Ranní šero již dávno ustoupilo rozbřesku dne. Následoval jsem Gorna na druhou stranu nádvoří k hradní kuchyni, odkud se táhl bílý dým z ohňů roztopených mokrým dřevem. Líně se válel po nádvoří směrem k bráně a budil k spáče, jenž mu stáli v cestě k jejich značné nelibosti. Mlčeli jsme. Mně do řečí rozhodně nebylo. Nepopsatelná únava se přihlásila o slovo. Ne jen únava ze stresu, z předchozích divokých zážitků, z bitvy... Spíš jako by to byla únava snad z celého toho nuceného pobytu v tomhle pekle! Rozhlížel jsem se po nádvoří jako ve snách. Všude leželi muži, špinaví, mnohdy zakrvácení. Spali a nebo se probouzeli no nového jitra, které slibovalo krásný den, ale nejistou budoucnost. Každý tak nějak tušil, že modravé ráno prosvětlené sluncem může být jen pozlátko, jenž zastírá skutečnou hrůznost nastávajícího dne. Já o ní věděl! Skřeti! Lorian je přeci viděl... Tušil jsem, že se k něčemu schyluje.

"Gorne." oslovil jsem přítele, zatímco jsme kráčeli ke kuchyni. Počkal na mne a zvídavě čekal, co mu povím.
"Skřeti dnes skoro jistě zase zaútočí."
"Jak to víš?" zdvihl obočí.
"Ti lidé, co byli tam dole se mnou. Jeden z nich je viděl v lesích, jak se připravují."
"Kolik?" zeptal se, se svým typickým klidem jako by o nic nešlo.
"Asi mnoho, mají stroje a prý jsou v plných přípravách." řekl jsem. "Přesně to ale samozřejmě nevím."
Gorn zdvihl oči k hradním střechám a chvilku přemýšlel. Potom se na mne podíval a pokrčil rameny:
"Co naděláme? Nejlepší bude se najíst a vyspat! Vypadáš hrozně a ani já se v noci nevyspal, moc si nemysli," mluvil a přitom se vydal dál, "celou noc jsem sháněl lano a oka jsem nezamhouřil."
Věděl jsem to, nemusel mi to říkat. Věděl jsem moc dobře, že před tím žertoval, když tvrdil, že mu šlo o to zachránit si kůži a teprve při tom se podívat, zda jsem náhodou nepřežil. Netřeba o tom dál mluvit.

Došli jsme ke kuchyni. Stály tu již dva menší hloučky těch, co také vstali z krátkého nepohodlného spánku a stejně jako my dostali nápad počkat si na jídlo mezi prvními. Byli malátní, stále nedospalí, unavení a mžourali v tichosti do plamenů, sledovali kuchaře a těšili se na ten mizerný žvanec, co jim přípravy slibovaly. Alespoň jedna jistota byla pro vyhladovělé vojáky z řad kopáčů - bylo jasné, že tentokrát nebude rozdílu mezi jejich stravou a stravou dozorců. Sedli jsme si až dozadu k hradbě hned vedle věže stranou od ostatních. Opřeli jsme se co nejpohodlněji o zeď porostlou lišejníkem a uvolnili se. Únava teď doslova jakoby kouzlem přebírala vládu nad mým slabým tělem. Všechno ze mne spadlo a propadal jsem se jakoby kamsi dolů, dolů do mlhy... Poddal jsem se tomu. Nešlo jinak. Poslední myšlenka, jenž mne naposledy vyburcovala z osidel únavy, byla myšlenka na Miltena.

"Gorne. Jak je na tom Milten?" zeptal jsem zpola zívnutím.
"Stále stejně, nic se nezměnilo. V noci jsem se na něj byl podívat. Spal."
"Hrozně mne to mrzí." řekl jsem.
"Spi." poradil mi Gorn. "Až se probudíš, zajdeme se na něj společně podívat."
"Dobře." řekl jsem. "Snad do té doby skřeti nezaútočí."
"Když ano, tak tě vzbudím." zazubil se Gorn. "Abys náhodou o nic nepřišel!"
Kývl jsem a naprosto jsem se poddal únavě. Skoro ihned jsem usnul. Věděl jsem, že mne Gorn probudí kdyby něco a věděl jsem, že jsem pro tuto chvíli v bezpečí a nemusím se ničeho bát. Byl to paradox, ale bylo to tak. Tentokrát mi hrad opravdu skýtal bezpečí před skřety i před dozorci. Zatím... Poslední jasná myšlenka mi utkvěla v hlavě, než-li mou mysl pohltil stín beze snů. Byla to myšlenka na jasné sluneční paprsky, jenž se roztančily po střechách po temné noci...

Spal jsem hluboce a beze snů. Probudil jsem se sám od sebe. Bylo mi podivně a vůbec to nebylo pěkné probuzení. Celé tělo jsem měl otlačené a bolelo mne. Byl jsem celý jakoby ztuhlý. Ležel jsem skroucený podél hradby a první, co mne nesmírně udivilo, bylo zjištění, že je kolem mne odporné šero, zrovna takové, jako včera po bouři před bitvou, ba možná ještě protivnější a dusivější. Bylo to šero, z kterého běhal mráz po zádech a z něhož mrazilo v kostech. Lekl jsem se, že je již pozdě a skřeti vyplenili hrad, ale nebylo tomu tak. S námahou jsem se zvedl a mžoural do šera. Bylo opravdu podivné, takové mlhavé a chvíli mi trvalo, než jsem si přivykl a dostatečně probudil smysly, abych rozpoznal, co se děje a kolik je to vlastně hodin a kam se poděl slunečný den, v němž jsem usínal. O času jsem neměl ani ponětí, nebylo podle čeho jej určit. Ani slunce, ani hvězdy. Zřejmě ale nastal večer.

Přímo přede mnou hořel veliký oheň a osvětloval patu věže. Kolem dokola stáli muži, někteří diskutovali, jiní jen tak bloumali zachmuřeně do ohně. Zdáli se takoví schlíplí a roztržitě se rozhlíželi po nádvoří a podle všeho je tížily obavy. Gorna jsem neviděl. Vedle mne nebyl a mezi nimi jsem jej také nezahlédl. Vstal jsem a chvilku jsem si protahoval údy opřený o stěnu hradeb. Spánek mne přeci jen trochu osvěžil, ale jen málo. První, co jsem pocítil byl hlad. Doslova svíravý hlad! Žaludek mne bolel. K tomu jsem měl žízeň, která si s mým hladem vůbec nezadala a ještě cosi mne znepokojovalo, ale zatím jen jakoby na pozadí vědomí - doposud jsem si to plně neuvědomil. Odlepil jsem se od hradby a klopýtal k obřímu vědru u paláce, kde byla nanošená voda z hradního sklepení pro osvěžení vojáků. Cestou jsem to vzal kolem ohniště, abych se podíval, zda nezahlédnu nějakou známou tvář, ale nikoho známějšího jsem neviděl.

Došel jsem k vědru a zhluboka jsem se napil. Ani trošku jsem se nepozastavil nad špínou, jenž byla dobře vidět v záři pochodně na stěně, jak plave na hladině. Hold Hornické údolí - pomyslel jsem si. Dokonale jsem zaplašil žízeň a uhnul jsem se zarostlému kopáči, který rovněž přišel pít. Docela prudce do mne strčil, když se sápal k vodě. Přišel mi jako opilý. Bral jsem jeho chování jako provokaci a vrhl po něm zlý pohled, ale on se mne nevšímal. Byl pobledlý a vpadlé oči mu podivně blýskaly jakoby horečkou. Cosi si pro sebe šeptal a zdál se velmi stísněný a rozhodně nevypadal, že je ve své kůži. Raději jsem to nechal být. Počkal jsem až dopije a zeptal jsem se jej, kolik je hodin. Vrhl na mne pohled týraného zvířete a pak se ustrašeně podíval na nebe. Chvěl se. Po zacuchaném plnovousu mu stékala voda. Jeho pohled byl tak výmluvný a plný strachu, že jsem se na nebe podíval také. Spatřil jsem jen nezvyklé chuchvalce mraků - velmi neutěšený pohled, tak jsem raději stočil oči zpět na toho podivína. Zdál se na smrt vyděšený, byl úplně mimo.

"Povíš mi tedy kolik je hodin? Alespoň přibližně. Už je večer?" zkusil jsem jej znovu oslovit. Bylo mi z něj tísnivo, jakýsi nejasný pocit ve mne pomalu nabýval na určitosti.
Šlehl po mne úkosem a zahleděl se na mne tak podivně, jako by byl snad šílený. Mimoděk jsem od něj poodstoupil.
"Já... Nevím." řekl bezradně. "Vůbec tomu nerozumím." chrlil nesmyslně.
"Cože?"
"Nevím kolik je hodin! Svět se zbláznil, je konec!"
Jeho chování mne naprosto vyvedlo z míry, chvěla se mu čelist a očima brousil po nádvoří. V ruce měl bojovou palici, jenž drtil prsty, až mu zbělaly klouby. Napadlo mne, že stojím možná stále příliš blízko...
"Byl jsem nehodný člověk!" vybafl ten podivín na mně, ale hned zase stočil pohled do oblak, jakoby se snad omlouval někomu tam nahoře. "Hřešil jsem!" zaskučel a znovu na mne upřel horečnatý pohled. "Není pro mne odpuštění! Ani pro tebe!" vyštěkl.

Pohlédl jsem na nebe. Vzklíčila ve mne jakási obava - co tam uvidím? Zdálo se to směšné, ale přece... Temné mraky skutečně vypadaly zlověstně, ale těch se přeci nemusel tolik bát, napadlo mne. Rozhlédl jsme se kolem sebe, spíš abych zjistil, zda je někdo na blízku, kdo by mi pomohl, kdyby náhodou tomu šílenci ještě víc přeskočilo a chtěl se na mne se svou palicí vrhnout. Na nádvoří byli lidé - takoví schlíplí lidé, napadlo mne. Ale můj pohled upoutalo cosi jiného. V tu chvíli jsem tomu ještě nerozuměl, po zádech mi přeběhl mráz a jakýsi plíživý doposud nepoznaný strach mi sevřel srdce. Pocit se prohloubil. Snad žízeň mi předtím zastřela smysly, ale teď jsem byl osvěžený a má mysl se konečně probudila. Na hlad jsem zapomněl.

Na první pohled se nádvoří topilo ve večerním šeru - spal jsem asi dlouho, ale na druhý a třetí pohled... Večerní šero? Bylo tomu skutečně tak? Bylo tu cosi, co se nedalo přesně popsat! Cosi neurčitého, ale děsivého! I já jsem to teď viděl! Vlastně neviděl, ale cítil! Tísnivý pocit vzrůstal. Stíny v rozích a v zadních koutech nádvoří, tma v oknech paláce, černé zlověstné mraky nad hradem! Jakoby se z těch stínu cosi dívalo, cosi mne pozorovalo... A ty mraky! S hrůzou jsem si uvědomil, jak bizardní jsou ty mraky! Točily se velmi pomalu dokola a v jejich středu se utvořilo oko jako obrovský vír, ale vzdušný, jenž se rozprostřel přímo nad hradem v obrovské výšce. Mraky se do něj sbíhaly a čím víc jsem hleděl do toho jícnu, tím víc se mi zdálo, že jeho střed není černý, nýbrž co chvíli se v něm jakoby zableskne - takové mrtvolně zelené světlo! Mraky byly nepřirozeně černé a stále jakoby černaly, zato oko se prosvětlovalo. Bylo ticho jako před bouří, snad ještě hlubší než před bouří! Ticho plné zlověstného očekávání.

Šílenec najednou upadl na kolena a rozplakal se. Palice mu vypadla z rukou a temně zaduněla. I na mne jakoby v tu chvíli sáhl stín. Musel jsem pryč, ustoupil jsem pár kroků a pak se otočil. Chtěl jsem najít Gorna. Sotva jsem stačil učinit pár kroků a tu se ozval podivný řev, jenž přicházel zvenčí zpoza zdí hradu. Nejdřív jakoby z dálky a tlumeně, ale stále to sílilo a přibližovalo se to. Takové hrdelní mručení a nebo naopak skřípavý řev! Strnul jsem a všichni, kdo stáli kolem také. Měl jsem z nich dojem, jakoby se schoulili do sebe. I já najednou pocítil chuť utéct daleko předaleko - zmizet pryč! Zdálo se, že venku je nepřítel, ale obránci se na hradby nehnali. Ba dokonce někteří z nich ustupovali dále od hradeb, oči v hrůze upřené do černých mraků a na oko, jenž stále více svítilo a blýskalo. Děs sedl na hrad a pokryl vše jako mokrý špinavý hadr.

"Tak co se děje! Na hradby!" řval kdosi u paláce, ale jeho hlas zněl také přidušeně a nepřesvědčivě. Zakoktal se.
Šílenec zakvičel jako zvíře, úlekem jsem se otočil. Ležel na zádech a jakoby se snažil vecpat do prostoru mezi vědrem a stěnou paláce, jako zvíře jenž se v hrůze snaží skrýt v koutě. Ukazoval nepříčetný hrůzou na zelenostříbrné oko podivného výru, jenž stále rychleji roztáčelo masu mraků nad hradem, zakrýval si obličej. Jak svítilo! Stále víc! Hrůza!
"Spaste se!"

Z oka víru, jenž se naprosto nehlučně točilo stále větší a větší rychlostí, vylétlo cosi černého, zprvu neurčitého. Jakoby další obrovský mrak, ale mnohem černější, klesal velkou rychlostí na hrad. Mnozí muži se v panice rozutíkali do sporného bezpečí hradních paláců. I já dostal strašnou chuť utíkat, pocit nejasného ale strašně silného zla mne srážel do kolen. I o mne se nejspíš už pokoušelo šílenství. Kolem mne křičeli muži. Z nebe na nás padala nicota!

Výkřik se mi vydral z hrdla a padl jsem na kolena.
V tom tmu prozářilo světlo! Problesklo nádvořím na moment a zahnalo stíny, jenž se krčily jako šelmy v rozích i oknech paláců a věže. Chtěly se na nás sápat, ale světlo je zastavilo a zahnalo! Přicházelo od kaple, po prvním silném záblesku jakoby pohaslo, ale i v jeho slabé záři jsem rozeznával šestici postav, jenž stály v kruhu před chrámovým vchodem a spínaly ruce k mračnům. Ohlušující skřek se rozlétl oblohou, až si muži zakrývali uši a skláněli se před ním k zemi. Klesající mračno se rozprsklo před kuželem světla do všech stran.

K mému údivu jsem shledal, že je to jen olbřímí hejno havranů či snad krkavců nebo jim velmi podobných potvor. Světlo zesilovalo a já se v údivu postavil na nohy. V tom světlu byl cosi nepopsatelně uklidňujícího, jakoby mne hřálo, ale ne na těle nýbrž na duši. Řev ptáků sílil, jak se víc a více přibližovali z té obrovské výše k hradu. Obrovští ptáci - doposud jsem takové neviděl. Ani při bitvě, kdy přilétla velká hejna mrchožroutů z celého údolí, jsem podobné nespatřil. Tohle byli docela jiní ptáci! Světlo je rozehnalo. Z šiku, jenž nás mátl, že je jen pouhým mrakem, se rozlétli do všech stran. Za krátko jejich stín docela zakryl světlo mrtvolného oka. Krákali, skřehotali a kroužili zběsile nad hradem a nalétali na nás. Sedali na střechách a mlátili do nich křídly. Oblétali věž, ale před světlem uhýbali, drželi se z jeho dosahu. Světlo! To světlo zahánělo nejen zlé ptáky - zahánělo Temnotu!

Sotva se rozzářilo, vír nad hradem se temně a děsivě rozhučel, jakoby vztekem a zlostí nad bílým světlem. Doposud neslyšně se točil kruh mraků, ale teď se nad hradem rozfučela vichřice a zvedla víry prachu, rozmetala ohně a zhasila pochodně. Postavy stále stály v kruhu před kaplí a směrem od nich se přes hukot větru probíjelo monotónní odříkávání jakési formule. Slova z nichž běhá mráz po zádech. Světlo sílilo! Sílilo a jak nabývalo na své intenzitě i ze mne opadalo to dusivé omračující napětí - ta hrůza a ochromující strach, jenž jsem si nedokázal vysvětlit. Připadal jsem si jako opitý, v hlavě mi hučelo. Všichni jsme na tom byli obdobně. Muži kolem mne se zvedali a v údivu hleděli jeden na druhého, stále si bojácně prohlíželi mrak, stále se uhýbali vzteklým ptákům, ale už na ně nedoléhala taková hrůza. Už odplouvala a oni stejně jako já nechápali, co se to děje.

Za hradbou se ještě hlasitěji vzedmulo hněvivé mručení jako mohutná vlna, již rozzuřilo bílé světlo. Přeběhl mi mráz po zádech, ale svit bílého světla mne uklidňoval a upevnil znovu vládu jasného rozumu. Dodával mi sílu.

"Útočí! Skřeti útočí!"
Duchapřítomně jsem si uvědomil, že nemám zbraň. Potřebuji zbraň! Šílenec u vědra ležel v bezvědomí zkroucený mezi zdí a vědrem a tak jsem popadl jeho palici. Ten ji teď potřebovat nebude, když omdlel. Hučení nad hradem sílilo a stejně tak podivný řev za zdmi. Z kruhu uprostřed víru šlehaly blesky a jen dokreslovaly hrůznou atmosféru. Co jsou zač ti skřeti, že vládnou tak mocnou magií? Nebo je snad konec světa? Takové myšlenky mi vířily hlavou snad ještě divočeji než vír zvěstující smrt nad mou hlavou.
Ale světlo mne uklidňovalo, mělo blahodárnou moc! Znovu jsem pohlédl tím směrem, kde stáli mágové a spřádali mezi prsty natažených paží nitky mocného kouzla, aby zahnali Temnotu - zlou zákeřnou moc skřetích mágů, s níž nás zkoušeli uvrhnout šílenství. Světelný kužel se stále zvětšoval a rostl směrem vzhůru do boje proti mračnům temnoty. Kolem těl mágů proudila bílá zářivá energie a stále sílila, točila se proti směru víru a vystřelovala v paprscích proti jeho zlé moci. Stále více a rychleji proudila magie. Mágové statečně odráželi to strašlivé kouzlo! Už totiž nebylo pochyb, že je to kouzlo. Ďábelská magie skřetích šamanů!

"Vzchopte se! Do zbraně a na hradby, nebo je po nás! Ve jménu Innose!" nesl se najednou vzduchem silný hlas.
To Bergel nás svolával. Stál na schodech paláce v plném brnění a meč držel nad hlavou. Oči nás všech se k němu otočily. Stále měl svůj neotřesitelný hlas. Pravý velitel! Nedal znát strach. Kdo ví, zda se vůbec dovedl bát? Tak pevně působil za každé okolnosti.
"U Innose! Vzmužte se!" volal a při těch slovech se čepel jeho meče bíle rozzářila! Jako v neuvěřitelném vidění jsme zírali na ten zázrak. Bergerův meč - Innosovo světlo - se rozhořel bílým plamenem. A muži vstávali ze země, hrůza prchala společně se stíny do temnoty. Alespoň na chvíli...
"Na hradby! Vstávat! Do zbraně!" odpovídaly výkřiky všude dokola, jak si muži vzájemně dodávali odvahu. "Na nepřítele!"
Zdálo se, že moc strašlivého kouzla je v tuto chvíli zlomena a nebo alespoň díky mágům velmi oslabena. Nejvyšší čas! Na hradbách se rozezněly zvony. Bily na poplach!

Cosi mne udeřilo do zad, až jsem vyhekl a padl z kleku (doposud jsem v šoku z toho všeho klečel) na všechny čtyři. Zuřivé krákání nad hlavou mne jen utvrdilo, že to nějaký zlý pták do mne narazil a už jsem se oháněl, ale v tom mne kdosi popadl za rameno a vytáhl na nohy.

"Vstávej, dělej!"
Ohlédl jsem se a zároveň pevně hmátl po palici, jenž mi v úleku vypadla z rukou. Byl jsem odhodlaný ji použít. Opravdu velmi jsem se polekal. Byl to však jen Gomez, kdo do mne strčil - tedy spíš mne jen pošťouchl, aby mne popohnal. Jeho pobledlý obličej svědčil o velkém duševním vypětí, jenž jej jistě stejně jako nás všechny pokoušelo. Po čele mu stékal pot a mně hned bylo jasné, že si prožil ta samá muka hrůzy jako já.
"Rychle! Na hradby! je zle!" pobízel mne a oči mu hořely pološíleným plamínkem.
"Jak tohle dokázali?" ptal jsem se napůl sebe a napůl jeho.
"To nejsou skřeti! To ďáblové útočí!" zasípal Gomez hlasem, jenž jsem u něj v životě před tím a už ani nikdy potom neslyšel.
Rozběhl se k žebříku, jenž krátil cestu na hradbu u brány a krčil se před těmi dotíravými vzteklými ptáky a snad tak trochu i před hrůzou, která se nehodlala jen tak vzdát svých obětí.

Běžel jsem za ním a svou pokovanou palici jsem svíral co nejpevněji obouruč. Dodávala mi sice slabý, ale přesto velmi významný pocit bezpečí a jakési mizivé jistoty, že dokud mám zbraň, mám snad nějakou šanci přežít tohle peklo. Ďáblové? Hrklo ve mne a hrůza mi opět laškovně přeběhla svými pařáty po zádech. Vír hučel jako bouře a bílé spásné světlo v našich zádech ostře vykreslovalo děsivé stíny všude kolem nás. I naše vlastní stíny vypadaly teď jako klátící se nestvůry, jenž se na nás sápou. Hejna ptáků s vřískotem prolétala nad střechami, útočila na nás svými pařáty, bylo to strašné! Ale světlo nás posilovalo.

"Innos je s námi!" slyšel jsem kdesi za mnou volat Bergela a to mi vracelo odvahu.
Hnali jsme se k žebříku.
"Áááááá!" řval Gomez přede mnou. Záda měl ovázaná, jak mu spěšně ošetřili zranění z bitvy.
"Na něěééé!" nedal jsem se zahanbit. Potřeboval jsem křičet, musel jsem řvát, abych zahnal hrůzu, jenž se na mne stále nevysvětlitelně a odevšad sápala navzdory uklidňující síle bílého světla. Gomez už šplhal po žebříku a já hned za ním a za mnou se tlačil kdosi další. Pár posledních příček. Mručení, vzteklý řev a syčení bylo slyšet už velmi hlasitě.
"Ó bohové!" volal kdosi na hradbě nade mnou plačtivým hlasem, jenž se třásl strachem.
"Za žádnou cenu nesmíte ztratit hlavu!" ozval se přímo za mnou hlas Bergera.

Tak to on se tedy šplhal hned v těsném závěsu za mnou. Lezl jsem rychle, abych jej nezdržoval - ne proto, abych byl brzy na hradbě, to rozhodně ne! Cosi mi říkalo, že spatřím něco odporného! Cítil jsem, že mi to podlomí nohy a sebere dech a už teď na de mnou zase vítězila smrtelná hrůza! Strach! Vichřice skučela hradem, hejna ptáků a blesky křižující oblohu z temného kola zákeřných mraků a pár poslední příček k tomu! Jedno nadechnutí! Vytí stvůr! Zběsilé, zlověstné krákání!

A byl jsem tam! Skočil jsem z žebříku na hradbu a prudce se zarazil o cimbuří. Zastavil se mi dech a hrůza, jenž nelze slovy pospat, mne ochromila! Nemohl jsem křičet, nemohl jsem mluvit, nemohl jsem ani omdlít! Nemohl jsem nic! To co jsem pociťoval já, to zasáhlo i všechny ostatní, jenž tu též stáli a nebo ještě šplhali na hradby. Přikovalo mne to k zemi, nemohl jsem se ani hnout. V temnotě, jenž způsoboval ten temný vír, který jakoby nasával tmu ze všech hrobů a podzemních slují, co jich jen na světě je, ve svitu blesků jsme viděli dav! Dav nepřátel, z jejich hrdel se dral nelidský řev! Nebyli to skřeti a přeci ano a nebyli to ani lidé... Nebyli živí! Armáda mrtvol!

Vstávaly všude, kam jsme dohlédli. Mrtvá těla se chvěla, neohrabaně klopýtala k hradbám, kde se zastavovala a šikovala našemu strachu na odiv. Mrtvoly skřetů i lidí, našich spolubojovníků, mrtvoly zvířat - všechny se hrnuly k hradu, vzhlížely vzhůru rozšklebenými obličeji znetvořenými bitvou a smrtí. Poulily oči, cvakaly čelistmi a řvaly! Děsně řvaly a hučely dutými hlasy! Některá oživlá těla třímala zbraně, jiná useknutou ruku či klacek. Mnohé mrtvoly šly beze zbraně, jen prsty měly zkroucené v nestvůrné pařáty. Vyrazilo nám to dech! Armáda temnot! Začal jsem pochybovat o tom, že za tímhle mohou stát jen skřeti, to spíš ten konec světa! Peklo na zemi! Samotný Beliár snad vede tyto armády proti nám! Ne, nebyl to sen!

V tu chvíli jsem znovu málem podlehl šílenství. Mnozí podlehli. Vrhali se bez sebe dolů z hradeb do spárů a chřtánů těch bestií, jenž neváhaly ani vteřinu a roztrhaly je na kusy. Strašné se na to dívat a strašné to slyšet! Jiní muži utíkali kamsi do hradu v bláhové naději, že se snad ukryjí. I já se skoro zbláznil strachem, nevýslovnou hrůzou, jenž nelze popsat, ale jeden voják stojící vedle mne mně předešel. V záchvatu šílenství zahodil meč a ve svém běsu do mne při svém bezhlavém úprku do hradu strčil. Ani se neobtěžoval najít žebřík. Najednou jsem letěl vzduchem, řval jsem a on kvičel vedle mne nelidsky jako zvíře posedlé děsem. Dopadl jsem tvrdě - k mému štěstí! On si zlomil vaz. Mne však rána do hlavy rozsvítila před očima. Najednou bílo, obraz okolí se ztratil a tupá hrozná bolest mne zaplavila jako příboj! Slzy mi vytryskly do očí a v tu chvíli byla všechna ta hrůza pryč. Zbyla jen bolest a ta byla strašná. Svíjel jsem se notnou chvíli pod hradbou na nádvoří a kousal se do rtů, slzy bolesti mi stékaly po tvářích. Hlavu jsem si svíral seč jsem mohl, ale nebylo to moc platné. Bolest se ne a ne vzdát. Chvíli jsem viděl rudě, pak zase bíle a chvíli zase nic.

Přes hučení v uších mi zeslábl i řev nestvůr za hradbami. Tu cosi blesklo a nebylo to jen zdání před mýma očima, kterým se pomalu vracel zrak. Záře mne znovu oslepila. Podíval jsem se k jejímu ohnisku. Bylo to před kaplí. Už jsem neviděl postavy, ani jejich obrysy. Kužel světla už dosahoval do výšky naší věže a slušné šířky, jenž dávno pohltila čaroděje. A magie hučela, ale vír hučel víc a ještě zuřivěji se otáčel, ale to magický kruh taky - zběsile a přesně naopak! Připomnělo mi to, co se děje. Přemohl jsem bolest a vyškrábal se na nohy. První jsem spatřil lesk pokované palice, jenž naštěstí dopadla opodál - leskla se v té bílé záři trochu jako před tím Bergelův meč. Beze zbraně jsem tedy nebyl. Co teď? Cosi mne nutkalo vydat se k bílému světlu a ukrýt se v jeho bezpečné záři, ale pak jsem to nutkání přemohl. Šílený řev nade mnou mne včas varoval, kdosi letěl vzduchem přímo na mne, ale včas jsem se uhnul. Dotyčný si zlomil nohu a teď řval a svíjel se stižen strašnou bolestí pod hradbou. Ze své zkušenosti jsem věděl, že bolest hrůzu a šílenství zažene. Vlastně měl štěstí, mohl dopadnout hůře, jako ten před ním. S velikým přemáháním jsem došel k žebříku, hlava mi třeštila, ale teď jsem to viděl spíš jako výhodu.

Dnes, po tolika letech, nechápu, co mne hnalo znovu na tu hradbu, kde jsme se museli střetnou s tím nejhorším nepřítelem - s bezmezným děsem a hrůzou. Myslím, že to byla slova Bergelova neochvějného hlasu, jenž seshora zazníval povely a velký podíl na tom mělo hlavně mocné kouzlo mágů, jenž vztyčili svůj pulzující otáčející se kužel bílého světla v nerovném boji zase o kousek výše. Dostal se výše, ale byl o to slabší a poryvy ďábelského větru s ním tu a tam povážlivě pohnuly, jako by jej chtěly strhnout. I tak nám ale vléval do srdcí odvahu. Zbytek vnitřního boje ale musel vybojovat každý z nás sám. Úplně sám! Ne všichni uspěli, ale někteří ano. Ten den mágové svedli ohromnou bitvu, jenž nesnese srovnání s žádnou z bitev obyčejných. Vděčím jim za život, jako mnozí jiní... A i proto jsem se tehdy odhodlal. Musel jsem. Mágové sváděli bitvu, ale i mi museli svést bitvy. Totiž nejen tu svou psychickou, ale čekala nás i krvavá řež - boj o naše životy i životy těch statečných čarodějů.

Stál jsem po žebříkem a v ostrém bílém světle mé oči utkvěly na jeho ostře vyrýsovaném stínu na hradbě. Ohromné dilema zaměstnalo mou mysl. Na jedné straně šílený strach a hrůza, pudová touha zachránit se a na druhé straně vědomí, že prostě musím vylézt nahoru na tu hradbu a postavit se tváří tomu všemu, jinak jsem zpečetil svůj osud. Někdo se jim přeci jen musel postavit! A tak jsem položil ruku na příčku ze staré dubové větve a po chvíli přemýšlení - jen pár vteřin to trvalo - i nohu a lezl jsem.

Zdálo se mi to jako věčnost a ještě jednou jsem se uprostřed žebříku zastavil a skoro se vrátil, ale nade mnou stál Bergel a byl tam jako skála. Pevný a neochvějný! A tak jsem lezl a zatínal zuby. Snažil jsem se soustředit ze všech sil na tu bolest, jenž mi stále pulsovala v hlavě. A fungovalo to! Dostal jsem se na ochoz a chvíli se odvažoval pohlédnout dolů. Ó jak ty pekelné stvůry řvaly! A přece jsem se nakonec rozhlédl a spatřil obraz zkázy, ztělesnění té největší hrůzy, smrt! A bolest v hlavě, bílé světlo, neochvějný Bergel a snad i pomoc bohů - to vše způsobilo to, že jsem si uvědomil, že mne hrůza už nepřemůže! Zakázal jsem jí to a ono to nepochopitelně zafungovalo! Chvěl jsem se sice, když jsem hleděl do mázdrou potažených očí mrtvol, na jejich mokvající rány plné černé sražené krve, do jejich chřtánů s vyraženými zuby - chvěl jsem se, ale mysl jsem si zachoval a strach mne nepřemohl.

A kolem mne byli i jiní, co vybojovali jedno malé a přeci tak ohromné vítězství. Přemohli hrůzu a dokázali stanout na hradbách v pevném rozhodnutí postavit se tomu všemu čelem. Chvěli se jako já, kolena se jim podlamovala, v duchu prosili bohy, někteří plakali, ale stáli tam vstříc armádě Temnoty.

"Nevzdáme se bez boje! Jsme lidé a tohle jsou jen stíny zla, jenž vymítíme! Nezastavíme se před nimi! Nesmíme!" mluvil k nám Bergel svým pevným rozhodným hlasem a hleděl beze strachu do řad běsů. Mluvil hlasitě a jeho slova se nesla k ostatním i přes řev mrtvol a lomoz víru nad našimi hlavami. "Bohové stojí při nás, copak to nevidíte? To světlo je naděje a zažene tmu jednou pro vždy! Nebojte se! Innos je s námi! Chraňme to světlo!"

Jeho slova byla jako mocná vzpruha a nutila k zamyšlení. Měl pravdu a jeho přítomnost hned vedle mne mi vrátila sílu a odvahu. Došlo mi to! Všechno teď bylo jasné - ještě na poslední zlomek vteřiny se hrůza pokusila zlomit mou vůli, ale nepoddal jsem se. Vnitřní boj ale nezuřil jen ve mne, i ostatní se bili jako lvi! A po chvíli těch vnitřního bojů, když jsme obstáli, najednou jakoby se to celé změnilo. Strach se smrskl na obvyklý strach před bitvou! To jsme už zažili a i když se to jindy tak říci nedalo, dnes to znamenalo úlevu! Strach se zmenšil a naše odvaha vzrostla. Zvítězili jsme ve velké bitvě, ve které každý bojoval sám o sebe. Ačkoli mnozí prohráli a vrhli se v šílenství stvůrám do tlam nebo utekli, ti co to překonali teď stáli pevně semknuti na hradbě, zuby stisknuté a v srdci odhodlání nedat svůj život zadarmo.

A světlo sílilo! Kužel světla už byl veliký jako dvě věže a tak tenoučký! Ale i přesto, že jím vítr lomcoval jako ve vzteku, chtěl je roztrhal, točil s ním jako se spirálou, i přesto rostl dál a výš a s ním rostla naše naděje! A pak se dav mrtvých pohnul a řev stokrát zesílil. Viděly, že neustoupíme a zaútočily! Předvedly se nám v celé své úděsnosti, ale nezabralo to. Vrhly se do boje! Jaká síla je hnala kupředu? Jaká zlá vůle je přiměla vrátit se ze síní mrtvých, vstoupit znovu do posekaných těl a rvát se s živými? Jaká nenávist je hnala kupředu? Silná vůle, zlá, ale s námi byla jiná a my doufali, že je silnější! Věřili jsme tomu a tak jsme obstáli a neutekli, ani když to vypuklo.

Boj s peklem se rozhořel a mrtví byli v přesile, ale na to už jsem nemyslel. Byl jsem na hradbách a byli tu se mnou stateční muži. Poddal jsem se vůli bohů a oprostil jsem se. Stále fungovalo pravidlo boje. Myšlenky na strach a nebezpečí ustoupily a vystřídala je jakási síla, jenž rozproudila krev ve svalech, rozbušila srdce a v mužích probudila odvahu berserků. Měli jsme bojovat o naše životy a takový boj nelze jinak než vyhrát a nebo zaplatit tím nejcennějším. Pro vítězství musíte udělat všechno, jinak vše ztratíte a to člověka vybičuje k síle, postavit se třeba samotnému Beliarovi!