Všude na staveništi se to jenom hemžilo pracujícími vězni a strážemi, které na všechno dohlížely. Dělníci nosili trámy, klády, železné hřeby, odklízeli trosky a stavěli lešení. Odevšad se ozývaly rány, zvuky pil a kladiv a všude to ševelilo. Palisáda i tady byla už skoro hotova. Tyčily se nad ní však jakési kůly, které dávaly tušit, že zvěsti o zastřešení místa mezi palisádou a hradní stěnou jsou pravdivé. Stavělo se tu i několik nových chatrčí a pokračovalo se v hloubení studny. Dělníci nanosili vedle studny na jednu hromadu použitelné kamení ze zřícené věže, jež mělo být pravděpodobně použito na stavbu zídky kolem studny.

Propletl jsem se mezi hromadou trámů, které zde čekaly až je dělníci použijí na stavbu a došel jsem až k lešení. Nahoře stál Milten a čekal, až mu vězni dole naloží rumpál, aby jej mohl vytáhnou nahoru na plošinu lešení. Nevšiml se mne. Došel jsem tedy k žebříku a vylezl nahoru. Lešení bylo docela vysoké, tyčilo se asi do výšky pěti sáhů, působilo však chatrným dojmem. Bylo tu proto, aby bylo možné upevnit nosné trámy budoucí střechy vysoko do hradní zdi. Dělníci už počali vysekávat otvory ve zdech a v některých otvorech už dokonce byly silné trámy osazeny.

Milten zrovna ze všech sil točil klikou rumpálu a zdálo se, že má co dělat. Rumpál měli obsluhovat minimálně dva lidé, ale Milten byl na to sám. Neváhal jsem a popadl jsem dlouhou rukojeť kliky, bych mu pomohl.
"Nazdar příteli.", pozdravil jsem vesele Miltena.
"Co tu děláš?", ptal se překvapeně Milten, když mne vedle sebe spatřil. Jeho tvář se rozzářila v úsměvu. Byl celý zpocený a zrudlý námahou.
"Přišel jsem ti pomoc, zdá se, že dvě ruce navíc jsou tu potřeba. Nebo ne?", mrkl jsem na něj vesele.
"Jo to je pravda! Jsem tady sám a ti pitomci támhle mi nechtěj pomoc tahat ty trámy, prý že mají svojí práci!", odpověděl mi Milten a přitom kývl hlavou ke třem dělníkům, kteří s námi stáli na lešení. Zrovna si dávali siestu, protože neměli trámy, aby je mohli osadit do vysekaných děr, ale že by Miltenovi pomohli je ani nenapadlo. Prohlédl jsem si tu trojici, dívali se na mne divnými pohledy, zdálo se, že nemají příliš dobrou náladu. Ještě jsem je tu v údolí nikdy neviděl, nebo jsem si je alespoň nepamatoval...

"Nevadí, teď jsem tu já!", povzbudil jsem Miltena a zasmál jsem se. Vší silou jsem se opíral do kliky rumpálu. Šlo to ztuha i proto, že sokolí rumpálu bylo zrezlé a špatně promazané. Celá konstrukce i s lešením skřípala a vrzala, jak byla zatížena třemi obrovskými kládami, které jsme tahali nahoru.
"Oni tě sem poslali?", zeptal se mne Milten.
"Ne, vynášel jsem mrtvé a tak jsem sem cestou zpět raději zapadl, než aby mne pak šoupli někam jinam."
"Aha. A kolik jich bylo dneska?"
"Pět."
"Někdo známej?"
"Ne nikdo koho bych nějak dobře znal, jen možná od vidění.", opověděl jsem.
"To je dobře! Neviděl jsi Gorna? Od šichty v dole jsem ho nespatřil. Doufám, že je v pořádku.", řekl Milten a zajistil západkou kliku rumpálu, protože trámy jsme už společně vytáhli až nahoru. Teď byla na řadě trojice flákačů, aby se projevila. Bylo na nich vidět, že z toho moc velikou radost nemají. Opatrně rozvazovali řetězy a lana, která svazovala trojici velkých trámů k sobě...

"Ani já ho neviděl, možná je na druhý straně hradu a nebo ho poslali s nákladem do Nového dolu. Těžko říct." , odpověděl jsem Miltenovi na otázku a díval se, jak si trojice dělníků počíná. Lešení se pod vahou klád trochu prohnulo. Snad vydrží, nerad bych se proletěl dolů do těch sutin... raději jsem na to nemyslel.

Měli jsme teď chvilku volna a tak jsme se posadili na lešení a opřeli se zády o kostru rumpálu. Slunce krásně svítilo a vál příjemný osvěžující vítr. Kochal jsem se vyhlídkou na šedivé skály na obzoru. Byla to nádhera. Slunce se do nich opíralo, stromy a keře v puklinách skalních stěn povlávaly ve větru. Kolem dokola se to jenom zelenalo. Musel jsem uznat, že údolí má svoje skryté krásy. Kolem nás bylo slyšet ruch stavby, údery kladiv, hlasy dělníků, řev a příkazy dozorců, ale toho jsme se nevšímali. Byl to takový místní kolorit. Zvykli jsme si nato a navíc nás se to teď netýkalo!

"To je idylka co?", zasmál se Milten a rozhlížel se o kraji. Byl odsud nevšední výhled, oba nás upoutal.
"Jo to je. Škoda, že jí nemůžeme trávit někde na louce nebo v prosluněném lese! Bylo by to o dost lepší. Třeba támhle na skalách, odtamtud musí být překrásný výhled na celé údolí!"
"No ale lepší sedět tady než krumpáčem po hlavě ne?", řekl na to Milten a měl pravdu. Musel jsem se upřímně zasmát, zdálo se, že chytá moresy od Gorna.
Nahlédl jsem dolů na staveniště. Slyšel jsem tam nějaký řev, nějaký dozorce právě nadával na některého z dělníků. Řev mi přišel velice povědomý, přeběhl mi z něj mráz po zádech. Chtěl jsem vidět, co se tam děje. Něco mi to připomnělo, tušil jsem, kdo to řve.

Dole u studny jsem spatřil známou postavičku. Dozorce postával nad vyhloubenou studnou a ze všech sil řval a nadával na dělníky dole ve studni. Vztekle kopal do vynošené zeminy a skopával jí dolů do studny na dělníky a přitom zlostně svíral svůj obušek. Zdálo se, že ti chudáci ve studni zřejmě nepracovali podle jeho představ.
"Burns!", šeptl jsem Miltenovi a šťouchl do něj ramenem. Bezděky jsem se přikrčil za rumpál, ačkoli bylo nepravděpodobné, že by si mne tu ten bídák na takovou dálku mohl všimnout, natožpak mne rozpoznat.
"Vidím ho, už se tu poflakuje od rána. Má dozor dole na staveništi a pořád jen na někoho řve. Tady ještě nebyl, naštěstí to není jeho flek. Hlídá tu takovej jeden podivín. Neviděl mne tu. Nech ho bejt, je neškodnej. Určitě si nás nevšimne."
"Doufám, že si nás opravdu nevšimne! Víš jak mne má v oblibě a tebe si jistě taky po té ráně pamatuje moc dobře, to se vsadím!", řekl jsem na to.
Moc jsem nevěřil, že by Miltenovo kouzlo mohlo změnit naše "vřelé" vztahy. Zato ty dvě rány pěstí, co jsme mu uštědřili, ty náš vztah jistě změnily, ale k horšímu! Burns byl podlé prase a to by nezměnilo ani pár pořádných kopanců do jeho tlustého zadku!

"Všiml jsi si někdy támhleté staré věže?", vyrušil mne Milten z myšlenek. Podíval jsem se směrem, kterým ukazoval a spatřil jsem vysoko na obzoru čnít na skalním zubu věž. Všiml jsem se jí už dávno. Byla obořená. Shlížela na celé údolí. Byla to stará zřícenina z dávných časů. Nic víc jsem o ní nevěděl. Snad stará strážní pevnost?

"Jo už jsem si jí všiml dávno.", odpověděl jsem Miltenovi.
"Povídá se, že je to stará skřetí pevnost, ale já tomu moc nevěřím."
"Skřetí pevnost?"
"Ano, prý je to skřetí pevnost, ale co já vím, skřeti věže moc nestavěli, alespoň ne takovéhle. Zdá se malá a skřeti jsou vysocí a rozložití. Studoval jsem kdysi jednu knihu a ta se mimo jiné zmiňovala i o skřetech, jejich kultuře a architektuře. Skřeti nejsou taková zvířata, jak si kdekdo myslí! Alespoň já si tedy myslím opak!"

S tím jsem mohl jenom souhlasit. Dávno jsem měl podobný názor. Nasvědčovalo tomu mnohé, co jsem zde v údolí viděl a navíc, kdyby to byla pravda, proč jsme s nimi měli tedy takové problémy? Přinejmenším válku uměli vést dobře.
"Viděl jsi v lese ten masakr ne?", pokračoval Milten, "Každý hned mluví o tom, jaká jsou to zvířata, ale podívej se na dozorce, na to jak krutě se chovají k nám! To je úplně to samé!", pokračoval Milten v myšlence.
"To je pravda, ráno jeden z nich bez řečí oddělal umírajícího vězně a měl z toho evidentně radost a potěšení! Ten byl horší než zvíře!", souhlasil jsem s Miltenem.
"Nechci skřety hájit to ne, jen jsem přemýšlel, proč když se válčí v Myrthaně, jsou i tady. Uvažoval jsi někdy nad tím?", ptal se mne zvídavě a probodával mne očima, co mu odpovím.
"Nevím co tu chtějí. Možná tu žijí odjakživa? Vždyť jsi slyšel ty pověsti o tom, že se tu kdysi válčilo. Prý i ty pevnosti jsou z těch časů?", odpověděl jsem na dotaz.
"Jo to je možné.", připustil Milten, "Ale podívej se na to z téhle stránky. Povídá se, že válka nepokračuje moc dobře. Nebýt zbraní, jako má třeba Bergel, dávno by nás všechny pobili! A kouzelná ruda se těží jenom tady! V Myrthaně není a v Khorinisu jsou slušná ložiska pouze tady v údolí."

"Myslíš, že chtějí zabrat doly?", takhle jsem nad tím tedy ještě nepřemýšlel! Zdálo se to velice pravděpodobné.
"Ano, napadlo mne to. Pokud vědí o vlastnostech rudy a o tom, že se tu těží a divil bych se, kdyby to nevěděli, potom je jen otázka času, než na nás vtrhnou a pak to nebude nic veselého! Nejsem tu dlouho a nezažil jsem žádnej z těch velkých útoků na hrad, o kterých se tu povídá, ale pár šarvátek jsem viděl. Skřeta jsem tedy viděl jen jednou v životě, ale stačilo mi vidět to, co zbylo po boji. Zrovna jako předevčírem v lese. Podle mne se skřeti na něco chytají! Určitě všechno sledují. Nedávno jsem zahlédl právě u té věže stoupat tenoučký, skoro neznatelný proužek dýmu. Můžu to odpřísáhnout při jménu Adanosovu! Ten kdo tam byl měl celé údolí jako na dlani."

Přemýšlel jsem nad těmi slovy a bezděky se díval na svoje škrpály. Jednu nohu jsem měl přehozenou přes kraj plošiny a pohupoval s ní ve vzduchu. Větřík mi příjemně profukoval mojí děravou botu a chladil zpocenou nohu...
Milten mohl mít pravdu. Vlastně mne o tom svými argumenty přesvědčil! Pokud je tomu tak a skřeti mají v plánu zničit jedinou naději na vítězství ve válce, potom jsme všichni odsouzeni k jisté smrti a to možná už velmi brzo! Vzpomněl jsem si na tu rezavou sekeru v příkopu a přeběhl mi mráz po zádech...

"Ale hrad ještě nikdy nikdo nedobil, alespoň se to o něm povídá.", řekl jsem a vzhlédl k věži na obzoru, zda náhodou nespatřím tenoučký sloup dýmu z ohně nějakého skřetího špeha. Nic tam však nebylo. Věž čněla jako zub a slunce do ní opíralo svoje zářivé paprsky. Stejný pohled jako vždycky...

"Hrad je pevný, ale svá nejlepší léta má už za sebou.", řekl na to Milten a ukázal na zřícenou hradní věž a její sutiny, ve kterých vyrostla brána. Nemusel k tomu již nic dalšího dodávat. Vzpomněl jsem si na polozřícený palác i na břízky a keříky, které rostly ve starých okapech a na střechách, dokonce i ve zdech a hradbách.
"Pravdou je, že hrad je pevný jenom tak, jak pevní jsou obránci. Tenhle hrad se dá ještě dobře bránit, ale podívej se na tu sběř, co se tu poflakuje. Místo svalů mají pupky a jediné, co umějí, je řvát na nás! Brnění mají sice pěkná, to ano, ale nevím, jestli umějí použít meč i k něčemu jinému, než k tomu, aby přetáhli nebohého kopáče po zádech! Myslím, že by okamžitě vzali nohy na ramena jen by se tu skřeti ukázali!", mluvil dál Milten.

"Jo to je pravda. Stačí se podívat na Burnse! Ten nemá ani ten meč, ale pupek! To on má přímo výstavní!", zasmál jsem se.
"Ještě, že je Bergel drží zkrátka. Když jsme u toho, zajímalo by mne, co našli v tom lese, jak se tam vypravili.", nadhodil jsem.
"Myslím, že ne o moc víc, než jsme našli my.", usmál se Milten, "Krev, kusy těl a pár stop v blátě."
"Šli tam s nimi i mágové, to myslím bylo moudré, slyšel jsem o jejich mocné magii a vlastně jsem ji i viděl! Bylo to úžasné, jak ten starý čaroděj vyléčil toho chudáka! Proč si myslíš, že tu jsou?", ptal jsem se Miltena.
"To opravdu netuším. Prý jich je tu hned sedm! Podle jejich rouch jsou to vysoce postavení členové řádu. Něco o jejich řádu vím. Zajímal jsem se o to. Byl bych vděčný zato vstoupit do jejich řad! Nejvyšší mágové zřídka kdy opouštějí svůj chrám. Mají své lidi, které posílají vyřešit různé záležitosti. Ale tady, zdá se, jsou jejich mistři a to o něčem svědčí! Děje se něco důležitého. Možná to má společného se skřety? Možná jsou tu proto, aby pomohli ubránit hrad? Kdo ví? Jisté je, že se to brzo dozvíme.", řekl Milten.

"Znával jsem jednoho mága, kdysi se přátelil s mým otcem. Byl mocný. Nevím jak ty, ale já jsem hned klidnější, když tu jsou. I když vím, že pro nás kopáče to stejně žádnou velikou výhodu nepřináší. Jsme pořád jen vězni. Nemyslím si, že by se ten mág obtěžoval vyléčit toho zraněného, kdyby ho Bergel nepotřeboval vyslechnout!"
"To máš asi pravdu.", souhlasil Milten. Chtěl ještě něco říci, když v tom se zespoda ozval ječivý hlas. Poznal jsem ho velice dobře! Stál tam Burns a ječel a nadával a bohužel to bylo na nás!
"Co si o sobě sakra myslíte tam nahoře?! Máte tu klády, tak kurva koukejte makat nebo si vás poddám!"
Rychle jsme se zvedli a popadli kliku rumpálu. Své obličeje jsme raději odvrátili a snažili se, aby Burns naše tváře nezahlédl.

"Koukejte pohnout zadkama burani! Jestli se sem budu muset vrátit, špatně to s váma skončí to vám slibuju hovada!", po těch slovech se otočil a důležitě si to špacíroval zpět na svůj flek ke studni. Naštěstí nás nepoznal! Už se neotočil. Zřejmě byl spokojen.
"To tlustý prase! Prý že to není jeho flek?!", podíval jsem se na Miltena. On jen pokrčil rameny.
"Zdá se, že spatřil tvoje škrpály.", usmál se na mne.
Kopáč dole nám pokynul, že je vše v pořádku a trámy jsou upevněny a tak jsme počali točit klikou. Kostra rumpálu opět počala zpívat pod těžkým nákladem.
"Nevím co ten blbeček šílí, stejně to naložili až teď, mohli jsme si ušetřit to leknutí, málem jsem sletěl dolů, jak jsem se ho lekl!", stěžoval jsem si znechuceně.
"Vytáhnem to a máme zase padla! Tak moc nekecej a radši toč!", odpověděl mi s námahou Milten a přitom poulil oči a rudnul a já jistě taky, cítil jsem to velice dobře. S tímhle rumpálem to šlo opravdu jen těžko, ale klády dál stoupaly, sice pomalu, ale stoupaly...

Hypnotizoval jsem očima hřeby, které celou tu konstrukci držely, protože se zdálo, že každou chvílí musí pod tou tíhou povolit. To by bylo nemilé, protože kostra rumpálu byla vlastně jedním z hlavních nosníků celého lešení, a kdyby povolila, celé by se to zřítilo. Stavitelé si s tím lešením nedali moc práce a celé lešení se díky tomu chvělo. Ozubené kolo se západkou cvakalo a vrzalo. Trámy už byly skoro nahoře.

"Jeeeště kouseeek!", sípal jsem. Konečně jsme klády vytáhli až nahoru a Milten mohl zajistit soukolí západkou. "Uf! A je to!", ulevil si a sesunul se opět na plošinu a opřel se o rumpál. Já ho následoval. Tentokrát ale raději dál od kraje, aby si mne nevšiml některý z dozorců nebo nedej bože Burns!

Chvilku jsme odpočívali. Klád se teď ujala trojice dělníků. Divně se na nás dívali. Když jeden z nich zachytil můj pohled, vyprskl na mne:
"Co kdyby jste se přestali flákat a šli nám pomoc, oddřeme toho daleko víc než vy u toho blbýho jeřábu!" Milten se na něj podíval kamenným pohledem a pravil:
"Víš co příteli? Polib si prdel a hleď si laskavě svýho!"
Vyvalil jsem na Milena oči, tohle bych tedy od něj rozhodně nečekal! Znovu jsem se musel smát, zase jsem slyšel Gorna! Trojice kopáčů na nás vrhla nenávistné pohledy. Tázavě jsem se podíval na Miltena a ten, když spatřil můj rozesmátý obličej, se naoko znuděně zeptal:
"No co je? Nějak jsem jim to vysvětlit musel ne?", chvíli hrál svůj kamenný výraz, ale potom to nevydržel a vyprskl smíchy.
"Měl jsem tady s pány takovou rozepři, oni nechtěli pomoc mně a tak co já bych se obtěžoval.", vysvětloval mi šeptem, aby to trojice nezaslechla.

Poplácal jsem ho uznale po ramennou a protáhl jsem se.
"Normálně bych tady usnul!", řekl jsem a dlouze si zívl.
"Já taky, ale je to na mne přeci jen moc vysoko.", smál se Milten. Oba jsme měli dobrou náladu. To asi tím sluncem. Již bylo vysoko nad námi a krásně hřálo. Blížil se čas oběda. Za nějakou chvíli by se už mohly rozdávat příděly jídla a vody. Hlad jsem měl a podle zvuků, které vydával Miltenův žaludek, na tom byl Milten dost podobně. O žízni ani nemluvím, protože už dlouho jsem neměl kapku vody v ústech. Netrpělivě jsem vyhlížel, kde se objeví kopáči s jídlem a vodou a strážci, kteří mají dohlížet na rovnocenné rozdělení přídělů.

"Už by mohl být oběd ne?", řekl Milten po jednom obzvláště dlouhém proslovu jeho žaludku.
"Můj žaludek si to taky myslí.", smál jsem se mu.
Na staveništi jsem konečně spatřil čtveřici kopáčů, kteří sebou nesli nůše a torny s jídlem a džbány.
"No konečně! Už jsou tady!", strčil jsem do Miltena.
"Vždyť vidím ne? Jdem dolů?"
"Raději počkáme, až nás vyzvou, někde tady slídí ten darebák Burns a nechci ho zbytečně pobuřovat!"
Konečně se ozvalo tolik očekávané heslo "Oběd!" a my jsme se rychle zvedli a vyrazili k žebříku. Byli jsme u něho dříve něž trojice našich sousedů.
"Podívejte na ně! Jen se tu flákaj a ještě si chtějí žrát jako první!", křikl vztekle jeden z nich, byl to takový hubený čahoun s protáhlým obličejem.
Nevšímali jsme si jeho řečí. Milten lezl první a já čekal, až se žebřík uvolní. Když byl Milten dole, přišla řada na mne. Jen jsem vlezl na žebřík, zaslechl jsem další nadávky a řeči.
"Měl bych ti ty zmetku do toho žebříku kopnout!", ozval se nade mnou hluboký naštvaný hlas.
Podíval jsem se, kdo to řekl. Byl to zrovna ten kopáč s tím nejdementnějším obličejem z celé trojice. Byl celý zarostlý. Vypadal jako medvěd a nejen svými huňatými vlasy a vousem, nýbrž i mohutnou postavou. Nebyl příliš vysoký, ale tlapy měl pořádné.

"To by jsi si zkusil jen jednou kamaráde!", nedal jsem se a ukázal jsem na něj můj prostřední "nejsprostější" prst mojí pravé ruky. Jeho brunátný obličej se smrštil ve výrazu vzteku. Byl jsem už dole a tak ten chlápek nemohl svojí hrozbu srazit žebřík vyplnit, tak se alespoň pokusil na mne plivnout. Naštěstí jsem se včas vyhnul. Zasalutoval jsem mu jako námořník a otočil jsem se za Miltenem, který už stál na konci dlouhé fronty, která se mezi tím vytvořila.

Stoupl jsem si na její konec. Nestihl jsem se zařadit hned za Miltena, předběhli mne nějací dva jiní kopáči. Fronta se točila a kroutila jako had. Bude chvíli trvat, než se dostane na mne. Podíval jsem se zpět k lešení. Trojice těch bídáků byla už dole. Poslední z trojice, zavalitý tlouštík, právě slézal dolů. Chudák žebřík, zdálo se, že to každou chvílí vzdá a praskne pod jeho vahou.Ten špekoun tu jistě nebyl dlouho, brzy zhubne, to bylo jisté. Medvěd se na mne výhružně díval, byl však daleko za mnou. Dělilo nás od sebe sedm dalších kopáčů.

Čekal jsem ve frontě, ale vůbec mne to nebavilo. Snažil jsem se spatřit to slavné jídlo, co nám přinesli, ale přes řadu otrhaných kopáčů jsem nic moc neviděl. Jistě to byla zase nějaká odporná břečka! Kolem nás postávali strážní. Díval jsem se, zda někde neuvidím Burnse. Naštěstí nebyl v dohledu, což jsem s potěšením uvítal.

Fronta postupovala. Ve výdeji se s tím moc nezdržovali. Prostě nabrali kus té břečky a kydli jí do kopáčovi do jeho misky a mohl jít na řadu další. Všiml jsem se, že ve džbánech asi nebude nic pro nás, protože si je mezi sebou podávali jen strážní. Nejspíš v nich mají pivo. My se budeme muset jako vždycky napít obyčejné vody ze studní nebo z hradního jezírka.

Přede mnou už stálo jen deset mužů. Už se brzy dočkám. Netrpělivě jsem přešlapoval. Už jich bylo jen devět... Osm... Sedm... Šest... Konečně mi jeden z obsluhujících kopáčů podal do ruky misku. Raději jsem si ji moc neprohlížel. Byla dřevěná, hrubě vydlabaná. Nemusel jsem se ani dívat, abych věděl, že je olepená od zbytků jídla. Tedy aspoň doufám, že to bývalo jídlo! Dobře jsem cítil žmolky čehosi odporného. Celá miska těmi hnusnými zbytky byla pokrytá! Odrolil jsem, co se dalo. Milten se taky už dostal na řadu. Kydli mu do misky kus toho čehosi a on odkráčel opodál ke hromadě starých klád, aby se posadil a mohl si svoji porci v klidu sníst. Pak přišli na řadu ti dva kopáči přede mnou a pak konečně já. Nastavil jsem svoji misku a vězeň se ani pořádně nepodíval a šlehl mi do misky kus té břečky. Část toho mi ulpěla na ruce. Žádné servítky si se mnou nebrali!

Podíval jsem se do misky, co za "božskou krmi" nám kuchař připravil. Zdálo se, že to byla rýže s kusy něčeho přinejmenším podezřelého, co se snažilo tvářit se jako maso. Raději jsem příliš nepátral a vyrazil jsem k Miltenovi. Držel mi vedle sebe místo. Sedělo tu už mnoho kopáčů a všichni se cpali. Hlad je nejlepší kuchař! Odvážil jsem se tedy ochutnat tu podivnou hmotu.

"Neboj se, není to tak špatný, i když to vypadá, že to už někdo přinejmenším dvakrát snědl!", zasmál se Milten.
"Ha ha!", odpověděl jsem na to kysele.
Pravda byla, že to jídlo bylo docela chutné. Když jsem se na to nedíval, dalo se to zvládnout a porce to byla taky docela slušná. V dole to bývalo mnohem, mnohem horší! Jedl jsem. Zvuky stavby teď utichly, zato je vystřídalo hlasité mlaskání a srkání. Jako někde ve chlívě. Každý kašlal na nějaké mravní zásady. Neměli jsme žádný příbor a tak jsme museli misky vybírat rukou. Ale vem to čert! Každému to bylo jedno.

Během jídla jsem se rozhlížel kolem sebe. Strážci posedávali nedaleko na staveništi jedné z chatrčí. Smáli se a popíjeli ze svých džbánů. Opodál jsem spatřil sedět Burnse. Ani nevím, odkud se tu zase vylíhl. Musel jsem ho před tím přehlédnout. Byl stranou od společnosti, ale nezdálo se, že by mu to nějak vadilo. Měl v ruce džbánek a v klidu si popíjel. Všiml jsem si jeho výrazně červeného nosu a musel jsem se smát. Měl ho teď trochu šišatý. Ale jeho prasečí ksicht to spíše přikrášlilo! Ještě by mi měl poděkovat.

"Mrkni se jak to teď panáčkovi sluší!", strčil jsem do Miltena a ukázal nenápadně na Burnse.
"Taky jsem si říkal, a všiml jsi si těch jeho krásných stínů pod pravým okem?, přisadil si Milten.
"Ne to nevšiml."
"Nevadí, ono to není na dálku moc vidět, ztrácí se to v těch jeho kruzích pod očima, ale je to tam! Líp se příště podívej.", smál se Milten.
Milten už skoro dojedl, já však spořádal sotva půlku svého přídělu. Nikam jsem nespěchal, přestávka tady byla delší než v dole. Bylo tady daleko více lidí a několik kopáčů stále čekalo frontu na příděl jídla. Dozor tu stejně nebyl tak přísný jako pod zemí. Člověk se tu mohl lépe ulévat a šetřit se.

Dál jsem se rozhlížel kolem sebe. Na obloze se počaly objevovat bílé mraky jako polštáře. Občas zastínily slunce. Měl jsem mraky moc rád a rád jsem je sledoval. Bylo to úchvatné divadlo a i dnes to za to stálo. Vysoko na obloze přelétávalo právě káně ve velikých kruzích a pátralo po kořisti...
"Vídíš támhle toho otrapu?", vyrušil mne Milten.
Podíval jsem se kam kývl hlavou a spatřil toho huňáče z plošiny.
"Pořád sem divně čumí, asi nám nemůže odpustit tu plošinu nebo co?"
"No měl jsem s ním menší slovní rozepři a poslal jsem ho do patřičných mezí...", odpověděl jsem Miltenovi.
"Tak to jsme dva příteli, já s nima měl rozepři už před tím, než jsi přišel. Musíme si na ně dávat pozor. Ten jeho výraz se mi nelíbí.", řekl Milten.
Prohlížel jsem si toho huňáče. Díval se na mne zabijáckým pohledem. Okolo něj posedávali jeho dva kumpáni a cpali se, jako nezavření. Střetli jsme se pohledem. Huňáč se na mne zašklebil a potom zatnutou pěstí ukázal významné gesto, které mluvilo za vše. Nereagoval jsem na to. Ať se vzteká jak chce, nenechám se vyprovokovat!

"Hele mrkni se támhle!", šťouchl do mne opět nečekaně Milten, zrovna když jsem měl ruku plnou té břečky v ústech, leknutím jsem se kousl!
"No co je zase?!", vyjel jsem na něj nevrle a s plnou pusou, ale on si mne dál nevšímal a zaujatě něco sledoval.

Podíval jsem se tedy kam ukazoval. Nebyl jsem jediný, kdo se díval tím směrem. Spatřil jsem dvojici mágů, kteří k nám kráčeli a živě hovořili s vysokým mužem v krásné zbroji, který je doprovázel. Neznal jsem toho muže podle jména, byl to však vysoký důstojník a Bergerův zástupce. Staral se, pokud vím, o výstavbu palisády, vedení a zásobování staveniště a mnoho dalších věcí. Byl jedním z velkých šéfů zde v údolí. Jednoho z mágů jsem poznal. Byl to ten čaroděj, který uzdravil toho posekaného nebožáka, co přežil skřetí masakr. Druhého mága jsem viděl poprvé. Byl o něco menší než čaroděj a měl zrzavé vlasy v barvě ohně. Jak příhodné pro služebníka Innosova! Zdál se o mnoho mladší, než jeho společník.

Kolem studny posedávalo několik kopáčů, kteří před přestávkou hloubili studnu. Když spatřili příchozí, přestali jíst a rozestoupili se, aby udělali trojici mužů dost místa.
Vše kolem utichlo. Každý zvědavě hleděl na trojici. Každého zajímalo, co se stalo, že sem zavítala taková nezvyklá návštěva. Mágové si však nenadálého klidu ani očkem nevšimli.
"Ukažte, co jste našli.", zaslechl jsem mluvit důstojníka.
Několik kopáčů hned sešplhalo po žebřících dolů do studně. Netrpělivě jsem čekal, co se bude dít. Vypadalo to velice zajímavě. Ostatní také s velikou zvědavostí sledovali nezvyklé divadlo. Mágové přistoupili až na okraj studny a dychtivě shlíželi dolů za kopáči.
Žasl jsem, jak jejich úchvatná roucha zářila na slunci. Jakoby je sluneční svit rozpálil do barev ohně! Zdálo se skoro, že planou.
"Vidíš tu krásu?!", špitl si spíš pro sebe Milten. V jeho očích se zračil úžas.
"To ale musí mít cenu co?", řekl jsem na to, ale odpovědi se mi nedostalo a ani nemuselo. I já žasl nad tím šatem. Zlatem vyšívané roucho přitáhlo pohledy všech okolo. Ta záře! Byl to vskutku šat hodný služebníků boha Innose!

Několik kopáčů, co zůstali na povrchu, hodilo do studny lano. Čekal jsem netrpělivě, co se bude dít. Kolem studny se již v uctivé vzdálenosti od mágů shromáždili i strážníci, včetně Burnse. Každý byl velice zvědavý, co je v té studni tak cenného, že to přitáhlo pozornost samotných mágů Ohně.

Bylo naprosté ticho. Kolem se neozval ani jediný hlas, ani jediné mlasknutí, ani kýchnutí! Každý se zatajeným dechem sledoval kopáče, kteří opatrně tahali za lano, které před chvilkou spustili do studny. Mágové dál nahlíželi kopáčům přes ramena a co chvíli na sebe pohlédli a v jejich tvářích bylo také vidět napjetí.
Konečně jsme spatřili podivný předmět na konci lana! Kopáči jej vytáhli nahoru. Zdálo se, že je to kámen, ale byl opracovaný. Byla to socha! Zašpiněná socha od jílu, bahna a písku. Ze studny počali vylézat kopáči, kteří ji na lano dole na dně studny upevnili a zřejmě i sochu zespoda jistili, když byla vytahována. Byli celí špinaví od jílu a mokří od vody. Kopáči sochu opatrně uložili do trávy. Všichni zvědavě zírali na ten předmět.

"Co je to?", zeptal se důstojník.
"Ustupte.", přikázal čaroděj a přistoupil k soše.
"Doneste vodu, hodně vody!", poručil ten druhý a na jeho příkaz se několik kopáčů rozběhlo s kbelíky a vědry ke hradnímu jezírku.
První mág mezi tím poklekl k soše a bedlivě si ji prohlížel. Byla notně obalená jílem a vypadala skoro jen jako kus špinavého šutru, jakých se kolem staveniště studny válela celá hromada. Rozdíly tu však byly.
"Co myslíte, že to je, mistře Xardasi?", optal se znovu důstojník klečícího mága.
"Zatím nevím. Jisté je, že je to věky stará socha. Prozkoumám ji, ale nejdříve ji musíme opatrně očistit.", opověděl mu na to čaroděj svým hlubokým hlasem, aniž by spustil oči z podivné sochy. Opatrně svými útlými stařeckými prsty obíral větší části jílu a kamení, které na soše ulpěli.

"Máme štěstí Vertino!", promluvil Xardas potěšeně k jeho společníkovi.
"Dělníci sochu nepoškodili, zdá se kompletní a v pořádku!", pokračoval.
"Kde jsou s tou vodou?!", ptal se netrpělivě druhý mág a hleděl směrem k jezírku, kdy se už konečně vězni s vodou objeví.
Kopáči se konečně ukázali a chvátali, co jim síly stačili, aby snad nerozhněvali důstojníka nebo některého z urozených mágů.
"Přineste ji sem! Opatrně.", přikázal Vertino a dělníci položili vědra k jeho nohám.
Kolem se zatím utvořil hlouček zvědavců. Bylo slyšet šepot, jak si zvědavci sdělovali své dojmy. Většinou to byli dozorci, protože kopáči se neodvážili opustit své místo.
Xardas opatrně zdvihl jeden z kbelíků a pomaličku s ním sochu poléval a odplavoval tak jíl, bahno i kamení.
"Hadr. Potřebuji kus hadru.", řekl Vertinovi.
"Hadr! Doneste sem nějaké hadry!", křikl důstojník na kopáče, když zaslechl Xardasova slova. Ten dál opatrně očišťoval prastarou sochu.
Tvar sochy již docela zřetelně vystupoval na povrch, jak ji oba mágové pečlivě oplachovali a obírali od nečistot. Vertino poklekl vedle Xardase a pomáhal mu. Kopáči brzo donesli hromadu starých hadrů a kusů klátky a čarodějové s nimi pomalu stírali nánosy špíny z těla sochy.

Socha byla asi půl sáhu vysoká. Sahala mágům asi po kolena. Stála na širokém podstavci. Její tělo bylo jen hrubě opracované, zatímco hlava byla vyvedena do zvláštních podrobností. Nedokázal jsem určit, co přesně měla představovat. Nezdála se lidská. Připomínala mi spíš nějakého démona nebo bestii z pověstí. Místo vlasů měla vyvedeny jakési rohy nebo snad chapadla.

Spatřil jsem dva černé důlky místo očí. Zdály se prázdné, avšak zanesené blátem a pískem, ale mágové je začali opatrně očišťovat. Pod nánosem bahna jsem náhle spatřil rudý záblesk! Zpozorněl jsem. Mágové dále pečlivě očišťovali sochu a na chvíli ji skryli našim pohledům svými těly, na tváři Vertina, který byl ke mne otočen obličejem, se náhle objevilo ohromení! Podíval se na Xardase tázavým pohledem plným překvapení. Zdálo se, že i Xardase něco překvapilo a rozrušilo! Mágové se zvedli, o krok ustoupili a v úžasu hleděli na sochu a my jsme ji konečně také spatřili!
Dav kolem zašuměl v údivu, když sluneční paprsky rozzářili dva krvavě rudé rubíny, vsazené jako oči té sochy! Všichni byli ohromeni tou krásou! Žasli jsme! V obličejích mágů se zračil údiv a překvapení, nejinak tomu bylo i ve tváři důstojníka.

Dav kolem dokola šuměl, kopáči na kládách vstávali, aby si mohli lépe tu krásu prohlédnout. Dozorci mezi sebou šeptali a tlačili se, jak se snažili jeden přes druhého prodrat kupředu, aby spatřili ten div. Dav zvědavců se rychle za tu chvíli rozrostl, když se rozneslo, že se tu našel nějaký poklad!
"Úžasné!", zvolal důstojník.
Xardas a Vertino znovu poklekli a počali znovu očišťovat sochu. Oči jim zářily a na tvářích jim svítil potěšený úsměv.
"Pošli pro mistra Cronose Vertino, tohle by měl vidět.", požádal Xardas mága.
"Pošlu i pro Bergela!", vykřikl důstojník.
"O tomhle musí být zpraven! Dojděte pro Bergela! Hej Burnsi, dojdi pro pána, slyšíš?!", poručil Burnsovi, když jej v davu spatřil. Burnsovi se totiž zrovna podařilo prodrat se dopředu.

"Ano pane!", štěkl na to Burns a vykročil splnit rozkaz. Nezdál se příliš nadšený. Ale jeho obličej se mračil pokaždé. Dalo se to těžko poznat. Burns se propletl mezi davem čumilů a zvědavců. Zdálo se, že si něco pro sebe remcá. Byl naštvaný a podrážděný, asi že nic neviděl. Namířil si to rovnou ke kládám, aby se vyhnul hromadě zabahněných kamenů, co byly vytahány ze studny. Bohužel to znamenalo, že bude muset projít kolem nás. Skrývat jsme se nemohli a ani jsme nechtěli.

Díval jsem se, jestli si nás všimne. Už, už se zdálo, že kolem projde bez povšimnutí, když tu najednou jeho podlá prasečí očka zablýskla naším směrem! Spatřil nás! Jeho běžný naštvaný výraz ve tváři přešel teď ve výraz nenávisti a obrovského vzteku. Kdyby mohl zabíjet pohledem, byli by jsme na místě mrtví! Zavrčel! Ano zavrčel, slyšel jsem to zřetelně. Znělo to jako vrčení zlého psa těsně před kousnutím. Vzteku, který z něj plál, jsme se mohli skoro dotknout! Prošel kolem a nezastavil se. Ani se neohlédl. Všiml jsem si jen jeho sevřených pěstí. Klouby byly celé bílé, jak vzteky svíral pěsti.

Podíval jsem se na Miltena. Milten chvíli hleděl za Burnusem a potom se otočil ke mne. V jeho očích byl vidět strnulý výraz. Střetli jsme se pohledli, ale nic neřekli, nebylo co říci.
Burns nám to neodpustil a nikdy neodpustí! Měli by jsme se před jeho šílenou nenávistí držet pěkně na pozoru, to jsme teď věděli jistě!