Podíval jsem se na Miltena a střetl se s jeho pobaveným pohledem. Přál to Burnsovi stejně srdečně jako já! Zdá se, že Burns půjde na kobereček a jen tak se z toho nevyvlékne! Dobře mu tak! Přestal jsem pochybovat o tom, že ten člověk je svéprávný. Dneska se opravdu předvedl! Musel být psychicky narušený, jinak se to jeho podivné chování nedalo vysvětlit! Byl to prostě šílenec a masochista! Horšího chlapa z řad stráží jsem ještě v údolí nepotkal! Měl by být spíš mezi trestanci a po dnešku se tam možná také dostane! To by pro něj bylo peklo! Ale byl by to spravedlivý trest!

Burns dál stál na místě a zuřivě oddychoval. Celý se klepal a chvěl. Nejistě jsme se na sebe s Miltenem dívali, co se teď asi bude dít? To byla otázka, co nás trápila. Burns na tom podle všeho nebyl nejlépe. Pěsti sevřené v nesmírné zlosti, co v něm hořela, už jednou vybouchla, co se asi stane teď? V okamžiku, kdy mi na mysl přišla tahle otázka, dostalo se mi ihned odpovědi. Burns se znenadání rychle otočil a vrhl na nás neuvěřitelný pohled! Jeho oči byly opravdu rudé, respektive jeho pravé oko. Zdálo se, že mu v něm od vzteku praskla žilka. Panenka nebyla vidět! Celé oko bylo krvavé! Vypadal děsivě. Ve vzteku sevřená zrudlá tvář, cukající koutek úst, nervózní tik v oku a do toho ten třesot. A to vůbec nemluvím o jeho potlučené tváři se zlomeným nosem! Jedním slovem děs!

"J... Jd... Jdeme!", vykoktal ze sebe přes sevřené rty a vykročil potácivým krokem k malému paláci. Jeho chůze byla kostnatá, taková roztřesená. Na Burnse nebyl pěkný pohled. Obličej mu po rvačce začal otékat a jeho už jednou zlomený nos vypadal, že byl zlomen podruhé - byl ohnutý na druhou stranu, asi aby mu to nebylo líto - blesklo mi hlavou a musel jsem se usmát. Nevěděli jsme, čeho všeho je ještě ten blázen schopný a tak jsme raději šli hned za ním, ale drželi jsme se pro jistotu v bezpečné vzdálenosti.

Došli jsme k paláci. Burns se ani neohlédl, zda za ním jdeme a vstoupil dovnitř. Kráčeli jsme za ním dostatečně daleko, přeci jen to bylo jistější. Prošli jsme krátkou chodbou. Na levé straně byla řada dveří. Za nimi ve velké místnosti byla lůžka vojáků. Zazníval tam odtud tlumeně hovor a smích. Napravo byly pouze jediné dveře a sice průchod palácem až do kovárny, kde jsme před tím čekali, až Kardan s pány domluví.

Dále tu pak byla jakási otevřená zeď, dalo by se to přirovnat spíše k jakémusi velkému oknu, které vedlo do velké místnosti, kterou spojovací chodba s kovárnou procházela, zde byla kancelář a zároveň jakési skladiště. Většinou tu sedával muž, pověřený všemožnou organizací, rozdělováním jídla počínaje a počítáním trestanců konče. Dnes tu však ještě nikdo nebyl.

Burns kráčel až na konec chodby, zahnul doprava a zmizel nám z dohledu. Zde bylo naše známé schodiště do podzemí. Kráčeli jsme za Burnsem, zdálo se, že se o nás vůbec nezajímal, byl asi pohroužen do svých vlastních chmurných myšlenek plných nenávisti a vzteku a snad i pomsty.

Na konci chodby, kde počínalo dlouhé schodiště do útrob hradu, bylo veliké zamřížované okno. Bylo odtud vidět na staveniště u arény a dál až na obzor, který vyplňovala skaliska a kopce ohraničující údolí. Tam někde byl Průsmyk a za Průsmykem někde v dálavách ležel Khorinis. My ovšem museli rychle sestoupit dolů za Burnsem. Nebylo moc času kochat se výhledem. Vrhl jsem tedy ještě jeden krátký poslední pohled ven. Na obloze v dálce se rýsovala temná bouřková mračna. Zdálo se, že táhnou nad údolí...

Ovanul nás vlhký chlad a nezaměnitelný zatuchlý vzduch ze sklepení. Byl to znatelný rozdíl, venku bylo veliké horko, dokonce i v paláci na chodbě, tady byl však docela příjemný chládek, tedy zatím... Rozpálenému člověku to ze začátku přišlo docela příjemné, ale pak, když si tělo uvyklo a zchladlo, začala mu být zima. Hlavně ve věznici, která byla nejníže položenou částí sklepení.

Kráčeli jsme ztichlými chodbami, ve kterých přebývaly šero a tma a taky krysy! Chodby a zákoutí byly jen spoře osvětlené. Burns se zastavil u prvního stojanu, kde na zemi leželo několik nepoužitých nových pochodní. Jednu z nich si zapálil o zpola dohořívající čmoudící pochodeň ze stojanu. Pak na nás vrhl krátký nepřítomný pohled svým krví podlitým pohledem a kráčel dál. Choval se nenajíš podivně, byl takový apatický. Propletli jsme se chodbami, sešli pár schodišť a dostali se na patro k věznicím. U mříže seděl strážný a podřimoval. Vedle něj na malém stolku svítila blikající lucernička. Spáči se asi něco příjemného zdálo, neboť se připitoměle usmíval ze spánku.

"Vstávej!", zařval do ticha Burns svým prasečím hlasem.
"Heh? Ano pane! Já jen přemýšlím!", vyhrkl ze sebe zmatený strážný a vyskočil přitom na nohy až převrhl stoličku a málem i stolek s lucernou. Zmateně na nás mžoural a rozhlížel se nechápavě kolem dokola, asi hledal nějakého toho nadřízeného, ale byli jsme tu jenom my.
"Otevři tu mříž a nečum!", peskoval ho rozzlobený netrpělivý Burns. Strážník, když viděl, že tu jsme opravdu jen my tři, vztekle odsekl:
"Kdo si myslíš, že jsi?! Ještě jednou si na mne takhle otevřeš svojí prašivou hubu a přísahám, že ti jí rozmlátím ty skrčku! Už mi opravdu, ale opravdu lezeš na nervy Burnsi!"
Burns na to nereagoval. Bylo na něm však vidět, že se drží seč může. Strážník ledabyle zatáhl za páku vedle na zdi a prohlížel si při tom Burnse zlým pohledem. Mechanismus ve zdi zachrastil a cvakl a mříž se počala s hlasitým rachotem zdvihat. Dobře jsem ten zvuk znal! Nedělal mi dobře. Nesnášel jsem ho! Tentokrát to však bylo trochu jiné, neboť jsem věděl, že jsem unikl popravě a tak mi ten zvuk přinesl spíš definitivní úlevu, ačkoli byl opravdu hrozný. Burns počkal, až se mříž zdvihne a poté prošel k celám. Pokynul nám, ať ho následujeme.

Bylo tady ticho. Burns došel hned k první cele a najednou se před ní zarazil. Chvilku přemýšlel a potom otočil hlavu ke strážníkovi. Čekali jsme, co se bude dít dál, Burns se zdál roztržitý a najednou jako by byl nejistý, co udělá. Jako by ho něco napadlo.

"Ehm, mohl bys mi odemknout celu?", neochotně požádal strážníka, ačkoli se mu to příčilo, jako rybí kost v krku. Ach ták! Burns nemá klíče, došlo mi.
"Co s tebou mám dělat no?!", protočil strážník pohled a vydal se pomalým krokem k nám. Dával si na čas, neboť viděl, že Burnse tím neskutečně vytáčí. Došel až k nám, významně se podíval na Burnse a ten mu s nevrlým úšklebkem ustoupil z cesty, aby dozorce mohl odemknout mohutné dubové dveře cely. Dozorce přistoupil ke dveřím a odepnul si pomalu od pasu mohutný svazek klíčů. Vybral jeden z nich a ještě pomaleji jej vsunul do zámku.

Mezi tím jsem si prohlížel mřížový strop. Kostlivce visící pod ním jsem už dobře znal. Byli tam už věčnost. Dveře konečně klaply a zvolna se otevřely. Zevnitř se vyvalil dusivý puch.
"Tak šup pánové, budete to tam mít jenom pro sebe.", smál se strážník, "Ostatní jsou v dolech. Ale budete tam mít společnice, už na vás čekají slyšíte?", smál se.

Skutečně, krysy pískaly dost hlasitě, ale pochyboval jsem, že se na nás těšily! Já se rozhodně netěšil na ně!
"Pohni Diego! A pamatuj si, že my dva jsme spolu ještě neskončili!", zavrčel mi na rozloučenou Burns do ucha a vrhl na mne zlý nenávistný pohled. Nic jsem na to neodpověděl a raději jsem vešel dovnitř. Jeho zlost mi nebyla nepříjemná, protože jsem věděl, že prohrál a dělalo mi to dobře, ale zároveň jsem věděl, že tohle ho proti mně popudilo ještě víc a že se s ním ještě budu muset střetnout. On to tak nenechá! Ale když jsem přežil tohle, přežiji už všechno! Dám si na něj dobrý pozor! Zcela mne obklopil neskutečně odporný pach cely. Chvilku jsem se dusil.

"A ty skrčku! Tebe si taky podám! A teď už padej!", strčil za mnou Burns Miltena a ten s heknutím vletěl dovnitř. Dveře se za námi zabouchly a klíč v zámku svým chrastěním definitivně oznámil, že už si můžeme vydechnout. Chvilku jsme tiše naslouchali vzdalujícím se krokům a zlověstnému hluku mříže. Pak se rozhostilo ticho, ve kterém k nám dolehl ještě nějaký hovor. To si možná Burns se strážníkem vyměňovali ještě nějaké názory, ale zrovna tak to mohlo přicházet zvenčí mříží ve stropě. Kdo ví? Jinak jsme slyšeli jen pískání krys za zdmi. Odporné bestie! ještě o nás asi nevěděli, ale brzy nás ucítí a mi budeme "potěšeni" jejich nemilou odpornou společností!
Když oba dozorci odešli a nebylo už nic slyšet až na ty krysy, spadl mi ze srdce - navzdory smrtícímu zápachu - poslední kámen a rozhostila se ve mne hřejivá úleva.

"Ach, máme to za sebou Miltene!", ulevil jsem si a rozesmál se.
"Jo, bohové stáli při nás!", potvrdil mi Milten, v jeho hlase také bylo znát, že si silně oddechl. Bylo to opravdu vyčerpávající. Nechtěl jsem na to myslet. Muka! Věřili jsme tomu, že jdeme na smrt a nebyly to hezké myšlenky, co se nám uhnízdily v hlavě a srdci.
"Víš, že dneska jsem moc rád, že můžu bejt v týhle smradlavý cele?", ptal jsem se Miltena.
"Jo to já taky Diego. I když ten smrad je neskutečný! Opravdu nikdy jsem tu nebyl raději! Chvíli jsem si myslel, že je po nás! Ale měli jsme štěstí! Málem mne vomyli!", mluvil dál Milten, zatímco já jsem si pečlivě zastrkával nohavice do škrpálů.
"Mám toho plný zuby! Ještě z toho nejsme venku, co myslíš, že nás čeká? Kardan říkal něco o třech dnech v průvanu. Moc dobře to neznělo.", ptal jsem se Miltena.
"Všechno je lepší, než houpat se na laně!", vzdychl Milten a dobelhal se po tmě ke zdi, "Mám toho taky až po krk! Musím si zdřímnout, je mi hrozně! Tohle bylo opravdu moc!", mumlal cestou a nakonec hlasitě zívl, načeš se rozkašlal, "Ten puch je odpornej! Je mi z něj blbě!"
"Tak to já potřebuju taky, pořádně si odpočinout! Jdu k tobě. Kde jsi? Haló?", volal jsem a tápavě jsem se tmou vydal směrem, kde jsem tušil zeď a Miltena.
"Jsem tady, hlavně na mne nešlápni. Musím si zastrčit kalhoty, aby mne nesežraly ty krysí bestie!" "Já už to udělal.", řekl jsem Miltenovi, když jsem konečně našel vlhkou plesnivou zeď a sedl si do špinavé zatuchlé slámy. Opřel jsem se zády a uvolnil se.
"Huh, nebylo v těch chatrčích přeci jenom líp?", zeptal jsem se Miltena.
"Jo je to tu odporný! Vzduch by se tu dal krájet!", otřepal se odporem Milten.
"Jo, ale když ti to smrdí znamená to, že jsi ještě naživu!", snažil jsem se odlehčit situaci.
"Jo, to je pravda, ale je mi z toho smradu na zvracení! A z toho pískání se mi obrací kůže naruby!", odpověděl mi na to znechucený Milten.

Vzdal jsem to. Měl pravdu, počáteční radost a opojení z toho, že zůstaneme naživu nemohly přebít ten smrad a nechutnou celu! Něco mi přeběhlo po nohách! Zachvěl jsem se odporem. V tu samou chvíli se ozval Milten:
"Pryč! Táhněte svině mizerný! Kšááá!", ječel a plácal rukama do kolen, aby vyplašil vlezlé krysy.
"Už nás našly! Svině! Nenávidím je! Jak já vás nenávidím svině!", řval Milten kolem a hlas se mu třásl odporem. Odehnal prozatím vlezlé krysy a jeho slova utichla v temnotě cely, rozhostilo se ticho. Ticho? To nebylo ticho! Vůkol se ozývalo dovádění odporných krys, pískání a šramot. Krysy vyrušil náš příchod a teď se k nám stahovaly. Pískot zesiloval! Desítky, možná stovky krys se běžely podívat spletitým labyrintem chodbiček, kdože se to objevil v jejich rejdišti. Slyšel jsem je rejdit ve slámě kolem. Už tu byly všude!

"Tolik krys jen pro nás dva? To si snad nezasloužíme?", ušklíbl jsem se, ale Milten na to nereagoval.
Přitáhl jsem si nohy k tělu a objal je. Musím to vydržet! Zavřel jsem oči a pokusil se usnout. Chvilku to trvalo, moje myšlenky se honily kolem stresujícího dne plného ošklivých zážitků a pocitů. Je strašné jít na smrt! Nejhorší pocit, co jsem zažil!
Krysy rejdily v cele, zatím co jsem se propadal do nepěkného snu plného šibenic, Burnse a smrti...



"Křááááchhhh! Vrzzzzzzzzz! Píííísk!", vytrhl mne ze snů odporný zvuk, z kterého běhal mráz po zádech! Mříž venku se otvírala. Zároveň sem doléhal hluk a hlasy. Něco se děje!
"Ssssst!" Miltene? Jsi vzhůru?", zeptal jsem se do ticha rušeného jen pískáním vlezlých otravných krys. Ty snad vůbec nikdy nespaly!
"Jasně, že jsem! Nechápu, jak můžeš usnout, když po tobě lezou ty potvory!", odsekl mi nevrlý Milten.
"Už si pro nás asi jdou.", řekl jsem.
"Nejspíš!", dostalo se mi další nevrlé odpovědi.
"To jsi vůbec nic nenaspal?", ptal jsem se ho.
"Nic, co by stálo za řeč.", dostalo se mi třetí strohé odpovědi.
Hlasy se mezi tím přenesly na chodbu. Bylo jich hodně. Nejvíce vynikal komandující hlas dozorce.
"Tak do cel šmejdi!", zaslechl jsem hned za našimi dveřmi. V tu samou chvíli se ozval rachot zámku. Chvíli v něm cvakalo a skřípalo a potom se ozvalo hlasité cvaknutí značící, že zámek je odemčen. V zápětí se dveře otevřely a dovnitř vpadlo světlo. Umožnilo nám nechutný pohled na záplavu krysích tělíček, která se všude vlnila, jak se jejich majitelky pokoušely uniknout před světlem do bezpečí svých děr. Mhouřili jsme oči proti pochodním na chodbě.

Dovnitř cely počali vstupovat jeden po druhém kopáči. Zvenčí je pobízeli dozorci, mlátili je a kopali, jako pokaždé! Podle špíny, kterou měli kopáči na tvářích, podle jejich shrbených strhaných těl jsem usoudil, že je to skupina, co se vrací z dolu. Další a další vstupovali dovnitř a snažili si najít nejlepší místo k odpočinku.
"Tak lezte, lezte! Všiváci mizerní! No táák!", řval venku nějaký strážce.

Poslední z trestanců se vtěsnal do zaplněné cely. Dveře se za ním zabouchly. Řev na chodbě se přesunul k vedlejší cele, kde zřejmě ještě nebyli všichni kopáči uvnitř. V naší cele se zatím všichni stěsnávali, vráželi do sebe, šlapali si na nohy a snažili se najít si svůj kousek místa. Museli jsme se s Miltenem před masou příchozích zvednout, jinak by přes nás v té temnotě popadali. Byli jsme nalepení u zdi a čekali, až se ten zmatek uklidní.
"Au sakra! Pozor! Tady jsem já do háje, dávej pozor!", ozývalo se odevšad.

I do nás někdo ještě mnohokrát pořádně vrazil, než se tlačenice jakž takž uklidnila. Kopáči si mezi sebou sdělovali novinky, ale byli notně unavení, pracovali totiž ve Starém dole a tak ševel a hovor pomalu utichal. Unavení muži upadali do spánku. Nakonec se rozhostilo ticho, rušené jen koloritem krysích pískavých hlásků. Stráže byly už dávno pryč a všichni kopáči už byli nacpaní v celách.

Nastal opět krysí rej, ty nejodvážnější z krys se už odvážily vylézt z děr. Brzy však vylezou všechny! Nějací kopáči láteřili a nadávali na ně, ale brzy i oni ztichli. Všichni znali zdejší poměry a byli zvyklí. Zastrkali si nohavice a smířeně odpočívali. Mnozí byli natolik vysíleni, že se ani na tohle nezmohli.

Chvilku jsem poslouchal krysí rej, ale pak jsem se znovu oddal spánku. Náhlé probuzení naštěstí smazalo většinu vzpomínek na noční můru, která se mi před tím zdála. Zbyl jen neurčitý nepříjemný pocit a pár vidin, ve kterých se obzvlášť vyjímala vysoká šibenice a Burnsův obličej... raději jsem na to moc nemyslel. Spánek, který ode mne před tím odehnal vrzavý zvuk mříže, se ke mne zase nenápadně přiblížil. Nakonec se usadil v mém těle a já se propadl no nového snu, ze kterého jsem si ovšem po probuzení už nic nezapamatoval...


"Prásk!", ozvala se z ničeho nic asi někdy uprostřed noci ohlušující rána, kterou doprovodila série hned několika delších, jako když padá hora! Vytrhla mne ze sna! Nadskočil jsem leknutím!
"Prásk!", ozvala se další, byla doprovázena bílím světlem, které vyrazilo ze zamřížovaného okénka dveří a rozlilo se po stěně naproti. Bouřka! A jaká! Tak přeci. Přilétla na černých mracích, které jsem viděl na obzoru nad Průsmykem odpoledne. Trvalo jí to ale pořádně dlouho, než dorazila. Nevěděl jsem, kolik přesně může být, ale tušil jsem, že bude ještě noc.

Nebyl jsem sám, koho bouře probudila. Rána za ránou bušily do našich bubínků a i když byly tlumené, ohlušovaly nás. Světlo z ohromných blesků pronikalo až sem k nám. Bylo to díky otevřenému stropu chodby věznice a mřížce ve dveřích. Liják zvenčí pršel a stékal zamřížovaným stropem a pleskal o podlahu.
"Sakra! Ono sem teče!", vyjekl kopáč, co seděl nejblíže u dveří.

Teď už nespal nikdo. Bouře zuřila s největší silou. Blesk střídal blesk! Rány a dunění neustávaly a v nepřetržitém sledu bušily do našich uší! Někteří kopáči si mezi sebou začali tiše povídat. Přeci jen jsme si po chvíli zvykli. Byla to jen silná bouřka, nic víc. Představoval jsem si mohutné blesky letící oblohou. Bouřky byly úchvatné! Vždycky jsem žasnul nad tím úžasným divadlem. Byla to ukázka síly bohů, člověk před nimi byl maličký a nevýrazný. Mohl jen zalézt do úkrytu, pokud to neudělal, riskoval, že ho stihne boží trest. Znal jsem člověka, který zemřel, když ho blesk zasáhl. Bohové ho potrestali za jeho opovážlivost.

Přemýšlel jsem o životě, vzpomínal na doby dávno minulé i na události, které se přihodily nedávno. Během toho se bouře pomalu utišila. Zuřila asi hodinu. Hrom teď bil už jen zřídka. I lijavec se ztišil. Výhodu bouře měla. Krysy se jí zřejmě bály. Daly na chvíli pokoj a to bylo dobře. Další skvělá věc byla, že bouře lehce osvěžila vzduch v cele a to proto, že studený vzduch padal mříží ve stropě dolů a vnikal pod dveřmi do vydýchané smrduté cely.

Nevěděl jsem, jestli je ráno, nebo stále noc, žádné světlo ještě nepronikalo mříží ve dveřích, krom světla blesků, ale to už teď také nebylo vidět. Ani jsem nevěděl, kdy se to stalo a zase jsem usnul. Ani tentokrát mi však spánek nebyl dopřán na dlouho. Přeci jen to muselo být někdy k ránu, když jsem usnul, alespoň si to myslím.

Netrvalo tedy dlouho a opět mne probudil nepříjemný zvuk otevírající se mříže. Ozvalo se typické bouchání do dveří. Dozorci mlátili do dveří obušky i pěstmi. Klíče v zámcích chrastily. Dveře se otevřely a v nich stál dozorce s pochodní. Zprvu jsem ho nemohl poznat, byl jsem oslepen stejně jako ostatní, ale pak jsem se rozkoukal proti ostrému světlu z pochodní, které nás po dlouhé tmě bylo do očí a poznal jsem Burnse. Měl trochu oteklý obličej podlité oko, spolu s krvavým okem a zlomeným nosem vypadal opravdu odporně!

"Ven! Ven!", řval jako obvykle. Skoro každého kopáče stihl přetáhnout svým obuškem po zádech. Já a Milten jsme vylezli skoro jako poslední. Zhluboka jsme se nadechli bouří osvěženého ledového vzduchu, smrad zůstal v celách. Když nás Burns uviděl, křikl na nás:
"Vy na mně počkejte někde stranou!"
A sakra, už je to tady! Podíval jsem se stísněně po Miltenovi, ten se však rozhlížel po davu kopáčů, kteří zbídačení a nevyspalí vylézali z cel. Tu a tam někoho pozdravil kývnutím hlavy.

"Seřadit! Bando líná honem! Tak dělat, dělat! Pohněte!", ozývaly se ostré pobídky, doprovázené kopanci, pěstmi a ranami karabáči a obušky. Jeden po druhém odcházeli kopáči ven z chodby k mříži, kde jim další stráže nasazovaly pouta. Burns v tom zmatku pobíhal a mlátil kopáče hlava nehlava. Ale tak se tu teď chovali všichni dozorci, každé ráno to samé! Ti, co večer přišli do naší cely, byli odváděni bez pout, zřejmě na staveniště palisády. Ostatní šli do dolu. Chodba se postupně vyprazdňovala, až jsme tu zbyli jen mi, dozorci a četa uklízečů mrtvol. Burns chvíli hovořil o něčem se skupinkou dozorců, co tu zůstali, aby dohlídli na čištění cel. Potom se ale vydal k nám a pobídl nás:
"Tak pohyb! Ven bastardi!"

Vydali jsme se tedy ven, jak Burns poručil. Stoupali jsme chodbami, vylézali schodiště. Doléhaly k nám zvuky s lomoz skupiny před námi. Zejména chrastění řetězů se sklepením hlasitě neslo. Bylo to strašidelné, ale my jsme bylí zvyklí. Burns za námi svítil pochodní. Stejně jsem ale moc neviděli, chodby byly osvětlené jen spoře. Světla bylo málo, my jsme však cestu znali nazpaměť.

Konečně jsme vylezli poslední schodiště a ocitli se v chodbě malého paláce. Velkým zamřížovaným oknem jsme spatřili údolí, válející se v ranní mlze. Kam jsme v mlžném oparu dohlédli, všude bylo mokro. Studený doslova ledový vzduch osvěžil naše plíce. Zachvěl jsem se zimnicí. Noční divoká bouře nenechala jediné stéblo trávy, jediný lísteček na stromě suchý. Odvála s sebou včerejší horko a vystřídala ho zimou.

Na mlhavou podívanou, ze které čišel lezavý ranní chlad, jsme však neměli mnoho času. Burns pospíchal chodbou ven. Postrkával nás obuškem před sebou a nám nezbylo nic jiného než poslechnout. Dobře se mi dýchalo, vzduch byl svěží a voňavý, jen chladno mi bylo a měl jsem husí kůži a nebyl jsem zdaleka sám, kdo tím trpěl.

Chodbou jsme doslova prolétli. Na nádvoří stála početná skupina kopáčů, byli jako schlíplé slepice a klepali se zimou. Stáli tu v okovech v chladivém ranním vzduchu a čekali, až jim ze skladiště naloží zásoby, které ponesou do dolu. Okolo postávali dozorci. Jejich mrazivé tváře svědčili o jejich chmurné náladě. Burns prošel kolem čekajících kopáčů a zamířil si to dozadu ke kovárně:
"Pojďte za mnou!", poručil.

Kam asi jdeme? Kráčeli jsme za ním a rozhlíželi se po ostatních okolo. Přešli jsme nádvoří, v kovárně nikdo nebyl, alespoň to se mi zdálo na první pohled. Nebyla to však pravda. Vzadu v rohu na lavici seděl kovář a snídal flákotu pečeného mase a k tomu chléb. V korbelu položeném na lavici měl asi pivo. Ve vychladlé výhni hořelo několik třísek a vedle byla připravená hromádka dříví. Kovář zřejmě roztápěl výheň.
"Nazdar Burnsi, to jsou oni jo?", zeptal se s plnou pusou a sjel nás zvědavým pohledem.
"Jo. Jdeme na to teď?", řekl Burns.
"Ne, teď jím!", dostalo se mu krátké odpovědi, která ho viditelně nepotěšila.
"Aha.", zabručel Burns a zakoulel nespokojeně očima, "Já ale musím jít na paseku, mám tam službu!"
"Nech mi je teda tady. Táhněte támhle do rohu na lavici a čekejte! Nikam ani krok! Budete dřepět a ani nedutat, rozumíte?!", poručil nám a poté si přihnul ze džbánku.
Podíval jsem se na Burnse, ale ten zřejmě neměl proti kovářovo rozhodnutí žádných námitek. Sice byl zachmuřený v obličeji, ale to byla u něj normální běžná nálada.

"Dobře. Tak já tedy jdu.", řekl Burns a bez dalšího slova někam odkráčel.
"Jo, jo... Innos s tebou...", zamumlal spíš ze zvyku kovář a ukousl si pořádné sousto šťavnatého masa. Nás si zatím nevšímal. Choval se, jako by jsme tu nebyli, bez jediného slova či pohledu čas od času vstal a šel zkontrolovat výheň, přiložil a zase se posadil a jedl. Chvilku jsme poslouchali, jak mlaská a srká, a když dojedl, beze slova zvednul a aniž by nám cokoli řekl, zmizel ve dveřích spojujících chodbou kovárnu s malým palácem a my jsme osaměli.

Ranní ticho vůkol rušilo jen praskání ohně. Kovář na něj už naložil silnější polínka, brzy jistě přisype dřevěné uhlí, které měl naskládané v dřevěných pytlích v rohu opodál. Co se týče uhlí, bylo údolí celkem soběstačné, i když čas od času přivezla loď velkou zásobu, to hlavně na zimu, dokud bylo moře klidnější a lodí se dalo dostat až do zátoky u přístaviště, ke břehu se plulo na člunech. V zimě lodní doprava vázla kvůli bouřícímu moři a kvůli kusům plovoucího ledu. V létě se uhlí obstarávalo na pasekách hlavně v blízkosti dolů, odkud se bralo i palivo na živení nenasytných tavíren. Letos dýmaly milíře dokonce i poblíž hradu na pasece, kde se bralo dřevo na stavbu palisádového opevnění.

Seděli jsme na lavici pod střechou a sledovali poklidné spící nádvoří. Nikde nebylo ani živáčka, kopáči i doprovod dozorců už dávno zmizeli, jistě už byli daleko od hradu, kromě nich na nádvoří nikdo nebyl. Drobně se rozpršelo. Maličké kapky padaly shůry a šustily ve vysoké mokré trávě, která v této málo používané části nádvoří svěže bujela. Bylo opravdu chladno, tak náhlá změna počasí věstila, že slunečných horkých dnů v nejbližší době asi dost ubude.

Uplynula asi půl hodina a kovář stále nebyl nikde vidět. Začali jsme být netrpěliví. Mlčeli jsme, ani jednomu z nás nebylo do řeči. Včerejší radostné opojení z toho, že jsme unikli smrti, radost z Burnsova ponížení a výprasku, to vše dávno odplulo. Tyto pocity teď vystřídaly chmury a nervózní očekávání trestu, který měl přijít a o kterém jsme nevěděli, jaký bude. Konečně se otevřely dveře chodby z paláce a z nich vyšel kovář s plnou náručí jakýchsi železných prutů. Bylo to surové železo určené ke zpracování, za kovářem šli ještě další dva muži a měli rovněž naloženou plnou náruč.

"Tak to by bylo! Víc toho zatím nepotřebuju, tohle bude pro začátek stačit, asi to nezdělám ani do večera.", pravil kovář, když shodil za velkého rámusu železné tyče na hromadu vedle pytlů s uhlím.
"Kam to máme hodit?", optal se jeden z pomocníků.
"Třebas semhle.", ukázal kovář na hromadu tyčí, které právě hodil k pytlům, ustoupil mužům z cesty a ti jeden po druhém ulevili svým rukou a tyče také shodili.
Nádvořím se nesl rámus a hluk, musel být slyšet velmi daleko, první hlasitý zvuk nového dne.
"Co tihle tady? To jsou oni?", ptal se jeden z mužů kováře, když nás spatřil, jak tiše sedíme na lavici a sledujeme je.
"Jo, ještě přiložím a pak na to vlítnem, pomůžete mi. Možná budu muset ty klece vyspravit.", odpověděl kovář, zrovna nabíral plnou lopatku dřevěného uhlí. Došel k výhni a vhodil ji do plamene. Potom stoupl na mohutný kožený měch a počal šlapat.

Měchy začaly sípat a hučet a vůbec nadělaly veliký kravál. Šly ušlápnout ztěžka, jistě to bylo velice namáhavé. Všichni jsme přihlíželi, jak kovář neúnavně šlape měch a ten rozdmýchává plamen a uhlíky do řežava. Na čele kováře brzy vyskočily krůpěje potu. Muži přihlíželi a čekali, až kovář rozdmýchá výheň, aby plamen nevyhasl, zatím co bude kovář pryč.

"Proč to nenecháš dělat je?", zeptal se kováře jeden z mužů.
"Už to skoro bude a ty pitomce k tomu pouštět nebudu, ještě by mi měch rozbili!", odpověděl zadýchaný kovář a pokynul hlavou k nám, "To by stačilo. Uff!", ulevil si.
Odstoupil od výhně a došel ke džbánku a nalil si do korbele pivo. Potom se dlouze napil, aby zahnal palčivou žízeň. Čekali jsme, až svlaží hrdlo. Muži netrpělivě postávali a sledovali kováře netrpělivým pohledem. Dával si na čas. My jsme zatím seděli na lavici a ani nedutali. Trest se evidentně blížil! Mluvili o nějaké kleci! Vůbec se mi to nechtělo líbit, jediná klec, která mne napadla - no tedy vlastně byly dvě - vysela vysoko na hradbách a houpala se ve velké výšce nad zemí, všem lidem na odiv a hlavně zimě, větru, horku a dešti, to podle toho, jaké měl člověk zrovna štěstí. Polkl jsme hořkou slinu, nebylo pochyb, chtějí nás pověsit do těch odporných klecí!

"Ách, to bodlo, to vám řeknu!", otřel si kovář pěnu z vousů a pochvaloval si dobré pivo, potom pravil: "Tak jdeme, vezmu jen ještě nějaký kladivo a kleště, zámek bude jistě zarezlý. Dlouho tam nikoho nezavřeli, snad ty klece ramena unesou, nevím, nevím, jak na tom jsou teďka."
"To se pozná snadno, až je tam strčíme!", zasmál se škodolibě jeden z mužů.
"Tak pojďme.", řekl druhý a trojice mužů vykročila, platilo to i nám, o tom nebylo pochyb a my jsme tedy poslušně vydali za trojicí.