"Hej lidi! Pojďte za mnou!" zavolal jsem na své dva kumpány.
Vrhli na mne své zvídavé pohledy.
"Pojďme k paláci, je tam hlavní zbrojnice a jsou tam pořádný zbraně." řekl jsem a vedl jsem přátele stranou z hlavního proudu vězňů, který spěchal do zbrojnic.
"Myslíš?" zeptal se Gorn. "Ale většina ostatních jde ke kovárně, myslel jsem, že hlavní zbrojnice je tam?"
"Ne všichni jdou ke kovárně, podívejte." ukázal Milten k paláci. "Už se tam tvoří hlouček, ale co ten dozorce tam dělá?"
"Řve." konstatoval po krátké odmlce Gorn, když zběžně obhlédl na dálku situaci před palácem.
Před palácem na schodech skutečně stál dozorce a evidentně nikoho z kopáčů, kteří se dožadovali zbraní, nechtěl vpustit dovnitř. Mával rukama a tvářil se naštvaně. Dav pryč od něj a od palácových dveří držela stráž, která jako obvykle postávala před vchodem a tvářila se sveřepě.

"Á zdá se, že to jsou zbraně jen pro panstvo!" ušklíbl se Gorn znechuceně. "No nevadí! Spokojím se z čímkoli, jen aby to nebyl podělanej klacek!"
"Jen abychom se nedivili, až nám do ruky zase vrazí krumpáč." poznamenal nakysle Milten.
"Žádnej klacek ani krumpáč! Uvnitř jsou zbraně a já je viděl!" stál jsem si za svým zatvrzele. "Bergel řekl, že otevře zbrojnice a tak se otevře i tahle. Jdeme!"
"No když myslíš." pokrčil rameny Gorn a následoval mne. Milten neříkal nic, byl dobu v mizerné náladě. Nedivil jsem se tomu. Raději jsem nad tím nepřemýšlel, protože jsem byl vděčný, že alespoň já - ačkoli to bylo velmi podivné - jsem byl už konečně nějakým zázrakem v klidu. Raději nemyslet. Na nic! Soustředil jsem se jen na to, abych si udržel svou "dobrou" náladu.

Dorazili jsme k okraji hloučku, který se pře palácem rozrůstal. Na schodech stála palácová stráž a vzteklý dozorce s orlím nosem. Znal jsem toho zmetka od vidění, párkrát jsem s ním měl tu čest v dole i tady v hradě. Byl něco jako Burns, tedy pořádné prase - bohužel to tu ale byli skoro všichni! Burnsovi však opravdu nemohl nikdo šlapat na paty, dokonce ani tenhle křupan!

"Stůjte sakra tam, kde jste! Stůjte vy pitomci!" pořvával dozorce na schodech a měnil při tom všechny odstíny rudé, jak se snažil přeřvat nespokojený dav.
"Chceme zbraně! Bergel přeci přikázal otevřít zbrojnice!"
"Víme, že tam jsou zbraně!" volali kopáči. "Nebudeme bojovat holýma rukama!"
"Jsou tu, ale nedostanete je! To jsou zbraně pro naše mužstvo. Pro vojáky. To vy nejste!" oponoval dozorce. "Nesmím vám je vydat! Ne tyhle!"
"Pro jaký mužstvo ty tlamo?!" zařval kdosi z davu. "Nikdo další už tu není a nikdo ani nepřijde ty vepři, tak koukej sakra otevřít tu zbrojnici!"
"Kdo to řek?!" marně se rozhlížel vzteky nasupený dozorce a hledal toho drzouna, ale to bylo marné, protože nadávky přilétaly soustavně odevšad.
"Otevřete zbrojnici!" řvali nespokojení muži.
"Jděte do kovárny! Tam jsou meče a sekery pro vás!" přikázal dozorce.
"U kovárny už není nic!" křikl na to kopáč, který se právě v tu chvíli připojil k davu před hlavním palácem spolu s dalšími jinými. "Teď nás odtamtud vyhodili!" volal.
"Došli jim zbraně a ve sklepech už je rozdali taky!"
"Rezavý šmejdy! Chceme něco lepšího!"
"Slyšel jsi to skopová hlavo?! Koukej nás pustit dovnitř!"
"To je Bergelův palác a tam taková chátra nesmí! Táhněte do skladiště nástrojů, tam se určitě něco najde!" nedal se dozorce.
"Cože! Do skladiště?! To jako máme bojovat motykama? Nebo krumpáčem?!" vztekali se vězni.

Dav se zvětšoval a zvětšoval. Rozšiřovali ho kopáči, kteří přišli s prázdnýma rukama od hradních zbrojnic, ale i vojáci, kteří zmerčili vzrůstající nepokoj před palácem a slétli se sem jako vosy, připravení zasáhnout, když se situace zvrtne. Zatím se však do ničeho nemíchali.

Zbraně z kovárny i sklepů a skladišť byly už rozebrané do posledního kousku a vězni, kteří byli vyzbrojeni, se už shromažďovali dole u brány, kde na ně čekali důstojníci. Ale celá jedna třetina - včetně nás - byla doposud bez jediného nože!

"Takhle to Bergel přeci neříkal! Říkal, že otevře všechny zbrojnice a každý dostane svou zbraň aby mohl čestně bojovat!" zařval hromovým hlasem kdosi za mnou. Skoro jsem ohluchl! Ten hlas jsem znal a ještě než jsem stihl otočit hlavu, abych uviděl toho řvouna, došlo mi, kdo to je.
Gomez! Stál za mnou a nadával z plných plic a z očí mu sršel hněv. Jako vždycky otevřeně dával najevo co si myslí a jako obyčejně mu bylo jedno, co si myslí kdokoli jiný o něm. Gomez se nikdy nebál postavit se i dozorcům na odpor, i když je pravda, že ne pokaždé mu to prošlo. Na druhou stranu věděl, kdy je toho dost a co si může a nemůže dovolit. Ale dnes patřil k největším křiklounům v davu.

"Ty tupče! Pust nás dovnitř!"
Dozorce byl teď už bledý a zdálo se, že si neví rady. Situace se mu nějak vymykala z rukou a řev a dožadování se vězňů bylo slyšet po celém hradě. Dozorce už nekřičel, místo toho si zalezl hlouběji do chodby paláce a spoléhal se na to, že palácová stráž zabrání každému, kdo by se chtěl dostat dovnitř. Ti dva chlápkové v těžkém brnění na to skutečně vypadali. Stáli výhružně rozkročeni a bylo na nich vidět, že jakmile se někdo přiblíží na krok k nim, nebudou meškat ani vteřinu a vyřídí si to s ním.

Dav křičel a zuřil.
"Slíbili jste, že dostaneme zbraně! Nechceme tu chcípnout jen tak, chceme bojovat!"
Stál jsem v té tlačenici a nemohl se pohnout tam ani sem. Gorn stál zamračený vedle mne a co chvíli pořvával nadávky na adresu dozorce i stráží a potom se zase šťouchal a strkal s kopáči, kteří do něj vráželi v té tlačenici. Milten byl před námi a tvářil se otráveně a zničeně.
"Pitomci!" křičel za mnou Gomez. Když mne ale spatřil, jeho zlý úšklebek se změnil v pitomý úsměšek.
"Diego! Co ty tady?" zachechtal se ironicky.
Neřekl jsem na to nic, jen jsem otráveně protočil očima a posuňkem ukázal k paláci.
"Jo! Parta ignorantů a idiotů! Včetně toho zasranýho Bergela!" odplivl si vztekle Gomez a znovu se rozčílil. Zahrozil směrem k paláci svou pěstí.
"Takový kecy tam dole a teď? Skutek utek!" syčel Gomez. "Nechaj nás tu chcípnout!

V tom křik znenadání zeslabil a Gomez už nestihl dokončit svůj ostrý kritický proslov na Bergela a jeho vojáky. Okamžitě jsem se podíval, abych zvěděl, co bylo příčinou toho nenadálého ztišení. Že by se dozorce konečně umoudřil a pustil nás dovnitř? Ale ne, ten stál pořád na schodech, byl celý bílý rozčilením a díval se jako většina mužů ke kapli.

Právě tam odtud vyšel Bergel v doprovodu dvou mágů Ohně. Rázoval si to k hloučku ve své zářivé zbroji a černý plášť ušitý ze vzácných kůží za ním povlával a koncem se smýkal ve špinavém blátě. Netvářil se příliš vesele.
"Co se to tu u všech bohů děje?!" zahřímal a dav utichl docela.
Jen pár osamocených výkřiků se ozvalo. "Nechtějí nám dát zbraně!"
Bergel se protlačil davem až na schodiště a okamžitě vzal do parády stráž a přeptal se na to. Strážníci samozřejmě ihned poukázali na dozorce a tak netrvalo dlouho a Bergel s ním zmizel v chodbě.
"Tak teď se snad už bude něco dít." špitl Milten.

Dav byl jako pěna, každý špicoval uši a chtěl slyšet, zda Bergel vynadá tomu dozorci nebo, co se bude dít. Zase jsem zaslechl bubny, dotěrně duněly nad údolím. Někteří muži zesinali, jiní se kroutili a nervózně přešlapovali. Nikomu nebylo zrovna nejlépe. Kdyby nám už konečně dali alespoň nějaký nůž, snad by to bylo snesitelnější!

Bergel se objevil na schodech a po jeho boku stál dozorce s kamennou tváří a směšným úšklebkem. Zdálo se, že Bergel si to s ním vyříkal, tedy alespoň jsem v to doufal. Čekali jsme, co nám poví. Desítky naštvaných a podrážděných pohledů ho sledovaly, ale on nehnul ani brvou. Byl jako skála a nic si z toho nedělal. Stál na schodech a vteřinu si nás prohlížel, pak promluvil:
"Řekl jsem, že každý z vás dostane zbraň! Je to pravda?" zahřímal nazlobeně k nám všem.
Dav zašuměl na souhlas, ale poněkud nesměle.
Bergel se odmlčel a jen házel další sršící nazlobené pohledy.
"A tak se taky stane! Už je to vyřízeno! Nemáme čas na tyhle NEDOROZUMNĚNÍ!" pravil a při posledních slovech vrhl zlý pohled na pobledlého dozorce, který vypadal, jako že se snaží schovat se ve vlastním brnění před Bergelovým hněvem. Krčil se a nejistě přešlapoval a znovu rudl. Z davu se ozval posměšný smích, ale hned zase ztichl, protože Bergel se chystal znovu promluvit.

"Své slovo vždycky držím! To si pamatujte! Do zbrojnice budete vpouštěni po jednom a zbraně vám budou přidělovány od stráží. Žádný smlouvání, každý vezme to, co dostane jasný?" rozkázal Bergel a pokračoval dál.
"Kdo bude mít zbraň, okamžitě odsud vypadne a bude se hlásit u brány. Budete poslouchat své důstojníky! A poslední věc..." Bergel se zase odmlčel a opět přehlídl dav svým přísným zkoumavým pohledem.
"Žádný hlouposti! Osud je v rukou nás všech a proto musíme držet při sobě. Innos stojí při nás! Vykonejte rozkaz!"
Na ta slova strážníci počali pouštět vězně dovnitř. Sám dozorce, který nás před tím nechtěl pustit dovnitř, měl teď vydávat zbraně. Měl kyselý obličej a pranic se mu to nelíbilo. Bylo mu jasné, že vězni se mu budou posmívat. A nemýlil se.

Bergel se vrátil k mágům a odspěchal s nimi kamsi pryč přes nádvoří. Brzy jsem je ztratil z očí. Stáli jsme řadu a čekali na zbraně. Nemohl jsem se dočkat, až dostanu meč! Gorn byl na tom podobně. Celý netrpělivý přešlapoval a nadával na strkající se a předbíhající kopáče.
"Mají tam sekery?" ptal se mne nedočkavě, jako malý kluk.
"Nevím Gorne, nevšiml jsem se."
"Vždyť jsi byl uvnitř ne? První, na co bych kouknul já, by byly sekery!" ušklíbl se.
"Radši mlč!" odseknul jsem mu.
Milten neříkal nic a tvářil se zamračeně a ničeho kolem si nevšímal.
"A co chceš ty Miltene?" ptal se Gorn a byl jako na trní. "Já si určitě vezmu sekeru! Teda jestli je ty burani vůbec mají!" přemýšlel Gorn. "Tak co chceš ty? Miltene?!"
"Nechte mně nepokoji!" křikl rozzlobeně Milten a zle sjel pohledem otravného Gorna.
Překvapeně jsem se na něj podíval, ale on hleděl do země a tvářil se vražedně. Měl náladu pod psa!

"No jo! Snad se tolik nestalo ne?!" chlácholil ho rovněž překvapený Gorn, ale přitom na mne mrkal a dělal zesměšňující posunky na Miltenovu adresu. Zavrtěl jsem hlavou a naznačil mu, ať Miltena nechá být. Gorn jen otráveně protočil oči. Dokázal jsem si představit, že Miltenovi není nejlépe. Bylo mi to líto, ale co jsem mohl dělat. Ostatně - už i na mne zase začaly padat jakési chmury...

Řada postupovala. Někteří se tlačili rychleji, jiní se naopak ocitli v "mrtvých" místech, kde se fronta skoro nepohnula. Ti potom netrpělivě a rozhněvaně prskali síru kolem sebe, ale nic jim to nepomohlo.
"Tak se tlač, ať na nás zbudou nějaký zbraně!" volal na mne Gorn a strkal do kopáčů kolem sebe. "Uhni! Já tu byl dřív!"
Už jsme byli skoro u schodů. Z hradu vycházeli vězni a každý z nich si nesl meč, kopí nebo jednoroční sekeru. Převažovaly však meče. Bylo vidět, že zbraň v ruce na muže působí dobře. Zdáli se odhodlanější a jistější. Mnoho jich mělo úsměvy na tvářích, když pozvedali zbraně nad hlavy a ukazovali je ostatním. Nemohl jsem se dočkat, až budu mít meč taky!

"Hele! vykřikl Gorn a šťouchl do mne, abych se podíval, kam ukazuje. "Jakože je ten pacholek Gomez před náma, když byl ještě před chvílí za náma?!"
Gomez byl skutečně vepředu, a nebylo divu. Cpal se surově a odhodlaně. Muži mu raději ustupovali z cesty, přeci jen to byl Gomez a to znamenalo mimo jiné třeba i surovec, který se neštítí ničeho!
Zaslechl Gorna a neodpustil si, aby se neohlédl a škodolibě mu nezamával.
"Ten zkurvysyn!" ulevil si Gorn a pozdvihl bezmocně zaťatou pěst.
"Klídek, už tam skoro budeme. Mečů a kopí je tam spousta!" chlácholil jsem rozhněvaného Gorna. "Už jsme u schodů."
"Blbý kopí mě nezajímají! Já chci pořádnou obouruční sekeru!" prskal Gorn. "Jestli ji kvůli tomu hajzlovi nedostanu tak přísahám u Beliara, že ho zabiju!"
Povzdechl jsem si, a postoupil jsem v řadě kupředu. Díky palácové stráži, která nedovolila tlačenici bezprostředně u paláce, se tu už utvořila pořádná řada a tak už jsem se nemusel s nikým strkat a tlačit se.
"Netlačte se, na každého se dostane." usměrňovala nás stráž. "Pokračujte po jednom a pomalu."
Vylezl jsem schody a vstoupil do paláce. Na chodbě stál další voják a směroval mne a ostatní do zbrojnice.

"Jdi támhle."
Poslechl jsem a zahnul doleva. Ocitl jsem se v prostorné zbrojnici. Se mnou tu bylo několik dalších trestanců, kteří právě dostávali zbraně a asi pět vojáků, kteří zbraně vydávali. Dozorce s orlím nosem stál u dveří a dohlížel na to. Jakmile mne zmerčil, křikl na mne otráveně:
"Moc nečum, támhle si vem meč a padej!"
Vydal jsem se podle jeho rozkazu k jednomu ze stojanů, kde stál voják a už mi podával jeden z pěkných mečů. Vzal jsem jej, zběžně jsem jej prohlédl a vydal jsem se ven.
Do místnosti zrovna vešel Gorn a hned se obořil na dozorce.
"Chci sekeru! Obouručku."
Dozorce vyjeveně zamrkal nad trou troufalostí, pak zkřivil zlostně rty a nesmlouvavě křikl na Gorna:
"Tamhle si vem meč a vypadni!"
"Chci sekyru, jsi snad natvrdlej?!"
Přitočil jsem se ke Gornovi. "Dvouruční sekyry tu nemají."
"Jakože tu nemají sekyry? Co je to za vojáky?!"
"Popadni si meč a táhni ke všem čertům! Zavolám stráže a ty ti to vysvětlí líp než já, jestli to nechápeš!" řval dozorce nabroušeně. "Sotva vám někdo ustoupí, už se chováte, jako kdyby jste byli kdo ví kdo! Co si to vůbec dovoluješ? Jak to se mnou mluvíš ty chrapoune?!" čpěl síru dozorce a vzteky byl zase rudý.
"Táhni, než tě nechám zavřít!" vykázal s náležitým gestem Gorna z místnosti.
"No jo pořád!" zavrčel rozmrzelý Gorn a okázale se zdůrazněnou neochotou dokráčel ke stojanu. "Vezmu si ten meč." zašklebil se na dozorce, aby jej ještě více vytočil.
"To je von?!" zašklebil se na vojáka, co mu podával jeden z mečů.
"Jo!"
"Hmm!" odfrkl opovržlivě Gorn, ale meč si vzal.
V dozorci to silně vřelo, ale ovládl se a na Gornovy provokace nereagoval.

Vyšel jsem na chodbu a potkal Miltena. Kývl jsem na něj a on pokrčil unaveně rameny. Zdálo se, že je mu jedno, zda vůbec nějakou zbraň dostane.
Gorn se přihnal za mnou a společně jsme vyšli ven. Na denním světle jsme si mohli své zbraně pořádně prohlédnout. Gorn znalecky zkoumal ostří svého meče.
"Není to nejhorší, ba řekl bych, že je to docela dobré." nasadil zvláštní tón a předstíral, že tomu náramně rozumí, jako nějaký mistr zbrojíř.
"Nešaškuj! Počkáme na Miltena a jdeme k bráně."
"Ale jo." řekl na to Gorn a párkrát švihl mečem ve vzduchu, až to zasvištělo. "Stejně bych tisíckrát raději tu sekeru!" povzdechl si.

"Tak to máš smůlu, nech si zajít chuť a buď rád, že ti nedali krumpáč. Tyhle zbraně jsou dobré a mohli jsme dopadnout mnohem hůř! Pochybuju, že kluci dostali v kovárně nebo ze sklepů lepší kousky."
"To asi jo, ale sekera je sekera! To mi nevymluvíš!"
"Myslel jsem, že bojovník JAKO TY to umí s každou zbraní!" rýpl jsem si do Gorna.
"Co?! Ty pochybuješ o mých schopnostech s mečem?!" vyvalil Gorn nevěřícně oči.
"No podle toho, jak neustále zdůrazňuješ tu sekeru, se mi skoro zdá, že se dopředu omlouváš, že jsi nemehlo s mečem!" zasmál jsem se.
Gorn mi to sežral!
"Tsss! Teprve uvidíš! A ti skřetí pitomci teprve!" naparoval se Gorn a směšně poskakoval a dělal výpady proti neviditelnému nepříteli. "Já vám všem ukážu, kdo je tu válečník! Ať se těšej šmejdi!"
"Nech si to na později. Ať ti zbude nějaká energie kamaráde!" ozvalo se za námi.
"Miltene, už jsi tady?"
"Schválně! Tipni si." odpověděl mi Milten a unaveně se zazubil. Zdálo se, že má lepší náladu a za to jsem byl rád. Nesl si meč.

"Skvěle! Tak jdeme! Nakopeme jim prdel!" zasmál se Gorn a poskočil si.
"Neuvěřitelný! Vidíš, jak je nadrženej na zabíjení?!" divil se Milten a usmíval se nad Gornovými cviky a výpady, kterými si netrpělivec krátil cestu přes nádvoří k bráně.
"Já vždycky tvrdil, že je divnej!" rozchechtal jsem se.
"A co jste potom vy dva, co?" křikl na nás Gorn a počkal, až ho dojdeme.
"Kuš!" zasmál se už o moc veseleji Milten.
"Tak ukaž, co jsi dostal za parádičku!" přistoupil k němu Gorn a vypůjčil si jeho meč.
"Umíš s tím vůbec?" provokoval, zatímco zkoušel vyvážení meče a jeho ostří.
"No nic zásadního." odpověděl Milten.
"Cha! Tak proč jsi si neřekl raději o příborový nůž?" rýpnul si Gorn a meč mu se smíchem vrátil.

Milten se jen pousmál a nic na to neřekl. Pozdvihl svůj meč a prohlížel si jej. Byl to zajímavý kousek a nebyl o nic horší, než-li ten můj nebo Gornův. Široké ostří bylo zdobené drobnými lístečky a kvítky a zdálo se, že i přes to, že leželo ladem dlouho ve zbrojnici, bylo stále ostré. Rukojeť a jílec byly umě vytepané a opletené pevným zdobným drátkem. Meč byl kvalitní a určitě dobře vyvážený. Na čepeli bylo jen trochu rzi, ale jinak meči nic nebylo.

Milten se na mne podíval a na oko zkroušeně si povzdychl:
"Proč jen já si musím vybrat meč zdobený kytičkami!?" načež se tomu rozesmál.
Poplácal jsem ho po zádech. "Jsem rád, že se ti vrátila dobrá nálada příteli!"
"Nevrátila." řekl jako by nic Milten. "Ale zoufat si můžu, až skřeti dobudou hradby."
Zamrazilo mne a smích mi zmizel ze rtů, i když to byla jen ironie a černý humor, i když u Miltena poněkud nezvyklý - možná právě to mne tak vyděsilo.

Tlukot bubnů ve větru jakoby zesílil a připomněl to, co nás očekávalo. Přicházeli jsme k bráně, kde už stáli a čekali bojovníci na své rozkazy. Gorn se už také zklidnil, snad i na něj padla ta všudypřítomná skleslá nálada. Tváře mužů kolem byly bez výrazu, jen oči svítily podivným světlem. Cítil jsem prazvláštní vzrušení. Byl v tom i strach a nebylo ho málo, ale bylo mi to příjemné. Zvláštní...
Stáli jsme s ostatními a čekali, co řeknou důstojníci. Byli zde asi čtyři, o něčem spolu mluvili. Zřejmě čekali, až nás přijde víc.

Opřel se do nás studený vítr. Šedé chmurné mraky šly po obloze a jejich barva postupně tmavla a olovnatěla.
"Tohle počasí nám byl dlužen samotný Beliár!" zaklel Gorn. "Zase bude pršet."
"Co naděláš, až přijde boj, tak se ohřeješ." řekl na to Milten a Gornova zachmuřená tvář se projasnila úsměvem.
"To je sakra pravda!" zasmál se hlasitě a pohrozil mečem do oblak.
Důstojníci se k nám konečně otočili. Tři z nich jsem znal od vidění, ale čtvrtého jsem znal i jménem. Byl to Edvin.
Neviděl jsem jej od toho rána, kdy jsem šel v jeho skupině na šichtu do Starého dolu. Dnes měl na sobě těžké brnění stráže a byl po zuby ozbrojený. U pasu měl dlouhý meč a na zádech velikou kuši. U pasu se mu houpal nabytý toulec šipek. Jeho tři společníci byli ozbrojeni podobně.

"Je jich tu něco málo přes šedesát. Počítal jsem je." řekl jeden z důstojníků.
"Dobře. Každej si jich vezmeme patnáct." řekl Edvin.
"Bude to zatracený peklo, doufám, že nám budou něco platný!" zahučel třetí dozorce. "Hodně štěstí kluci a Innos a Adannos ať nad váma bdí!"
Potom se otočil k nám a zavolal:
"Prvních patnáct chlapů půjde se mnou. Odpočítejte se."
S tím dozorce vyrazil spáleným vnějším kruhem pryč. Spěšně se ohlédl a když viděl, že se k němu podle příkazu připojilo patnáct mužů, spokojeně kráčel dál.
"Dalších patnáct jde se mnou!" zavelel další důstojník.
Už nás tu zbylo jen něco přes třicet. Na řadu přišel Edvin i on si odvedl svých patnáct mužů někam na pozice.
Zbytek tu zůstal. Přeskupoval jsem se celou dobu tak, abych zůstal se svými přáteli a oni jakbysmet. Bylo nás tu teď dvacet mužů, někteří totiž ještě dorazili ze zbrojnice. Důstojník nás kriticky přehlédl a pak řekl:
"Tak jste mi tu zbyli vy. Nebudu vám tvrdit, že jsem rád, že jsem nafasoval zrovna vás. To bych sakra kecal a lhát se nemá!" zachechtal se.
"Pán má smysl pro humor!" ušklíbl se kdosi za mnou, tak aby to voják neslyšel.
"No ale já si to nevymyslel a tak to musím nějak strávit!" zašklebil se velitel. "Budete mě poslouchat, jako jste neposlouchali ani vlastní matku, rozumíte?! Osobně ztrestám každého, kdo mne neuposlechne! Jsme teď ve válce a čert vem, co bylo před tím! Teď jste vojáci jako všichni tady a budete se tak i chovat!" důstojník se odmlčel. "Počkejte tady, něco musím zařídit." poručil nám a rozběhl se kamsi opodál.

Zůstali jsme stát a čekali. Náš důstojník se zastavil nedaleko od šibenice a cosi vyřizoval s trojicí vojáků, co tam právě procházeli.
"Slyšel jsi? Prej jsme vojáci!" vyprskl smíchy Gorn. "Stejně je to troufalost dát nám takhle zbraně!"
"Spíš je to zoufalost." řekl na to Milten.
"Leda tak ve tvým případě!" odsekl mu Gorn.

"Chlapi..." vložil se do debaty jakýsi kopáč. Neznal jsem ho, ale ihned jsem si jej uložil do paměti, protože muž měl jen jediné oko a jeho prázdný oční důlek působil otřesně. "...mohli by jsme se třeba domluvit s těma skřetama, aby nás nechali. Co je nám do posranýho krále Rhobara? Skřetům po nás taky nic bejt nemusí!"
"Ty jsi upadl na hlavičku co?" zachechtal se tomu cizí kopáč. "Prej spojit se se skřetama! Cha!"
"Ts! No proč by ne? Já se na tyhle chlápky můžu vykašlat! Teď jim tu mám pomáhat zachraňovat prdel a oni mne ještě před pár dny mlátili bičem přes záda!"
"Prdel budeš zachraňovat hlavně sám sobě." řekl Milten. "Skřeti by tě, než by jsi stačil říct bé, pověsili za střeva na strom!"
"Stejně tu všichni chípnem! Má pravdu! Proč bychom měli bojovat za tyhle hajzly otrokářský! Co je nám do nich?" vložil se do debaty jiný kopáč.
"A co budeš dělat? Někam se schováš?" utnul ho Milten. "Myslíš si, že pak vylezeš až budou všichni mrtvý? Copak ti nedochází, že jestli pobijou vojáky, tak pobijou i nás?! Vytáhnou tě z díry a rozsekají na kusy!" popisoval mu Milten realitu. "Nebudou dělat rozdíly, jestli jsi kopáč nebo dozorce! Beztak to ani nevědí a i kdyby to věděli, zajímat je to nebude. Oni vyhlásili válku lidem. Nám všem!"

Kopáči teď už jenom mlčeli a naslouchali Miltenovým pravdivým slovům.
"Máš pravdu." přiznal nakonec jednooký.
"To byl pěkně blbej nápad." řekl mu Gorn. "Skřeti jsou mnohem horší než ty svině dozorci! Ale..." zachechtal se. "...Ale když už jednou mám v ruce zbraň, nikdo mi ji nesebere jen tak! Něco na tom je! Když to projedem, zemřu buď jako válečník a nebo v tom lepším případě zdrhnu! A když to vyhrajem, zdrhnu taky!"
"Jo na tom něco je." řekl Milten a i kopáči s tím souhlasili. "To se ovšem ukáže později, podle toho, jak to všechno dopadne. Tedy možná..."
Nová varianta vývoje událostí - pomyšlení na útěk, se kopáčům zamlouvala a zvedla jim náladu. Popravdě i mne se líbila, ale nejprve se uvidí, jak se situace bude vyvíjet. Teď jsem o tom raději nechtěl moc přemýšlet.

"My to ale neprohrajeme!" řekl najednou kdosi.
Slova patřila hubenému kopáči, který se opíral o zeď brány a sledoval debatu. Jeho oči klidně kmitaly z jednoho z nás na druhého.
"Jak to můžeš vědět?" vykřikl jednooký.
"Vím to."
"Jak to?!"
"Bylo to v proroctví."
"Co to meleš?" vyhrkli kopáči a kroutili nechápavě hlavami.
"Toho se nevšímejte, to je jeden z kamarádíčků toho blázna Y’Beriona!" ušklíbl se jeden z nich.
"Nemluv tak o mém mistrovi!"
Okamžitě mi svitlo. Takže to jistě ten jejich nový bůh... ten Spáč, nebo jak se jmenuje, určitě seslal Y’Berionovi zase nějakou pochybnou vizi a ten ji rozšířil mezi lidi. Nevěřil jsem tomu ani za mák! Spatřil jsem ale, jak Milten se zájmem oživl a dychtivě čekal, co dalšího ten muž řekne.
"Jaké proroctví?" ptali se někteří zvědavě a i v Miltenových očích jsem četl tuto otázku.
"Y’Berionovi seslal vizi mocný Spáč a v ní mistr spatřil vítězství!" řekl skoro slavnostně muž.
Někteří muži zřejmě už o Spáči slyšeli, ale většina podle reakcí neslyšela doposud nic a tak se všichni hned ptali, o čem to ten podivín mluví, kdo že je to Spáč a tak. Muž vše ochotně ve zkratce vysvětlil.
"Takže ty si myslíš, že nějakej sr... tedy chci říct spáč nám vyhraje bitvu jo?" vložil se do toho Gorn. Kroutil při tom hlavou a viditelně pochyboval a svéprávnosti toho muže.
"Takhle jsem to neřekl, řekl jsem..." ale muž byl přerušen a nedořekl.
"Cožpak nevíš, že existují jen tři bohové?! Jsi prachsprostý rouhač! Tímhle na nás akorát přivoláš hněv bohů! Raději mlč!" zlobili se kopáči a přeřvávali se jeden přes druhého.
Muž však byl klidný a nic si z toho nedělal. "Dobře. Věřte si čemu chcete, já vím a znám pravdu a to mi stačí." řekl a dál si nevšímal poznámek, urážek i nadávek kopáčů.

Ne všichni však odsoudili toho muže. Mnozí si mezi sebou šuškali a udiveně hleděli na Spáčova vyznavače. Nedivil jsem se, vždyť v takových dnech, jako byl dnešek, člověk hledající oporu, obrací se často i k nesmyslným nadějím. Já jsem ale zachoval čistou hlavu. Nevěřil jsem mužovým slovům, Gorn také ne, ale Milten už zase nejspíš o tom všem přemýšlel. Ale co, to byla jeho věc!

Náš velitel se mezi tím vrátil a ukončil ihned naši debatu. Přesně nás spočítal, aby měl přehled, kolik nás vlastně je a pak chvatně zavelel k odchodu:
"Tak jdeme vojáci! Na můj rozkaz za mnou na hradby! Pochodem vchod!"