Gothic

Přehled povídky

1.díl - Prolog

Můj život je spletitý a dlouhý, jako trnité křoví ostružin, co převzalo vládu nad mojí kdysi krásnou zahrádkou vzadu za domem. Nemám již více sil, abych vysvobodil své růže ani fialky. Zestárl jsem. Cítím každý svůj pohyb v podobě bolesti v kostech. Můj dech již slábne a s ním mi ubývá sil. Málo již vycházím do ulic smutného města. Ztratilo svůj dřívější lesk a pyšnou nádheru. Vrátil jsem se sem, do Khorinisu, dožít svůj dlouhý bohatý život. Město je jako já, stárnoucí a umírající. Umíráme společně. Kdysi bylo veliké a rozkvetlé, ne však už dnes. V šedých domech bydlí již jen pár usedlých lidí a málokdo z nich pamatuje na dávné časy. Mnohé příbytky jsou prázdné. Shořely nebo jsou vyrabované. Smutné pomníky.

Občas vyrazím k moři. Kdysi jsem tam došel za deset minut, dnes je to pro mne pouť na celý dlouhý den. Zahledím se na moře a vzpomínám na své mládí. Smutný přístav kolébá pás šedých bárek, hýčká si je, jakoby se jich nechtěl vzdát - posledních loděk, co se houpají na vlnách příboje, před jeho moly. Vlny tiše zpívají svoji věčnou píseň o nekonečných hlubinách oceánů, o dobrodružství a odvaze, o životě i o smrti... Málokdy se tu objeví loď co by mi přinesla zprávu z vnějšího světa. Již dlouho nepřiplouvají lodě do přístavu. A když zemře přístav, umírá město. Zažil jsem v životě tolik! Vyprávím o tom vlnám a chechtavým rackům na pobřeží. Sedávám na prastaré kamenné lavičce. Staré dláždění přístavu je prorostlé vysokou travou a prohnilé nákladní jeřáby skučivě vržou a chrastí řetězy a lany ve větru. I já čekám, až pro mne přijede poslední loď. Chodím ji sem vyhlížet, ale ona zatím stále nepřiplouvá. Tak trávím čas tím, že píšu. Dívám se k obzoru k ostrůvkům v moři a spřádám vzpomínky a myšlenky. Nebo jen tak pozoruji hravé vlnky v záři slunce a přemýšlím.

V životě jsem si nikdy nevedl deník. Dnes spisuji a vlastně ani nevím proč, příběh svého pohnutého života. Jistě je o čem psát, jen oči neslouží a stařecké ruce se brzy unaví. Ale přesto to nevzdávám! Kdysi jsem v rukách třímal meč a hnal se za slávou, penězi a dobrodružstvím. Dnes třímám pero a soustředím svou veškerou vůli na to, abych vedl jeho tahy rovně po pergamenu. Dříve jsem se horlivě hnal kupředu a nikdy se neotáčel zády před nástrahami, stejně tak dnes vytrvám!

Můj život je zamotaným klubkem a já dlouho nevěděl, kde ho začít rozplétat. Dlouho jsem váhal, ale nakonec jsem se přeci jen rozhodl. Své dětství popisovat nebudu, není o čem psát. Bylo šťastné. Žil jsem v rodině bohatého obchodníka v Khorinisu, tak co víc si přát? Zlom nastal tehdy, když jsem převzal živnost po svém otci a začal podnikat. Tehdy jsem byl mladý a udělal jsem velikou chybu a zaplatil za ní. Byla vskutku osudová a uvrhla mne do víru dění, které se dlouho vymykalo mému chápání a vlastně i dnes se tak trochu vymyká. Ale nebýt jí, možná bych tu dnes neseděl... Osud mne vytrhl z pohodlného života plného radostí a vrhl do náruče nebezpečí a smrti, která se rozhodla vychovat mne tím nejtvrdším způsobem. Snad stokrát jsem jí hleděl do tváře! Ale pokaždé si se mnou jen pohrála a pak mne nechala žít, jako když si matka pohraje s dítětem. Vychovávala mne a zocelila a dala mi poznat, co je to život!

Smrt mi ukázala, co je život! Ano, tak je to! Poznal jsem, že smrt je život a život je smrt a poznal jsem mnohem víc... Mnoho jsem zakusil, utrpení i bolest a nepohodu, ale poznal jsem i velká přátelství a dokonce i štěstí a radost. Co člověka nezabije, to ho posílí. Tuhle pravdu jsem měl v životě poznat tisíckrát. A když se zdá, že je nejhůř, člověk se ani nenaděje a je opět na vrcholu sil a vše mu leží u nohou. Nesmí se vzdát! Musí chtít! V tom je klíč.

I přes všechny strasti, co mi bohové zaváli do cesty, jsem žil život, který bych nevyměnil za nic na světě! Jsem na něj hrdý! Za štěstím si člověk musí jít sám. A někdy za ním jde ani o tom neví. Nikdo předem neví, co pro něj bohové přichystali. Nehodlám hodnotit to, jak jsem žil. Jistě jsem udělal spoustu velkých chyb! Ať mne soudí bohové. Chci jen zapsat příběh svého života, neboť jsem se, ať už náhodou nebo přičiněním bohů, dostal k velkým událostem našeho věku a poznal jsem lidi, co hýbali dějinami Myrtany i světa! A co víc, měl jsem tu čest jim pomáhat a podílet se na osudu světa tak, jak jej známe dnes! Naplňuje mne pýchou, že jsem se s nimi podílel na naší společné budoucnosti! Že jsem je mohl považovat za svoje přátele!

Mnoho je dnes zapomenuto a mnoho se už neví. I proto doufám, že jednou lidé díky těmhle řádkům pochopí a poznají a nezapomenou! Nesmíme zapomenout na to, co bylo, protože vtom je naše síla! Nevím, jak moje snaha skončí. Vím jen, že než pro mne přijede Beliarova loď, napíšu kolik budu moci z věcí, co se kdysi udály! Píšu tyto řádky pro vás. Aby jste se dozvěděli skutečnou pravdu o minulosti i o lidech, kteří v ní žili i umírali. Čtěte tedy můj příběh, budu psát tak, jak budou přicházet moje pomalé myšlenky zpět z časů dávno minulých. Mějte strpení s rozechvělýma rukama a věkem zatemnělou hlavou starce...



Železnou mříží vysoko ve stropě tmavé věznice pronikalo jen matné šero. Vyháněli nás z našich kobek, řadili nás a poutali těžkými řetězy a okovy k sobě. Ostré světlo z planoucích pochodní nás bilo do očí. Byli jsme oslepeni po pobytu v černých celách bez světla. Bylo zase ráno! Slunce ještě ani nevyšlo, Hornické údolí se topilo v raním šeru. Stráže okolo na nás pokřikovali a popoháněli nás karabáči. "Vstávejte parchanti! Je čas makat!"

Stál jsem uprostřed zástupu vězňů a to mne chránilo před divokými biči nevrlých strážců, které štvalo, že musí brzo vstávat kvůli nám trestancům. Patřičně nám to dávali najevo. Kromě nadávek rozdávali i rány biči, důtkami a kopance i pěsti. Byli jsme proti jejich chování bezmocní a museli jsme jejich krutost snášet bez řečí. Jinak to prostě nešlo, zde v Hornickém údolí. Jakýkoli odpor nebo protest měl za následek ještě horší trest, stráže na to jenom čekaly. Na jejich krutých obličejích bylo vidět potěšení z moci, které se jim nad námi dostávalo.

Sledoval jsem ten mumraj slepenýma očima a vzpamatovával se z náhlého probuzení. Bylo to naprosto stejné divadlo jako vždycky. Protahoval jsem si ztuhlé údy a snažil se udržet z dosahu bičů strážců. Konečně se kobky vyprázdnily a my jsme se pohnuli. Zástup asi osmdesáti trestanců a několika stráží, které nám neustále nadávaly a mlátily nás, stoupal chodbami vzhůru ven ze sklepení hradu.

Byla mi zima a byl jsem celý ztuhlý ze spaní na plesnivé slámě, kterou byla naše cela vystlána. Měl jsem pro sebe málo místa, protože nás v cele bylo opravdu mnoho. Vězení bylo přeplněné až po okraj. Ostatní trestanci tento komfort snášeli podobně. Nikomu nebylo do smíchu. Tlačili jsme se jako prasata v těch smrdutých celách, v hrozném zápachu a špíně jsme zakopávali a padali jeden přes druhého a strkali se. Byl jsem rád, že odtud můžu zase vypadnout! Věděl jsem, co mne čeká, ale i přesto jsem to vítal jako příjemnější změnu.

Vedli nás ponurými hradními chodbami, sklepy a po kluzkých úzkých schodištích. Sklepení hradu bylo velice staré. Svědčily o tom cáry šedých pavučin, rezavé mříže, které se nám stavily do cesty, staré práchnivé dveře a rozpadlé panty a také staré vlhké plesnivé zdi, porostlé jakýmsi zeleným mechem či snad podivnou houbou. Jen tu a tam je spoře osvětlovala louč nebo pochodeň. Vzduch tu byl nasáklý vlhkostí a hnilobou. Všude v temných rozích se válely vzpomínky na minulost. Hromady starého harampádí, rozpadlé bedny, staré sudy, rezavé zbraně a nářadí, ale i práchnivé staré kosti.

Pozůstatky se jen tak pohozené válely mezi trouchnivými bednami a jinou veteší a nikdo se o ně nestaral. Těžko říci komu dříve patřily. S největší pravděpodobností to byly kosti vězňů, kteří měli tu čest před námi. Ale možná skrývaly jiné osudy, kdo ví? Jak jsme tak procházeli kolem, prázdné oční důlky rozbitých zašedlých lebek na nás zíraly ze tmy. Každá z nich by mohla jistě vyprávět příběh temný jako nejtemnější noc!

Když jsem tu hrůznou podívanou viděl poprvé, docela mne to vyděsilo, ale teď už mne to nechávalo zcela klidným. Smrt tu na mne i na ostatní číhala na každém kroku a prakticky denně jsem měl tu čest setkat se s ní. Přicházela často nečekaně, měla rozličné podoby a nikdo nikdy nevěděl, kdy se objeví.

Za tu dobu co jsem byl uvězněný zde v Hornickém údolí jsem zažil mnohé a byli tu horší věci, které hlodaly mysl a duševní zdraví člověka, nenechaly ho spát a užíraly ho, než hromada starých kostí. Člověk se s tím vším musel vyrovnat. Když to nedokázal, s nejvyšší pravděpodobností ho tu čekala smrt. Ale smrt tu nejspíš čeká na nás na všechny, neboť do Hornického údolí se člověk dostane snadno, ale ven už ne. Ona tu obcházela a každý den nás provázela na našich cestách, věděli jsme, že jde s námi, ale nevěděli jsme, koho si dnes vybere. Skoro každý den si někoho vybrala...

Konečně jsme vyšli ven na ztichlé nádvoří. Na ranním nebi svítily ještě hvězdy. Na východě svítalo, ale slunce bylo ještě hluboko za horami. Studený, ale svěží vzduch mne probral a zdálo se, že podobně působí i na ostatní. Strhané tváře mých spoluvězňů se trochu projasnily. I stráže se trochu uklidnily, už ani nenadávaly, jen tu a tam se ozvala ostrá pobídka nebo přiletěl šťouchanec do zad.

Ranní nebeská podívaná mne jako pokaždé uchvátila. Tisíce zářivých hvězd! Na východě již pomalu ustupovaly záři prvních paprsků slunce, ale na temném západě jich ještě bylo vidět nepočítaně! Hvězdy jsem miloval, kdysi jsem trávil celé dlouhé dny venku v lesích Khorinisu a v noci jsem jen pozoroval hvězdy... Vzpomínky! Rychle jsem je zaplašil! Jednou zase spatřím zářit hvězdy nad přístavem v Khorinisu, ale teď ještě ne!

Na nádvoří byl klid, nikde ani živáčka. Stráže nás tu na chvíli zastavily. Čekalo se, až se přinesou nějaké zásoby pro Starý důl. Ty potom vezmeme s sebou. Rozhlédl jsem se po nádvoří. Bylo prázdné. Skupina vězňů kráčela dozadu ke skladišti naložit zásoby. Ani v kovárně ještě nikdo nebyl. Uprostřed nádvoří se tiše houpal jakýsi nešťastník na šibenici. Nemohl tam být dlouho, protože včera byla ještě šibenice prázdná. Smutná podívaná, avšak ne nevšední. Rozhlížel jsem se dál. Temné zdi paláců ještě snily svůj sen. Všechna okna byla černá, všichni ještě spali, jen ze staré hradní kaple šlo světlo! To mne zaujalo, protože v kapli nikdo nebydlel a obvykle tam ani nikdo nechodil. Na hradě se víra moc nepěstovala, jen občas sem někdo zašel pomodlit se k Inosovi či Adanosovi. Ale když už, kdo by tam co dělal tak brzo ráno? Nikdo z hradu na modlitby moc nespoléhal. Tady se vše řešilo meči. Kdo ví? Mohl to být Bergel, pán hradu. Ale ani on po ránu tak aktivní nebýval, pokud jsem věděl. Zvláštní... Ale co je vlastně na tom?!

Zásoby byly brzo dopraveny z hradních sklepení a skladu na povrch a stráže je naložily vězňům na záda. Teď už nám nic nebránilo v cestě a tak jsme vyrazili. Na mne se s nákladem nedostalo, což jsem s potěšením a úlevou uvítal. Alespoň se mi půjde lehce. Jít v řetězech s těžkým pytlem na zádech není nic hezkého ani příjemného.

Celá skupina se teď dala do svižného kroku k hradní bráně. Pod její mohutnou klenbou postávaly noční stráže. Prošli jsme kolem nich. Mžouraly ospale před sebe a nás si nevšímaly, nanejvýš na nás vrhly pár opovržlivých pohledů. Noční směna byla nejspíše pěkně nudná, alespoň podle jejich znuděných ospalých výrazů.

Vešli jsme branou do vnějšího kruhu. Všude bylo ticho. Nikde nebylo nikoho vidět. Ani na palisádě ještě nikdo nepracoval. Staveniště bylo opuštěné. Brzy se to však změní. Palisádu je třeba vztyčit co nejdříve. Všichni dělníci z řad vězňů teď ještě spali ve svých chatrčích, dokud je nevzbudí dozorci.

Chatrče stály všude kolem hradu. Bydleli v nich stráže, ale i kopáči, co si sem přišli dobrovolně přivydělat, ale také zde byli vězni. Zamykali je do větších chatrčí, protože kobky pod hradem byly beznadějně přecpané. Nedávno je přistavili právě pro tento účel. Bylo to asi komfortnější, i když pokud se tam trestanci mačkali jako my dole, tak v tom asi veliký rozdíl nebyl. Snad jedině lepší vzduch, ale chatrče byly nízké a bez oken. Měly jen úzké škvíry. Nejspíš nebudou dobře větrané. Ještě jsem neměl to štěstí, že by mne do některé z nich zavřeli.

Překvapilo mne jak se pohnulo se stavbou palisády. Za ty dva dny, co naše skupina odpočívala ve smrdutých kobkách po celodenní šichtě v dole, vyrostla palisáda o pár metrů výše. Dokonce už začali i se stavbou brány! Zvládli to dost rychle, stavba už byla skoro dokončena. Po celém obvodu dřívějšího příkopu stála mohutná dřevěná zeď. Vytvořila tak jakýsi vnější okruh k obraně hradu.

Se stavbou se začalo teprve před deseti dny! Práce však šla rychle, hlavně díky tvrdé práci vězňů, kteří se zde střídali v pravidelných směnách místo práce v dolu a bezohlednosti dozorců, kteří nás nutili během našeho zaslouženého odpočinku v temných kobkách hradu dřít celé dny až do zemdlení.

I na mne se dostalo. Několikrát jsem byl na stavbě hradby od rána až do noci. Nebylo to však tak hrozné. Přiznám se, že jsem byl dokonce rád, že tam mohu pracovat. Rozhodně to bylo lepší než mlátit těžkým krumpáčem do kamene v dolech! Byl jsem na čerstvém vzduchu a užíval si slunce i deště. Práce to byla tvrdá, ale důl byl mnohem horší! Dostávali jsme zde dokonce čerstvé maso a dobrý čerstvý chléb! V dole tak dobré jídlo nebylo. Řekl bych, že mi ten pobyt mimo temnotu dolu i hnilobných kobek velice prospěl. Cítil jsem se mnohem lépe. O to míň se mi chtělo zpět do hlubin Starého dolu, do věčné tmy a chladu! Bohužel jsem si nemohl vybírat. Čekala na mne další nekonečná šichta. Celý dlouhý nekonečný den budu dobývat rudu z těch nejtvrdších skal v Khorinisu!

Při všech bozích, nejradši bych utekl! Na to jsem ale neměl dost odvahy. Už dávno jsem se vzdal naděje na útěk. Bylo to bez šance. Moje vůle, změnit můj osud, se smrskla jen do jakési touhy, která spala někde hluboko ve mně. Nemyslel jsem na útěk, nechtěl jsem se trápit. Utéct znamenalo podstoupit veliké nebezpečí. Nejdříve bylo nutné dostat se nějakým způsobem z dlouhých řetězů, kterými nás kopáče poutali k sobě do dlouhé řady. Klíče od těžkých okovů měl jen velitel stráží. Kromě něj nás ještě doprovázel další tucet jeho mužů. Stráže byly bdělé a každý, kdo se pokusil utéct a byl dopaden, byl bez ptaní zabit. Žádné slitování se nekonalo! Navíc, i kdyby se někomu podařilo dostat se z okovů a zmizet strážím, neměl ještě zdaleka vyhráno!

Z údolí vedla jen jediná stezka kolem starého opuštěného dolu nahoře v Průsmyku. Ta byla dobře střežena. Přehrazovala ji dřevěná brána, na které byla neustále držena hlídka. Projít tudy bylo skoro nemožné!

Další možností byla přístavní pláž. Toto místo leželo asi hodinu cesty na severovýchod od hradu. Bylo to jediné místo, kde se mohl vykládat a nakládat náklad z lodí. Lodě připlouvaly k pobřeží a odtud vozily zboží a náklad na člunech až na pláž. Výhodou byla rychlost a pohodlné nakládání rudy pro transport. Ruda se odtud mohla vozit rovnou do Myrtany. Bohužel všechno záviselo do značné míry na počasí. Moře dovolovalo přiblížit se k pobřeží jenom v létě za dobrých podmínek. I tehdy to však nebylo zrovna bezpečné, a proto se nad pláží tyčil starý maják, jehož světlo navigovalo lodě, které se přiblížily ke břehům.

Uniknout tudy by se dalo pouze v případě, že bych vlastnil loď nebo člun. Navíc bych se musel nějak vyhnout ozbrojené hlídce, která maják strážila. Taková možnost byla příliš utopická, než abych se jí vážněji zabýval. O jiné cestě nevím. Povídalo se však, že kdesi na východě v bažinách je jiná cesta ven. Snažit se dostat do bažin by ale bylo čiré šílenství! Znamenalo by to projít přes hluboké lesy plné divoké zvěře, hladových vlků a dravých ještěrů. To byla beze zbraní a vybavení jistá smrt. Na západě a jihu Údolí stály jen staré tvrze ještě z časů skřetích válek. Byly opuštěné a v divočině za nimi se potulovali skřeti. Tam člověk neměl naději na přežití!

Právě skřeti byli příčinou, proč se Bergel, pán hradu a dohlížitel na celé Hornické údolí, rozhodl postavit palisádu. Nedávno na nás totiž skřeti zaútočili. Byl jsem zrovna v té době spolu se svou skupinou ve Starém dole. Když jsme se pak vraceli z šichty, spatřili jsme strašnou spoušť a zbytky krvavého masakru.

Vojákům se podařilo zákeřný útok odrazit, avšak stálo to životy mnoha mužů. Za hradbami hradu stálo totiž velké množství chatrčí těch, co se již nevešli do bezpečí silných hradních zdí. Skřeti se pod rouškou noci potichu přiblížili ke hradu a potom zaútočili. Ti ubožáci venku neměli vůbec šanci! Mnoho jich zaplatilo životem.

Teď se už však nic podobného stát nemělo. Chatrče obklopila bytelná palisáda s ochozem. Vstup ke hradu měly chránit dvě silné brány. Jedna celá ze dřeva s mohutnými těžkými padacími dveřmi a brána ve staré zřícené hradní věži. Bylo to opravdu moudré opatření. Při příštím útoku bych klidně mohl být v táboře a budu se cítit mnohem bezpečněji, když bude palisáda stát.

I kdyby se skřetům podařilo nakonec udolat palisádu, ještě by museli zdolat silné staleté hradní zdi a o to se pokusili neúspěšně již mnohokrát. Alespoň co jsem slyšel z vyprávění. Hrad byl opravdu pevný a jeho zdi jako z oceli, vyjímal se majestátně a vévodil údolí, i když doba jeho největší slávy již dávno pominula. O tom svědčily rozvalená cimbuří, propadlé práchnivé a tlející střechy, zřícené stropy a zavalená sklepení. Celý západní palác byl již dávno zřícený, stejně tak druhá hradní věž. Král nevěnoval velkou pozornost klíčové pevnosti, na které prakticky závisel zdar jeho válečného tažení a veškerý přísun zázračné rudy!

Pevnost se držela jen díky statečnosti mužů, kteří v údolí udržovali pořádek a dohlíželi na jeho bezpečnost. Statečnost, to jediné se těmto vojákům upřít nedalo! Mnoho jich zde bylo dobrovolně, ale většina z nich byla tou nejhorší sběří z khoriniské městské stráže nebo z armády. Posílalo se sem za trest. Jen pár mužů bylo skutečně čestných, jistě se mezi ně dal počítat Bergel. A potom ještě několik dalších.

Hrad bezpochyby vděčil bohům za to, že se stále držel před útoky skřetů, Bergel se často chodíval modlit. Byl to zbožný muž podle toho co jsem viděl i slyšel. A tak skřeti mohli dál a dál zkoušet naše štěstí a připravenost, zatím vše dopadlo vždy šťastně v náš prospěch. Já jsem měl pokaždé štěstí, že jsem nebyl u toho, když se něco semlelo. Ale spolehnout jsem se na své anděly strážné nemohl!

Skřeti byli krutí nepřátelé. Bylo jen otázkou času, než něco opět podniknou. Podle všech zpráv mělo být Hornické údolí uzavřené ze všech stran neprostupnými skalami, jediná cesta ven prý měla vést průsmykem, ale skřeti se sem museli nějakým způsobem dostávat! Bylo to podivné, jistě tedy byla i další cesta, o které nikdo tady nic nevěděl. Vypravit se na jih a prozkoumat situaci se nikdo neodvážil. Povídalo se, že na jihu leží údajně celé město těch skřetích bestií. Pokud to byla pravda, palisáda byla vskutku užitečnou stavbou!

Nikdy jsem ještě živého skřeta na vlastní oči neviděl, jen mrtvého. Byl obrovský! Musel být neskutečně silný! Celý byl porostlý srstí a oblečen byl v podivném brnění. Viděl jsem i jeho strašlivou sekeru pokrytou znaky v podivném jazyce. Tradovalo se, že skřeti jsou jen tupá zvířata, nikdo nevěřil tomu, že by tomu mohlo být jinak. Co ale znamenaly ty znaky, to podivné písmo? A jak vysvětlit tu organizaci, která byla dobře vidět při boji? I jejich brnění byla kvalitně vyrobená a rovněž popsaná těmi runami. Každý, kdo měl trochu rozumu musel tušit, že to nebude tak jednoduché! Já tomu nevěřil. Ta pověst měla nejspíš své kořeny v egu mužů, kteří nemohli připustit, že před nimi stojí opravdu silný a inteligentní nepřítel. Tomu nasvědčovalo i to, že skřeti ovládali techniku stavby a používání obléhacích strojů, jak už kdysi dokázali, když zničili druhou hradní věž, v jejíchž troskách nyní stála druhá brána. Krom toho se po celém údolí vyskytovaly prastaré věže a stavby v podivné architektuře. Čas je již z velké části strávil, ale na mnohých bylo vidět, že je nestavěli lidé.

Pevností, ruin a starých sotva znatelných základů dřívějších staveb, bylo po údolí roztroušené veliké množství. Kupříkladu na jihu, daleko na vysokém sklaním útesu, čněla do výšky stará polorozpadlá věž. Shlížela hrozivě na tábor i hrad. Nikdy jsem neměl z toho pohledu na ní dobrý pocit. Odtamtud byl jistě celý hrad i široké okolí jako na dlani. Povídalo se, že je to stará skřetí strážní pevnost. Nikdo tam nechodil, bylo to nebezpečné. Někdo tvrdil, že ji postavili lidé, aby měli pod dohledem jižní divoké kraje a mohli včas varovat hrad v případě nebezpečí. Povídalo se, že tam odtud je vidět dál na jih ještě starší a mohutnější pevnost postavenou ve skále s mohutnou vysokou kulatou věží, já tam však nikdy nebyl a nevěděl jsem, jestli je to pravda.

Na tak malé údolí ze bylo podivně moc tajemných zřícenin. Doly byly objeveny vlastně poměrně nedávno, ale ty ruiny tu byly mnohem dřív a jistě ne kvůli dolům, tohle údolí mělo určitě bohatou a tajemnou historii. Kolovalo o něm mnoho pověstní a zkazek. Kdo ví, co se tu v minulosti odehrávalo?

Moje myšlenky se opět stočily k palisádě. Prošli jsme staveništěm dřevěné brány. Prohlížel jsem si její mohutnou konstrukci. Vrata této brány byla projektována jako padací. Ještě nebyla posazena v pantech, avšak část jejich veřeje již byla stlučena a ležela před branou. Prošli jsme kolem a zamířili si to po cestě na západ od brány.

Cesta do Starého dolu trvá přibližně hodinu. Ještě se pěkně projdeme. Musíme jít přes starý kamenný most a potom přes černý les a nakonec ještě přes důlní planinu, než se přiblížíme k opevnění dolu. Znal jsem tu cestu poslepu. Užíval jsem si ranního vzduchu. Slunce již mělo každou chvíli vyjít zpoza skal. Už vystrkovalo svoje paprsky jako prsty, aby se zachytilo hor a přehouplo se do nového dne. Těšil jsem se na něj. Tolik mi chybělo v temných hlubinách! Byl jsem vděčný za každou chvilku strávenou na slunci.

Nebyl jsem sám, kdo ho postrádal. Rozhlédl jsem se po bledých tvářích kopáčů. Šli tiše, jen někteří si šeptali. Všichni jsme většinu času trávili v temnotách, jako stíny. Ploužili jsme se v temnotě dolu nebo jsme leželi jako prasata ve smrdutých prohnilých kobkách pod hradem, ti co měli větší štěstí byli zavření v tmavých nevětraných chatrčích. Každá vteřina pobytu na slunci měla cenu zlata! Mlčeli jsme a jen si užívali svěžesti ranního vánku. I strážci mlčeli, jen tu a tam spolu prohodili pár slov nebo některý z nich okřikl někoho z kopáčů spíše jen ze zvyku ne proto, že by to bylo skutečně potřeba.

Šli jsme rychlým krokem tak, jak jen nám okovy dovolily a brzy jsme přešli starý kamenný most. Potok protékající pod ním tiše zurčel. Ne tak jako voda v důlních bystřinách. Zněl tak měkce, tak svobodně! Přešli jsme most a dostali se pod koruny prvních stromů.

Byli jsme na kraji hlubokého lesa. Mohutné kmeny staletých velikánů pod svými větvemi ukrývaly noční tmu. Šero nastávajícího rána mezi ně ještě neproniklo. Z hloubi lesa se tlumeně ozývaly zvuky nočních ptáků a zvířat. V korunách šuměl vítr.

Došli jsme na křižovatku. Tady se cesta dělila. Vydali jsme se doleva do hloubi lesa tak, jak jsme se za těch nesčetně cest naučili. Bezděky jsem pohlédl doprava na šerou cestu vinoucí se podél lesa ke skalám, kde se pak točila a stoupala k průsmyku pryč z Hornického údolí. Bíle prosvítala šerem. Zatoužil jsem rozběhnout se po ní! Běžet pryč! Utéct ze spárů strážců a dozorců a nekonečné otrocké práce v dolech! Myšlenku jsem ale rychle zaplašil. Neměl jsem vůbec žádnou šanci dostat se ze svých železných okovů a i kdybych to dokázal, v mžiku bych byl mrtvý! Strážci měli luky a kuše. A pokud bych přeci jen utekl z pout i strážcům, dostali by mne v Průsmyku.

V lese nás pohltila černá tma. I za dne tu bývalo šero. Planoucí pochodně stráží nám matně svítily na cestu. Podivné ticho lesa na nás opět zapůsobilo. Nikdo teď nemluvil. Každý se pohroužil do svých myšlenek. Bylo slyšet jen šustot našich nohou v listí a lesním prýtu na staré cestě a zlověstné cinkání řetězů. Cesta, po které jsme šli se klikatila mezi kmeny buků a dubů. Stromy jakoby nám schválně nastavovaly pod nohy své kořeny. Co chvíli jsme zakopávali. S řetězy se šlo špatně a ve tmě toho nebylo moc vidět. Brzy se stezka začala pomalu svažovat dolů. Kolem nás počaly růst stěny strže a po chvíli nad námi srostly v klenbu ponurého tunelu. Musel vzniknout již velice dávno působením přírodních sil. Nejspíš ho vyhlodala voda. Kdysi tu možná tekla řeka. Lidé ho používali jako nejkratší cestu přes les. Dlouhé kořeny stromů nad tunelem prorůstaly hlínou a skálou a tvořily podivné závěsy porostlé jakousi zelenou travou. Bylo to tu strašidelné. Za pár minut jsme tunelem prošli. Dostali jsme se opět mezi stromy a po chvíli les počal řídnout. Mezi kmeny staletých dubů a buků začalo prosvítat denní světlo, zde už bylo šero, slunce již jistě vyšlo. Konečně jsme prošli lesem a dostali se na jeho okraj.

Před námi se objevila planina. Táhla se asi míli daleko až k strmým vysokým skalním stěnám. Byla porostlá zelenou nízkou travou a posetá, porůznu roztroušenými, malými balvany. Slunce opravdu konečně vyšlo nad hory na východě a opíralo se rudými paprsky do vysokých skal a kopců před námi i kolem nás. Zdálo se, že hory krvácí.

Rychle jsme přešli planinu. Vůkol již bylo světlo. Brzy se před námi objevily dvě vysoké dřevěné věže opevnění Starého dolu. Spojovala je stará palisáda. U brány, či spíše průchodu v palisádě seděl strážný. Když nás spatřil, zvedl se, protáhl ztuhlé tělo a vydal se nám naproti. Prohodil pár slov se strážnými, kteří šli s námi, načež se vydal dolů po cestě přes planinu směrem k táboru. Byl vystřídán. Na jeho místo nastoupil zavalitý tlouštík, který nás doprovázel. Na jeho výrazu bylo vidět, že tím není zrovna dvakrát nadšený. Odložil meč, povolil si opasek a vytáhl dýmku. Posadil se na kámen a začal ji nacpávat. Díval se za námi rozmrzelým pohledem. Byl to hlupák, jistě by si vážil více toho, že nemusí dolů do té hrobky, co se zvala Starým dolem, kdyby si prožil jen jedinou hodinu toho utrpení, co jsme si my kopáči prožívali neustále!

Prošli jsme branou v palisádě a před námi se otevřel jícen veliké jeskyně, tvořený masou šedých skal. Vysoko nad námi ho zastřešoval obrovský masivní převis.

Jícen se postupně zužoval, až přešel v jakýsi tunel. Tunel byl chráněn mříží, která nám bránila v cestě dovnitř. Vešli jsme hlouběji do strže a zastavili jsme se. Čekali jsme na skupinu kopáčů, které jsme měli vystřídat. Střídání bylo nutné z bezpečnostních důvodů. Chodby a tunely v dole jsou na některých místech velice úzké a nízké. Dvě, proti sobě jdoucí skupiny vězňů spoutané řetězy, by se zde těžko vyhýbaly.

Trvalo několik minut, než se v tmavém tunelu za železnou těžkou mříží objevila světla pochodní. "Nazdar Leffsi, dneska vám to trvalo nějak dlouho!", zařval velitel našich dozorců.

"Zdravim tě Edvine, jseš nějakej nedočkavej co? Těšíš se do díry viď?! Che che che.", odpověděl mu se smíchem Leffs, kterého zatím v tmavém tunelu nebylo vidět a dodal: "Tak co kluci, otevřete nám?"

Jeden z našich strážných přistoupil k velkému dřevěnému rumpálu a s jeho pomocí mříž nadzvedl. Důmyslný kladkostroj se postaral o to, že jen jediný muž stačil na zdvihnutí těžké mříže. Leffs a jeho družina vyšli z tunelu do světla. Zbídačení kopáči v okovech se znaveně ploužili za neustálého pobízení, nadávek a kopanců od strážců ven. Byl na ně žalostný pohled. Byli špinaví, otrhaní a v jejich obličejích byly vidět stopy těžké otrocké práce. Mhouřili oči navyklé na temnotu proti rudým paprskům vycházejícího slunce. Přeběhl mi mráz po zádech, když jsem si představil, že za nedlouho budu na jejich místě v té černé díře. Kolik z nich asi zůstalo dole a už nikdy nevyjde na světlo denní? Skupina mezi tím došla až k nám. Leffs vydal rozkaz a kopáči se zastavili. Některé z nich jsem znal, některé jen podle vidění a jiné vůbec. Viděl jsem Y'Beriona, Scattyho, Leeho a jiné. Tihle tři, ale i někteří další na sobě nenechávali tolik znát únavu a šli vzpřímeně, byli tu však i tací, co se div drželi na nohou. Některé dokonce museli podpírat jejich druhové. Nebylo se čemu divit. V dole na nás na všechny čekala pekelná otrocká dřina! Málokdo to vydržel dlouho a mnohé to stálo život.

Pozdravil jsem své přátele kývnutím hlavy a oni mi odpověděli. Edvin a Leffs mezi tím poodešli stranou a o něčem horlivě diskutovali. Ostatní strážci se bavili mezi sebou. Kopáči však mlčeli. Nebylo jim do řečí. Ti co právě vylezli z dolu měli co dělat, aby dokázali stát na nohou a ti z naší skupiny raději mlčeli, byli stísnění a koukali do země. Po chvíli se Edvin a Leffs vrátili a každý se vydal za svými povinnostmi. S rozesmátými tvářemi se rozloučili. Leffsův zástup se vykročil směrem do tábora, zatímco my jsme se vydali vstříc jícnu Starého dolu.

Tak už je to tady znovu! Přepadla mne úzkost. Ve výrazech obličejů kopáčů bylo vidět podobné rozpoložení. Asi nikomu se nechtělo do studených jeskyní a štol Starého dolu. Někteří však své pocity nedávali najevo, zdálo se, že jsou k svému údělu naprosto lhostejní. Vždyť tu někteří z nich byli už přes deset let!

Pohlédl jsem do tváře Gomezovi, který šel hned za mnou. Ten chlap ve svém zamračeném lhostejném výrazu vůbec nedal najevo co si myslí. Tvářil se hrdě a nikoho si nevšímal. Hned za ním kráčel v poutech Raven.

Gomez byl urostlý chlap se silnýma rukama, hbitýma nohama a tvrdým obličejem. V jeho očích byla vidět inteligence a vypočítavost, ale taky krutost. Raven byl drobnější, ale silný a obratný. Byl chytrý a vystupoval uhlazeným dojmem. Gomez působil hruběji, nebyl to však žádný barbar. Ravenova tvář měla měkčí rysy a jeho pohled byl přátelský, ale chyběla v něm upřímnost. Dalo by se to spíše přirovnat k pohledu hada těsně před tím, než uloví svou kořist.

Tihle dva byli velice dobří kamarádíčkové. Byli to vězni, stejně jako my ostatní, ale svým despotickým chováním a taky silou a možná i jistými konexemi, si brzo vydobyli respekt, obdiv a úctu, ale i strach u ostatních kopáčů. Někteří z nich jim pochlebovali, byli však i tací, co se jich nebáli a bez obav se jim postavili. Tak třeba Lee. Pokud vím, byl to, než ho poslali sem, velký královský generál. Nevím, čím se královi znelíbil, ale jeho vystupování bylo čestné a poctivé. Vždycky jednal férově a nebál se postavit bezpráví. Ostatní vězňové si ho brzo oblíbili a dali na jeho slovo. Někteří proto, že ho obdivovali, ať už pro jeho slavné skutky z bojišť a válek nebo pro jeho férové jednání, jíní proto, že nenáviděli Gomeze a jeho kumpány.

Gomez Leeho ze srdce nenáviděl. Viděl v něm konkurenta a snažil se jej všelijak zničit. Poštval na něj stráže, jindy zas kopáče. Dokonce se ho pokusil i několikrát zabít. Nikdy se mu to však nepodařilo. Lee okolo sebe měl několik věrných lidí a pokaždé na něho někdo dával pozor a byl připraven pomoci, když bude třeba.

Mezi trestanci v údolí vznikali různé skupiny. Dvě největší byly právě kolem Gomeze a Leeho. Já nepatřil k žádné z nich. Byl jsem neutrální. Gomez se mne nevšímal a já se nestaral o něj. S Leem jsem se jen přátelil. Bylo moudré, pokud chtěl mít člověk klid, nehlásit se příliš k jedné či druhé straně.

Stráže nás popoháněly dopředu. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Od předvčerejšího rána se tu nic nezměnilo. Stará rozbitá drtička kamene stála na svém místě a hromada nepotřebných rozbitých krumpáčů, perlíků a dalšího všemožného hornického náčiní dál rezavěla u skály. Vše bylo tak děsivě stejné! Předzvěst nekonečného stereotypu, co nás v temném dole čekal.

"Pohněte hajzlové krumpáče čekají! Hněte se blbouni nebo vás přetáhnu!", řval na nás strážce a mával hořící pochodní.
"Za mnou!", zavelel Edvin a celý zástup kopáčů se vydal do tmavého tunelu za světlem jeho pochodně.
Načítám data ...
Nahoru