Ráno nás probudili dozorci. Spal jsem tvrdě. Když se rozlétly dveře, oslnily nás paprsky vycházejícího slunce. Bude další prosluněný den, to bylo jasné. V poslední době nám dobré počasí celkem přálo, když nepočítám ty malé výjimky, co nám občas kazily průměr vždycky, když se to hodilo zrovna nejméně.

"Ven! Ven povídám!" řval na nás přerostlý tlučhuba ve špatně padnoucí uniformě.
Všichni znali místní poměry a tak lezli jako myši jeden po druhém ven s chatrče. Byl na nás smutný pohled. Já se cítil docela dobře, ale ostatní povětšinou vypadali špatně, zamíchali jsme se totiž s Miltenem do skupiny, která se vrátila z perné roboty v dole.

"Kam nás dnes pošlou?" zněla kolem otázka. Nikdo nic zatím netušil. Spatřili jsme několik strážných, jak vlečou společně hromadu těžkých pout a okovů. Takže to bylo jasné! Jdeme do dolu!
"Důl?! Ale vždyť jsme tam byli včera!" nenechal si to líbit jeden kopáč a vyděšen pokukoval střídavě po okovech a střídavě po dozorci.
"Drž hubu zmetku!" vrazil do něj surově dozorce. "Jdete na paseku pálit uhlí!"

Všem se ulevilo! Byli přesvědčeni, že jdou zase do hlubin pod zem a tak jim tahle novina pozvedla viditelně náladu. Přeci jen to byla lepší vyhlídka, než temnota dolu! Představa tvrdé práce na prosluněné pasece uprostřed lesa na čerstvém vzduchu byla rozhodně lákavější, než-li ta nejtvrdší dřina v tom úděsném pekelném prokletém dole! I mně se ulevilo! Ačkoli jsem nebyl tolik unavený jako ostatní kopáči, rovněž ze mne spadla veliká tíha, když jsem se dozvěděl, kam nás pošlou.

V lese jsem doposud nikdy nepracoval, ačkoli to byla práce poměrně potřebná a častá. Spotřeba dřeva byla veliká, kovárny a hlavně tavírny spolkly nepředstavitelné množství paliva. Krom toho tu byla palisáda, která sice byla po celém obvodu už hotová, ale to neznamenalo, že je dokončená. To ještě zdaleka nebyla! Dřevo bylo rovněž potřeba na topení, vaření a na nejrůznější jiné práce, jako byla třeba výroba vzpěr a trámů pro doly. Stavěly se z něj chatrče - dalo by se říci, že dřevo se tu těžilo se stejnou vervou a důležitostí jako kouzelná ruda, všechno dřevo však bylo spotřebováno zde v údolí. Za tu dobu, co doly fungovaly - už v dobách, kdy ještě sloužil nejstarší nyní zavalený důl - se neustále odkrajovalo z hustých a hlubokých lesů. Strom po stromu byly káceny a za tu dobu vznikly v některých částech údolí umělé louky a paseky, které nyní zarůstaly křovím a jen pomalu se obnovovaly. Dřeva však přesto bylo stále dost! Údolí bylo rozlehlé a vlastně stále ještě celé zalesněné velikými staletými stromy. Opravdu stromy velikáni! Radost pohledět.

Takže jsme měli tedy pracovat na pasekách. Místa, kde se dřevo těžilo, se neustále podle potřeby přesouvala. Nevěděl jsem, kde zrovna těžba probíhá. Byl jsem zvědavý, protože kopáči si tuhle práci chválili. Měl jsem představu krásného prosluněného lesa, vůně jehličí, svěží tráva, vůně dřeva a čerstvých pilin... Samozřejmě jsem věděl, že skutečnost bude docela jiná - o to se jistě postarají dozorci - ale doufal jsem, že se i přesto skutečnost mým představám alespoň částečně přiblíží.

Odevzdaně jsem si nechal nasadit pouta. Připomněl jsem si obavy z útoku, která se včera doslova zhmotněly nad celým hradem. Zdálo se, že byly zbytečné, přesto však bylo vidět, že opatření zůstala zachována, ačkoli bylo méně pravděpodobné, že by skřeti zkoušeli dobýt hrad za dne. Jelikož se útok nekonal, bylo nevyhnutelné, že jsme byli podrobeni denním povinnostem jako obvykle. Dnes se však zdálo, že to budou povinnosti o moc příjemnější než obvykle a i kdyby ne, pak jsou pro mne nové. Nějak to přežiji, přežil jsem již horší věci...

Dozorci nám nasazovali rezavá těžká pouta a to si vyžádalo jistou dobu. Ruch v hradu se pomalu zvyšoval. Dozorci probouzeli i ostatní kopáče v jiných chatrčích. Někteří měli jít s námi, jiní do dolů, další měli pracovat v hradě na zdokonalování čerstvě postavené palisády. Ještě stále bylo mnoho co dělat.

Když jsme měli konečně nasazená pouta, vrchní dozorce zavelel k odchodu. K mému překvapení jsme místo k dřevěné palisádové bráně zamířili do hradu. Uvědomil jsem si, že bude potřeba vzít nářadí - tak tedy proto! Také tomu tak skutečně bylo. Několik kopáčů, které doposud nepřipoutali, bylo posláno spolu s dvěma dozorci ke kovárně, kde bylo hlavní skladiště náčiní.

My zbylí jsme byli odvedeni k hradní kuchyni pod věží, kde už venku stál kotel, ve kterém vřela důlní šichta. Vězni, co šli pracovat do lesů byli krmeni už ráno a protože museli na pasekách vydržet až do večera, dostávali dvojnásobné porce! Všechno jsem hltavě snědl stejně jako ostatní. Zkušenost mne naučila, že je lepší zavřít oči a jíst, protože člověk nikdy nevěděl, jestli náhodou z nějakých nepředvídatelných okolností nezůstane déle o hladu. Však se mi to již několikrát stalo! Když se najedli i ostatní a bylo přineseno potřebné náčiní, nic již nebránilo v našem odchodu. Velitel zavelel, zbylí kopáči byli připoutáni okovy a skupina se dala do kroku na své pracoviště někde v lesích.

Zase v okovech! Ó jak jsem je nesnášel! Vždycky člověka všemožně tlačily a rozdíraly mu kůži! Šlo se v nich těžce, navíc nás poutaly k sobě a tak mi co chvíli někdo div nepodrazil nohy nebo mně někam nestrhl. Bylo to velice nepohodlné a neohrabané. Jinými slovy to bylo na nic! Co však člověk proti tomu mohl udělat?! Nezbylo nic jiného, než-li se s tím tiše smířit, protože když někdo nebyl tiše, zlí strážci mu okamžitě vysvětlili, proč by zticha být měl...

A tak šla skupina v naprosté odevzdané tichosti, šli jsme co noha nohu mine, chrastili jsme řetězy a nikdo se ani neopovážil naříkat si. Každý byl sám ve svých myšlenkách.
Slunce dnes už velmi brzy po ránu nabíralo na síle. Pokud to takhle půjde dál, dá se čekat, že večer přijde pořádná bouře. Nebe bylo bez mraků. Ale co přijde večer mne nezajímalo, vlastně mne nezajímalo vůbec nic.

V mé nové skupině byl se mnou z mých známých jedině Milten. Bohužel byl připoutaný skoro na konci řady a nesl velikou dvouruční pilu, která mu ztěžovala ještě více už tak obtížnou cestu v okovech. Z ostatních jsem znal jen tu a tam někoho od vidění. Je to zvláštní, ale vlastně jsem měl neustále pocit, že tu potkávám stále nové a nové tváře, ačkoli většinu z trestanců zde jsem musel potkat již tolikrát! Asi to bylo tím, že jsme všichni byli stejně špinaví, stejně otrhaní a odporně zarostlí! Vypadali jsme zkrátka vesměs stejně.

Vyšli jsme z vnějšího kruhu. Cíl naší cesty ležel zřejmě na severu, kam jsme zamířili. Šli jsme cestou, kterou jsme všichni moc dobře znali - šli jsme cestou k dolu a to v nás vzbouzelo strach, že nás přeci jen vedou jeho ponurých hlubin...

Po notné chvíli namáhavé chůze jsme došli až k prastarému kamennému mostku. Byl tu příjemný chládek. V okolí mostu rostly vysoké listnaté stromy, byly to buky a duby a stínily cestu, navíc zurčivá voda, valící se z kopců a skal, ochlazovala vzduch. Bylo tu krásně. Všiml jsem se rozkvetlého rákosí a barevných vážek, které nehybně seděly na jeho stéblech a pozorovaly nás svými diamantovými očky. Neulétly, ani když jsme procházeli v jejich naprosté blízkosti. Ani chrastění našich řetězů je nerušilo.

Voda bystřiny byla krásně průzračná. Na jejím dně bylo možné spatřit zajímavé řasy a dokonce i pstruhy, na které tak nadával chudák kuchař Vexter, když ho kvůli nim málem usmažil blesk.
Most jsme přešli na druhou stranu a pokračovali v cestě. Kopáči si špitali své obavy, zda nejdeme do Starého dolu. Jejich obavám však měl být brzy konec. Došli jsme na křižovatku na okraji prastarého hvozdu. Známé rozcestí, kde se cesta dělila na tu lesní k dolu a na tu vytouženou stesku, která se vinula mezi skalami vysoko nad řekou až k Průsmyku - dnes jsme se vydali právě po ní!

Po této cestě jsem měl tu čest jít jenom jednou a sice tehdy, když mne po ní vedli dolů do údolí. Vzpomínal jsem si dobře na pochmurný výhled, který se příchozím nahoře nabízí, vzpomínal jsem si, jak jsem poprvé spatřil starý zlověstný hrad... Tehdy pršelo a z celého údolí sálala tíseň, padal z něj na mne strach a předtucha všeho toho, co mělo přijít.

Dnes, když jsem se ohlédl, spatřil jsem hrad v celé jeho majestátnosti a kráse. Nebyl jsem sice tak vysoko jako tehdy, ale i tak byl ten pohled působivý. Ano byl krásný! To se mu nedalo upřít. Hradní vysoká věž shlížela nad korunami stromů na celé údolí a skvěla se pyšně v paprscích slunce, střechy paláců se ztrácely v moři zeleného listoví, které se třepetalo ve větru.

Zelené stromy všude kolem nás šuměly svými korunami ve větru a kam až jen oko dohlédlo, všude zářily nádherné letní barvy - svěží zeleň, hněď kmenů a nebeská modř, ze které svítilo krásné Innosovo oko! Nad tím vším se v dálce zvedaly kopce se skalnatými hřbety, strmé skalní věže jako neprostupné hradby a vysoko na modré bezmračné obloze kroužil orel nebo jestřáb. Ach mít tak křídla...

Pohled na údolí byl dnes úplně jiný než tehdy. Dnes tu bylo o mnoho veseleji, ačkoli to bylo jen takové zasnění. Musel jsem se tomu obdivovat. Brzy jsem toho ale raději zanechal, neboť stezka byla zrádná, protože začala strmě stoupat a byla plná struh a výmolů od deště a vody, ve kterých leželo spadlé kamení. Musel jsme dávat dobrý pozor, v okovech byla cesta přímo nebezpečná!

Ušli jsme asi půl míle, když jsme se dostali bezprostředně pod skály, kolem kterých se stezka obtáčela krkolomně vysoko nad řekou. Tady jsme ze stezky sešli, bylo to poslední místo, kde to šlo udělat. Vrhl jsem toužebný pohled tam, kde se stezka ztrácela za ohybem skály. Kéž bych neměl ta proklatá pouta!

Sešli jsme ze stezky, ten skutečně nejkrásnější pravý výhled na údolí tedy nespatřím, to bychom museli jít ještě výše skoro až do Průsmyku, ale tam žádný les není. Naposledy jsem se ještě tedy rozhlédl po údolí - výhled to byl ještě velkolepější než-li prve, ale neměl jsem na něj už víc čas!

Ocitli jsme se v lese. Byla to část hvozdu, kterým vedla cesta do Starého dolu, zde jsme však byli o notný kus severněji. Hvozd byl obrovský a dalo by se vlastně říci, že to byla část souvislého porostu, který více méně pokrýval celé rozlehlé údolí.

V lese byl příjemný chládek. Sledovali jsme kolmou hradbu skal podle níž vedla prošlapané cestička. Bylo znát, že se tudy vláčí dřevo a pěšina se často používá, byla totiž notně rozrytá a kořeny stromů byly, v těch místech kudy vedla, sedřené. Šli jsme docela dlouho. Nebylo pochyb, že pěšina vede na nějako odlehlejší paseku, ale proč byla ta paseka tak daleko od tábora, to jsem netušil.

Zakrátko jsme se přesvědčili, že je tomu skutečně tak. Mohutné kmeny stromů kolem nás se rozevřely a my jsme spatřili prostornou paseku širokou asi dvě stě kroků, která měla tvar přibližně kruhový. Byla položená na mírném svahu. Na pasece byla ohromná spoušť! Všude byly polámané a vyvrácené stromy, celý ten les tady byl ošklivě zmrzačený. Stromy, které alespoň ještě stály, neměly skoro žádné větve a už vůbec žádné listí. Řádila zde asi ohromná vichřice!

Byli jsme zde dnes první skupinou vězňů, ale nebyli jsme tu úplně první lidé. Spatřili jsme dva starší muže, kteří seděli na dvou velkých pařezech a snídali. Podle všeho nepatřili k dozorcům ani k vojákům. Měli na sobě prostý šat a byli upravení, nebyli to tedy ani trestanci. Ti by zde bez dozoru ani být nemohli! Byli to, jak se zdálo, civilisté - tak se zde obecně nazývali lidé, kteří sem přišli dobrovolně za prací. Když nás muži spatřili, vstali a vykročili k nám.

Pořádně jsem si je prohlédl. Jednomu už muselo být hodně přes padesát let. Byl již šedivý, ale oči mu živě svítily. Opíral se o velkou hůl, kterou pravděpodobně odetnul z nějaké lísky. Druhý muž mu byl velmi podobný ve tváři, byl však o mnoho mladší. Mohlo mu být tak kolem třicítky. Ihned mi došlo, že to musí být otec a syn, což se později skutečně potvrdilo. Ti muži si byli velmi podobní v obličeji i chování. Byli to uhlíři.

"To je dost že jdete pánové!" pronesl starší uhlíř spíše na adresu strážců než k nám a tvářil se přitom dost otráveně. "Ehm!" odkašlal si náš velitel, kterému se pranic nelíbilo, že k němu takto mluví prostý uhlíř, který navíc vypadá skoro jako jeden kopáčů. Uhlířovi to "Ehm" však zřejmě nijak nevadilo, dělal jakoby velitelovu nelibost neviděl a jen se vesele zašklebil.

"Dnes pokácíme támhlety stromy." ukázal nám všem na hlouček mohutných buků, které byly buď v půlce přeražené a nebo neměly žádné větve. "Potom nebo při tom - to záleží na vás, jak si to rozdělíte - pročistíte tamto místo od větví a polomů. Tam postavíme milíře."
"Zase jsou tu nějací jiní než minule!" zašklebil se mladší uhlíř, když si nás důkladněji prohlédl. "To sem u Adannose nemůžete posílat ty, co s tou prací mají už alespoň nějaké zkušenosti?!" obořil se ihned na našeho velitele.
"Mám své rozkazy!" odsekl mu velitel podrážděně.
"Rozkazy! Kdo má pořád těm klukům vysvětlovat, jak se správně kácí strom nebo staví milíř co?!"
"Já dělám jen svojí práci! Pláčete na špatném hrobě." odvětil velitel otráveně a vydal povel strážím, aby nás odvázaly.
Uhlíř jen zakoulel očima a povzdechl si, potom rezignovaně prohodil ke svému staršímu společníkovi:
"Nu co se dá dělat! Musíme jim to vysvětlit."
"Však nejsou hloupí!" zazubil se stařík vesele a bylo to, jako když vysvitne sluníčko zpoza mraků a to nejen proto, že se mu celý obličej rozzářil, ale i proto že měl všechny zuby žluté, až to bylo k neuvěření!
"To doufám otče, ti minulí si moc dobře nevedli." povzdechl si syn, ale hned zase rozjasnil tvář.
Velitel sledoval, jak nás jeho muži odpoutávají, tvářil se při tom náramně důležitě. Když nás odpoutali, velitel významně zachrchlal a potom hlasitě pravil:
"Každej z vás bude poslouchat tyto dva muže a samozřejmě mne a mé lidi a to bezpodmínečně a doslovně! Každej, komu se to nebude líbit, dostane osobně ode mne přes držku! Rozumíte?!"
Přitakali jsme hlavou, ale velitel ještě nedomluvil.
"Budete pracovat až do západu slunce a to bez jídla. Voda je v potůčku támhle mezi stromy. Nikam dál nikdo nesmí! Do lesa ani krok, pokud k tomu nebudete vyzváni! Každej, kdo by se pokusil utéct bude zastřelen! Kromě toho se tu po okolí pohybujou nebezpečný potvory, takže bych ani nikomu utíkat neradil! Je to jasný?"
Někteří z kopáčů kývali, jako že jasný, ale jiní jen znuděně nezúčastněně zírali kolem sebe a jen otráveně poulili oči a někteří si dovolili i posunky. Velitel zbrunátněl vztekem a znovu zařval:
"Ptám se kurva, jestli je to jasný?!"
"Jasný!" zařvali všichni hned jednohlasně, s velitelem si nebylo radno zahrávat!
Velitele to jednohlasné "jasný" uspokojilo. "Dobrá tak tedy do práce!"

Když velitel domluvil, odebral se pod rozložitý buk a usadil se mezi jeho kořeny. Jeho muži se ještě chvilku poflakovali kolem, ale pak se také rozešli do všech stran, kde se po vzoru svého velitele rozvalili pod korunami v chladivém stínu. Všichni však dávali jedním okem pozor, zda se někdo nechce flákat nebo dokonce utéct. Pro první případ měli připravené klacky, obušky a biče a pro ten druhý nabité kuše.

Naším úkolem tedy bylo poslouchat ty dva uhlíře. Zřejmě se oba dobře vyznali ve své práci a každý z nich byl jistě i zdatným dřevorubcem. Netrvalo to dlouho a starý uhlíř zorganizoval první úkoly. Nejprve si nás však svolal a dal nám krátkou průpravu, která se hodila k naší práci.

Vysvětlil nám některé "fígly", jak správně podříznout strom a poučil nás, že pokud to budeme dělat blbě, tak on se zlobit nebude, protože je mu to jedno. Když prý si budeme chtít nechat zlámat kosti - v tom lepším případě - že je to naše věc, on že svou práci udělal. Pokud se však budeme řídit podle toho, co nám společně se svým synem ukáží, nemusíme se bát, že by se nám mohlo něco stát.

Po průpravě se na nic dalšího nečekalo a tak jsme se pustili do práce. Já si samozřejmě hleděl toho, abych se dostal do společnosti Miltena, ale to nebyl vůbec žádný velký problém, protože na pasece jsme měli docela volný pohyb. Stačilo jen, abychom se nevyhýbali práci a měli jsme klid. Nikdo nás nepopoháněl a nikdo nás nešikanoval. Mohli jsme se chopit toho, co nám bylo milejší.

Za naší skupinou dorazila ještě jedna další. Uhlíři jí udělili podobné rady a pokyny jako nám, a tak nás bylo brzy na pasece skoro ke třiceti. Strážní nově příchozích se odebrali ke svým druhům na okraji paseky, kde se připojili k lelkování. Stáží tu bylo celkem patnáct a byli rozmístěni po celém obvodu paseky. Šance na únik byla pramalá.

Dobře jsem pochopil, proč jsme nuceni pracovat tak daleko od tábora. Už od začátku mi vrtalo v hlavě, proč velitelé nevyměří paseky blíže u hradu. Většinou tomu tak bývalo, ale tady existoval významný důvod, proč byla učiněna výjimka, tou totiž byla nedávná silná vichřice, která tu všude kolem dokola nechala výmluvné stopy. My jsme tu byli jen proto, abychom využili to, co příroda vykonala za nás. Kdybychom museli tahat kmeny odtud až do hradu, bylo by to úmorné ba spíše nemožné, protože v údolí nebyla žádná tažná zvířata. Takto budeme dopravovat na tu velikou vzdálenost jen uhlí a to se dá složit do nůší a košů. To nebude problém. Výhoda byla skvělá, vichr pokácel dříví za nás!

Bylo tomu už déle, co vichřice zpřelámala větve a vyvrátila slabší kmeny. Dřevo za horkých dnů dobře vyschlo. Stačilo ho vlastně jen bez větší námahy vysbírat - moc jsme se tedy nenadřeli a nástrojů jsme byli nucení užít jen výjimečně. Dřevo se znamenitě hodilo pro stavbu milířů a proto tu s námi byli mistři uhlíři, aby vedli práci, protože nikdo z nás neměl o stavbě milíře ani potuchy! Jak jsme se měli na vlastní kůži přesvědčit, postavit takový jeden milíř nebylo vůbec jednoduché. Ačkoli se milíř navenek jevil jako prostá dýmající hromada hlíny, byl to ve skutečnosti veliký kumšt a umění!

Trvalo asi hodinu, než se nám povedlo pokácet dostatek pahýlů a posbírat dost silných větví a ty nařezat na potřebnou velikost. Uhlíři se potom, když bylo vše připraveno, ujali vedení. Vysvětlili nám, jaké větve máme skládat nejdříve, jak na ně máme skládat další větve... Sami se pak chopili stavění polen do veliké kuželovité hranice a vše nám názorně předvedli.

Do základny budoucího milíře položili ta nejsilnější polena a směrem vzhůru skládali slabší do čím dál tím větší výšky. Soustavně prokládali velké mezery mezi poleny slabšími větvemi, polínky a klacíky, takže každičké místečko v hranici bylo využité a dobře proložené.

Když už byla hranice skoro hotova a vyplněna dřevěným odpadem, uhlíři nám nakázali, abychom narýpali velikou zásobu čerstvé hlíny a velkých silných drnů. Pustili jsme se do práce a šlo nám to velmi rychle od ruky, takže se uhlíři mohli hned bez zdržení pustit do zakrývání hranice. Když jsme pochopili, jak se to správně dělá, uhlíři nám i tuto práci přenechali a jen na nás dohlíželi.

U základny milíře byly ponechány čtyři široké otvory naproti sobě až k holému dřevu. Dále se pak hlína a drny vrstvily souvisle a bez přerušení. Bylo nás na to hodně a šlo to velmi rychle. Brzy byla celá hranice oplácaná silnými drny a veškeré spáry byly utěsněny hlínou. Uhlíři nám nařídili ponechat nahoře ve vrcholku vatry široký kruhový otvor. Netušili jsme proč tomu tak je a k jakému účelu bude otvor společně s těmi v základně sloužit, ale uhlíři nám to brzy názorně osvětlili.

Trvalo to asi hodinu a půl, než jsme první milíř postavili. Vypadal jako nějaký travnatý kopeček. S napětím jsem očekával, co se bude dít dál. Musím přiznat, že jsem na to byl velice zvědavý! Uhlíři na nic nečekali a rozdělali poblíž milíře oheň, ze kterého zapálili několik smolných větví, které pak postupně vnořili do čtyř otvorů u základny milíře. Tak na čtyřech místech proti sobě zapálili vatru v milíři. Pochopil jsem k čemu byl otvor ve špičce. Díky němu oheň uvnitř dostal ten správný tah a mohl nerušeně hořet.

Jakmile byl milíř zapálen, uhlíři nám poručili postavit druhý. Tentokrát jsme se do toho pustili sami. Uhlíři nás už jen koordinovali a přihlíželi, zda si počínáme dobře. Kopáči tedy pilně řezali a sekali. Štěpiny odlétaly do všech stran a základna druhého milíře utěšeně rostla.

Z prvního milíře se zatím, co jsme pracovali, jen kouřilo - tedy nejprve se dlouhou chvíli nedělo nic, ale kouř se nakonec prodral ven a prozradil, že oheň uvnitř stále plápolá. Dým se prodíral všemi neviditelnými puklinami v hlíně a mezi drny a co chvíli nám ho vítr vháněl do očí. Asi za hodinu, když už jsme počali pokrývat druhý milíř hlínou, vyrazil z otvoru v prvním milíři s hlasitým hučením plamen. Oheň se rozhořel naplno!

Teď přišel ten pravý čas na druhý krok a uhlíři se do něj bez meškání ihned pustili. Ucpali pečlivě velikými drny všechny čtyři otvory v základně a oheň ihned ztratil na síle. Tah ustal a plameny z vrchlíku se ztratili. Dým zesílil. Uhlíři nyní zaházeli otvor ve špici silnou vrstvou zeminy a tím definitivně znemožnili přístup vzduchu dovnitř milíře. Oheň tím však nevyhasl! Byli jsme poučeni, že dřevo bude hořet bez přístupu vzduchu, nebo přesněji - bude jen doutnat dokud nevyhasne a tím procesem tak vznikne dřevěné uhlí. To bylo tedy to tajemství výroby! Konečně jsem je prohlédl. Dokončit druhý milíř trvalo ještě o něco menší dobu, než-li ten první, protože jsme již věděli jak na to. V poledne už na pasece doutnaly milíře dva a pilně se připravovalo dřevo na další...

Dopoledne jsme tedy strávili prací a nebyla to nijak namáhavá dřina - čekal jsem to horší! Musím se přiznat, že mne docela bavila a byla zajímavá. Byl jsem na čerstvém vzduchu a užíval si vůně lesa a slunečních paprsků. Hlad jsem neměl a vody bylo v nedalekém potoku dost a byla výtečná, chladivá a pramenitá! Stráže si nás nevšímaly. Všichni vojáci a dozorci se váleli ve stínech stromů, aby se vyhnuli silnému žáru, který způsobovalo silné polední slunce.

My kopáči jsme pracovali vysvlečení do půl těla. Všichni jsme postupně využili tu možnost a důkladně jsme se omyli v potoce. Zase jsme ze sebe na chvíli udělali lidi a já jsme si dokonce po vzoru několika chlapíků, kteří s tím přišli, zakrátil svůj bujarý vězeňský plnovous o tupý břit sekery. Hned jsem se zase cítil skoro jako člověk!

Měli jsme přístup k pilám, kladivům, klínům a sekerám, museli jsme s nimi pracovat. Napadlo mne asi jako každého tady, že by se tyto nástroje možná daly použít i jinak... Ale bylo jasné, že proti výborně vyzbrojeným strážím bychom s takovou neměli moc nadějí. Věděli to i stráže a proto se tím ani nijak nevzrušovaly. Válely se klidně pod stromy a buď chrápaly a nebo se snažily všelijak zabavit a zahnat dotěrnou zoufalou nudu. Dobře jim tak!

To my jsme měli o zábavu postaráno! Práce bylo dost a ještě víc než dost! Po poledni jsme měli postavený už třetí milíř a z prvních dvou se silně kouřilo. Všichni jsme byli doslova uzení, protože na pasece se točil vítr. Byl jako divý! Zdálo se, že za to můžou okolní skály, nabyl jsem dojmu, že vítr nějakým záhadným způsobem ovlivňují a zdivočují - tomu nasvědčoval i podivný polom, který stejně tak jak náhle začínal, tak i náhle končil - stopy po vichřici byly patrné pouze v nejbližším okolí, ale jinak nikde jinde. Ale vítr nás chladil a to bylo dobře! Slunce do nás silně pralo a vítr nám pomáhal to úmorné vedro snášet.

Když jsme postavili třetí milíř, uhlíři nám dali pauzu. K naší radosti nám bylo oznámeno, že jsme dostali celou hodinu! Ta novina vzbudila všeobecné veselí a nálada zavládla přímo výborná! Uhlíři razili názor, že po pořádné práci má přijít pořádný odpočinek a ihned nám šli příkladem a praštili sebou do stínu pod zdravé stromy. Kopáči vůbec nemuseli být pobízeni, okamžitě se potráceli pod stromy. Někteří se však raději slunili v paprscích žhavého slunce.

Většina z nás se shromáždila kolem potoka. Bylo to samozřejmé, všechny nás sužovala odporná žízeň, která byla dnes opravdu nesnesitelná a dotěrná. U potoka byl chládek a žízeň se tu dala výborně zahnat. Polehali jsme kolem do vysoké zelené svěží trávy a odpočali si. Někteří usnuli, jiní se umývali nebo si jen tak cárali nohy. Dva kopáči dokonce postavili jakýsi maličký mlýnek, který umístili mezi dva větší kameny v řečišti, které rozrážely proud. Musel jsem se tomu smát. Mlýnek se vesele točil a podívaná na to, jak si s ním chlapi dávají práci mne potěšila.

V srdci se mi rozlil dávno zapomenutý pocit - pocit pohody, pocit klidu, pocit míru! Seděl jsem ve vysoké trávě u paty mohutného dubu a opíral se o jeho kmen. Milten seděl vedle mne a stejně jako já se opájel tím úžasným pocitem klidu a pohody. Stejně jako já pozoroval mlýnek, poslouchal vítr v korunách, užíval si vůně lesa. Potok pohádkově zurčel. Nemluvili jsme, jen jsme si vychutnávali tu vzácnou sílu okamžiku. Kolem nás v trávě šustili různí lesní tvorové, které jsme neviděli, ale nejspíše to mohly být ještěrky, myšky nebo nějaká jiná lesní zvířátka.

Byla to prostě idyla!