodně zavěšené na stěnách. Rázem všechen hluk ztichl a každý pohled se obrátil směrem k nim. Nikdo ani nedutal, nikdo se neodvážil loknout si piva. Daisn za sebou zabouchl dveře. Sestoupali po několika malých schůdcích přímo k pultu, za kterým stál hospodský.
"Vítejte, vážení hosté." přivítal je trochu rozklepaným hlasem. "Co vás k nám přivádí?"
"Teplíčko." zazubil se Lee.
"Nevšímejte si ho, už mu ta zima vlezla na mozek." usmál se Ariis. "Jmenuji se Ariis, přicházíme z Armydenu. Měli byste jeden pokoj pro čtyři? A prosím venku máme koně, postarejte se o ně. Běda vám, jestli se něco ztratí." pohrozil lehce přísným hlasem a položil na pult pět zlaťáků.
"Zajisté, velebný pane." odvětil mu na to rozklepaně hospodský.
"Z Armydenu?!" vykřikl jeden z hostů hospody a vstal ze židle. "To jste vy, co jste zlikvidovali Kreegra? Bojoval jsem v druhé linii pod Sreisovým vedením. Nikdy bych nečekal, že vás uvidím na vlastní oči!"
"Jo, to jsme my." odvětil blaženě Diego.
Všichni hosté povstali ze židlí a spustili bouřlivý potlesk.
"Děkujeme, děkujeme." uklidňoval dav Diego.
Ten Normandský válečník, jenž v nich poznal hrdiny z Armydenské bitvy, k nim rychle doběhl. Jeho vyzáblé tělo a ohyzdný obličej nepůsobil na Ariise moc přesvědčivým dojmem.
"Co vás k nám přivádí? Budete zase zachraňovat svět?" chrlil na ně otázky.
"Hej, hej! Klídek chlape." odsekl Ariis. "Jsme tu jen .... no .. pracovně. Posílá nás Gomez."
"Pracovně? Jó?" zeptal se podlézavě. "Co tu budete mít za práci?"
"Dej si odchod nebo budeš mít práci sám se sebou!" vybuchl Lee.
"No jo, no jo, nemusíte se hned tak hněvat." zasyčel a odešel zpátky ke svému stolu.
"Jak toho mohli vzít do armády?" zašeptal Daisn.
"Omlouvám se za něho." otřel si čelo hospodský.
"To nevadí." usmál se Ariis.
"Tady máte klíč od pokoje. Číslo dvanáct, druhé patro." řekl a položil na stůl dlouhý, železný klíč. "Hned pošlu někoho, aby se vám postaral o koně."
"Díky. A dali bychom si něco hodně teplého na zahřátí." řekl Ariis a zamířil si to k volnému stolu úplně v pustém a neosvětleném rohu místnosti. Tam se všichni čtyři usadili a Ariis položil na stůl knihu. Štamgasti se na ně stále nevěřícně dívali.
"Hej! Co je? Hleďte si svého!" okřikl je Diego. To také naštěstí zabralo. Rytmus hospody se vrátil do svých starých kolejí. Konečně měli místní alkoholici pořádné téma na prodiskutování u piva.
"Takže." začal Ariis ukazující na dvojstránku, na níž byla zaznačena mapa celých Hargaských hor. "Zde se teď nacházíme." ukázal prstem na malou tečku. Mezitím jim hospodský donesl pořádně teplé čaje. "Děkuji." usmál se Ariis a hospodský se potichu odebral zpět. "A musíme se dostat zde. Sopka Orca Lica. Fergeadorovo hnízdo. Je to od Harrogathu vzdáleno tak dvě hodiny jízdy na koni." řekl tichým hlasem a otočil na další stranu, na které byla nakreslena podrobná mapa Orca Licy. "Zde je úpatí a také začátek stezky k vrcholu. Tady zanecháme koně a budeme postupovat pěšky. Tímto terénem by se kůň určitě neprodral. Cesta k vrcholu a rovněž k Fergeadorovu hnízdu, nám bude trvat něco kolem pěti hodin. Budeme si muset vzít i nějaké zásoby jídla a vody. Dneska se pořádně vyspíme a zítra vyrážíme." dokončil Ariis.
Hned, jak vypili svůj čaj, se odebrali po schodech nahoru. Procházeli dlouhou chodbou a prohlíželi si čísla na dveřích, dokud nenarazili na svůj pokoj.
"Zde." řekl Ariis, klíčem odemkl dveře a vstoupili dovnitř.
Vešli do ne nijak rozlehlé místnosti. Přímo naproti nim bylo okno hledící do shonu města, u obou postraních stěnách byly umístěny dvě postele a vedle každé z nich jeden stolek se třemi zásuvkami.
"Útulný pokojíček." zhodnotil Diego.
"Tak akorát pro královské vojáky." usmál se Ariis.
Lee shodil batoh do kouta a posadil se na postel.
"Ta je moje." ušklíbl se a pořádně si zívl.
Každého po několika minutách přemohla únava, a tak se natáhli na své postele a až do dalšího svítaní nerušeně spali. Ráno si dali snídani, od hospodského koupili nějaké zásoby jídal a vody, nasedli na koně a vyrazili z města. Dali se cestou doprava podél úpatí Hargaských hor. Celou cestu se řídili podle mapy, která je nakonec dovedla k úpatí Orca Licy.
"A jsme tu." vzdychl Daisn.
"Od teď musíme po svých. Koně uvážeme ...." rozhlédl se Ariis, až nakonec ukázal na strom kousek od nich. "Tam! Mají tam i trávu, takže nám tu nezdechnou hlady."

Přivázali tedy své koně k tomu stromu a vzali si všechno důležité a potřebné. Daisn vzal malou brašnu sušeného masa, Diego s sebou vzal tři nádoby na vodu, Lee si vzal svůj luk a oba toulce naplněné magickými šípy a Ariis si s sebou vzal oba své meče, štít a Lan Essenu uložil do malé brašny, kterou si přehodil přes rameno. Všichni čtyři se zahalili do kožešin.
Vykročili na stezku. Ze začátku byla v dobrém stavu, ale čím se víc blížili k vrcholku, tím se stezka zhoršovala a jejich tempo zpomalovalo. V cestě jim překážely popadané stromy, zakrslé stromky a keře rostoucí i na ní. Po několika dalších metrech stromy a keře vystřídaly už jen lišejníky a spousty balvanů, překážky, jež museli naši cestovatelé zdolávat, zdolávat, aby mohli pro vždy skoncovat s největším lidským nepřítelem, s temnotou. Přestože si svou situaci moc dobře uvědomovali, hlavou se jim honilo nesčetně mnoho otázek smíchané s dávkou strachu, avšak nikdo to na sobě nedával najevo, byli stále naplněni optimismem a vtipkovali na účet Zayryxe a Fergeadora. Po několika hodinách úmorného stoupaní byli u cíle...

Poslední zatáčka je zavedla na rozlehlé prostranství obehnané mohutnými skalami. Nacházely se zde ruiny domů nějakého dávno zapomenutého a hodně starého města. Naproti nim byl klenutý, kamenný podchod a za ním to bylo, cíl jejich cesty. Ariis se potichu připlížil za jednu zeď prastarého domu, co nejblíže k podchodu. Nakoukl do dalšího rozsáhlého prostranství taktéž obehnané skalnatými stěnami. Podél stěn byly ruiny domů a v nich spousty lidských kostí. A přesně uprostřed celého prostoru dřímala samotná temnota. Fergeador. Ariis se vrátil zpátky ke své skupině.
"Je tam, pánové." pousmál se.
"Tak, je to jen na tobě, Ariisi." poklepal mu na rameno Diego.
Ariis ze sebe shodil všechny kožešiny, trochu se napil a nachystal si štít.
"Držte mi palce. Innos mi pomáhej." řekl nervózně a rozběhl se k podchodu. Jeho společníci se nachystali u podchodu ... kdyby náhodou ... Ariiis prošel pod kamennou klenbou přímo do Fergeadorova hnízda ......