Konečně se před námi objevilo světlo. Prosvítalo mezi kmeny stromů. Příslib konce tohoto strašného lesa! Vítr opět zesílil, ale déšť už neměl takovou sílu. Jen mrholilo. Ostrý poryv divokého větru nám začal vhánět kapky do očí a bral nám dech. Byli jsme promočení až na kost, byla nám zima, jak se do nás studený vítr opíral. Na obloze teď běžely nízké světle šedivé mraky. Nad nimi však stále visela šedá ocelová chmurná mračna, úchvatný pohled... Dnes jsem však neměl náladu kochat se mraky! Byl již den. Vidět bylo daleko, i když se pak horizont ztrácel v dešťové mlze.

Všichni napjali zrak k věži hradu na obzoru. Byla tam! Zašedlá v mlze z kapek deště, čněla vysoko nad koruny stromů v dálce. Nezdálo se však, že bychom viděli dým z hořící palisády nebo střech. Vše se zdálo v pořádku. Beze slova jsme si to na křižovatce namířili po cestě ke kamennému mostu. Bezděky jsem pohlédl na cestu ven z Hornického údolí... Kéž bych se mohl rozběhnout pryč!

Přešli jsme most. Silný déšť rozvodnil říčku a ta teď hučela, jak nezkrotně skákala přes kameny. Naše kroky duněly po dláždění. Světla už bylo dost, vždyť byl již dávno den, ač se mohlo zdát, díky šedým mračnům, že tomu tak není. Pátral jsem v okolní krajině po známkách jakéhokoli nebezpečí. Nic jsem však neviděl. Stejně tak i ostatní. Nikde nic, nikde žádní skřeti. Čas od času jsme se střetli pohledy. Kapky deště kreslily na našich tvářích stopy v prachu a špíně z dolu. Všichni jsme teď vypadali jako nějací divocí potetovaní lidé z lesů.

Cesta rychle ubíhala. Chvátali jsme tou největší rychlostí. Několikrát jsem zakopl a málem upadl, jak mi překážely těžké okovy. Hrad se blížil. Věž se nám teď na chvíli skryla v korunách stromů malého hájku, kterým jsme procházeli. Za ním bude následovat už jen veliká zelená louka, přes kterou vede cesta k branám hradu.

Vyšli jsme ven zpod korun statných buků a spatřili jsme mohutnou palisádu a za ní šedivé hradní stěny. Nikde ani známka po nějakém boji! Vše se zdálo v pořádku. Brána v palisádě už byla skoro hotová. Co všechno se dá stihnout za dvacet čtyři hodin! Všem se nám ulevilo.

"Vypadá to, že tady skřeti nebyli.", řekl Gorn.
"Vše stejné, jako jindy.", odpověděl jsem.
"Ano.", vzdychl smutně Gorn, "Stejné jako vždycky!"
Všem viditelně spadl kámen ze srdce. Strnulé vystrašené obličeje vězňů se projasnily, tu a tam se dokonce objevil i úsměv. Bylo slyšet ševel, jak si vězni sdělovali své dojmy. Rychle jsme chvátali přes zelenou louku k dřevěné bráně. Před bránou stály stráže. Dva muži, každý na jedné straně, zdravili Hyrka a jeho muže. Vypadalo to, že nejspíš vůbec netuší, co se v lese stalo!

"Zdar Hyrku! Vypadáš hrozně.", smáli se strážci v dobré náladě.
"Vy pitomci!", zařval Hyrk.
"Čumíte tu jako prasata na vrata! Máme průser!"
"Hej! Co ti je?", zkysnul strážcům úsměv a nechápavě se na sebe podívali.
"Co se stalo?", ptali se neklidně, když se už konečně všimli nosítek, které jsme vlekli s sebou.
"V lese zmasakrovali Bufa a všechny kopáče!"
"Cože?!"
"Všechny pobili a rozsekali!"
"Doprdele! Kdo?!"
"Asi skřeti! Kdo jinej?! Musím to hned hlásit! Je to sakra průšvih!"
"K čertu!", zaklel strážce. A jen překvapeně zíral na zakrvácené tělo na nosítkách. Hyrk se hnal rovnou do hradu.

"Postarejte se o vězně! A zabezpečte toho zraněnýho!", křikl na své muže, aniž by se ohlédl. Rázoval si to velkými kroky pryč.
Náš příchod již zaregistrovali vězni na stavbě i stráže okolo. Brzy se kolem nás objevil hlouček čumilů. Práce ustala. Stráže i trestanci se kolem nás shlukli. Jejich překvapené obličeje a strnulé výrazy mluvily za vše. My jsme mezi tím pod vedením Hyrkova zástupce pokračovali do hradu. Zakrvácený zraněný na nosítkách vzbuzoval značný rozruch.

"Co se k čertu stalo? Co je mu?", a další podobné otázky zněly ze všech stran. Prošli jsme vnějším kruhem ke kamenné bráně. Stráže u brány překvapeně civěly. Jakmile jsme vešli do hradu, okamžitě se kolem nás utvořil nový hlouček zvědavců z řad stráží i vězňů, kteří odběhli od práce, využívaje toho, že se jich nikdo nevšímá.

"Kdo mu to udělal? Zase zaútočili skřeti?!", takové otázky a jim podobné, zněly ze všech stran.
"Rychle sežeňte pomoc! Ranhojiče! Slyšíš?! Nečum tak blbě a sežeň někoho!", pokřikovaly stráže kolem sebe i na sebe. V hlučícím zmatku zvědavců a čumilů se nedalo skoro hýbat. Každý radil co nejlépe udělat, jak podložit zraněnému hlavu a další podobné rady. Všichni mluvili a křičeli jeden přes druhého. Zraněnému to ale nijak nepomáhalo. Měl mnoho ošklivých ran a zřejmě zlomené zápěstí, podle nepřirozeného úhlu jeho ruky. Potřeboval nutně ošetření!

"Ustupte stranou!", zavelel z ničeho nic něčí hluboký hlas. Ohlédl jsem se a spatřil vysokého muže v honosném bohatě zdobeném rouchu rudé barvy. Kráčel k nám. Křik se utišil a zvědavci se rozestoupili a v úctě a s bázní sledovali příchozího. Ohromeně jsem zíral na toho muže, stejně tak, jako ostatní. Kráčel rychlým krokem, přesto šel důstojně a z jeho postoje čišel majestát. Byl to starší muž s prošedlými vlasy, přesto působil energicky. Vypadal urostle a v jeho pohledu jsem spatřil zářivý lesk, který svědčil o jeho vysoké inteligenci. Jeho roucho ještě umocňovalo jeho vznešenost. Byl to vskutku velkolepý šat. Bohatě zlatem vyšívané symboly a znaky dávaly tušit, že před námi stojí vysoce postavený člen Kruhu Ohně. Zaujalo mne, že i přes silný déšť nevypadaly šaty mokře. Ba naopak! Byly suché až do poslední nitky! Kapky vody se odrážely od té zvláštní tkaniny jako od kachního peří. Nikdy jsem nic podobného neviděl! Mág mířil rovnou ke zraněnému a nehleděl ani napravo ani nalevo. Všichni mu šli z cesty.

Mág došel až ke zraněnému. Přihlížející se rozestoupili, aby udělali dostatek místa pro čaroděje a zmlkli. Nikdo se nechtěl dostat do křížku s mágem.
"Je zraněný pane.", řekl hloupě jeden ze stráží, ačkoliv to bylo patrné z vězňova stavu.

"Mlč!", odpověděl stroze mág a prohlédl si zkoumavě zraněného. Napjatě jsme čekali, co se bude dít. Mág roztáhl ruce v mocné gesto a pravil hlubokým hlasem: "Ve jménu Innosově, ať jsou tvá zranění vyléčena!", z jeho rukou náhle vytryskl proud zářivě modrého světla. Dav v úleku ustoupil ještě o několik kroků zpět. Tělo nebožáka se prohnulo jakoby v křeči a rozzářilo se stejnou modrou barvou. Zdálo se, že ho energie jakoby nadnáší. Magie hučela! Užasle jsme zírali na ten zázrak. Krvavé potrhané rány na těle vězně se rychle zacelovaly. Ozvalo se tlumené praskání kostí, jak kouzlo napravovalo zlomeninu v zápěstí. Jedno po druhém mizela i ta největší zranění, až po nich nezbyla ani jizvička. Na tváři mága bylo vidět soustředění. Jeho oči sledovali zraněného a modře zářily.

Pak mág svěsil ruce a kouzlo zmizelo. Tělo bylo skutečně ve vzduchu několik palců nad zemí, protože jakmile magie přestala účinkovat, žuchlo na zem. Vězeň zasténal a otevřel oči.
"Postarejte se o něj. Bude v pořádku.", pravil mág a otočil se k odchodu. Všichni mlčeli a s otevřenými ústy v němém údivu sledovali střídavě mága a střídavě zázračně uzdraveného vězně. Ten se zatím snažil zvednout ze země, zmateně se rozhlížel, vůbec nechápal, co se s ním děje.

"Pomožte mu!", vykřikl někdo a vytrhl nás z úžasu. Několik paží se natáhlo k vězni a pomohlo mu vstát. Znovu jsem se podíval na mága. Ten se opodál zastavil v rozhovoru s Bergelem, který musel přispěchat někdy během mágova kouzlení, ani jsem si nevšiml kdy. Asi byl již zpraven o událostech. Jistě tomu tak bylo, spatřil jsem totiž Hyrka, jak nervózně přešlapuje vedle Bergela. Opodál postával hlouček vojáků v plné zbroji a zřejmě čekal na Bergerovy rozkazy. Bergel sám byl ve svém zářivém brnění a u pasu se mu houpal jeho nádherný a vzácný meč Innosovo Světlo.
Vězeň se mezi tím dál zmateně rozhlížel kolem sebe.
"Kde to jsem? Co se stalo?", ptal se. Dostalo se mu přehršle odpovědí. Chaos začal nanovo. Vězeň jen zmateně koukal po tvářích kolem sebe a snažil se pochopit jak se najednou octl na hradě. A co se to vlastně kolem něj děje. Netrvalo dlouho a Bergel tomu udělal přítrž.

"Dost! Nemáte nic na práci!", zařval a to stačilo, protože hlouček se okamžitě počal rozcházet. Nakonec jsme tu zbyli jen my trestanci spoutaní řetězy a stráže z našeho doprovodu. Mág zmizel kdesi v kapli.
"Jak se cítíš hochu?", ptal se Bergel vězně, který na něj jen vyděšeně zíral.
"Nic jsem neudělal pane, já... já jsem nechtěl utéct, jen si zachránit život... Víte, byli tam skřeti! Spousty skřetů! Jen jsem se bránil! Zabili by mne! Odpusťte...", koktal zmateně vězeň. Zřejmě se bál, že bude potrestán za svůj útěk z místa masakru.

"Uklidni se! Chci jen slyšet, co se tam stalo.", přerušil ho Bergel netrpělivě. Zdálo se, že vězňovi pomalu začínají docházet souvislosti. Trochu se uklidnil a začal vyprávět.
"Šli jsme jako obvykle na směnu do Starého dolu. Když jsme procházeli lesem, z ničeho nic se na nás vrhly spousty skřetů. Byl to strašný masakr! Neměli jsme vůbec šanci! Všude byl slyšet jejich strašlivý řev! Byli jsme svázáni v okovech bez naděje na únik. Stráže byli rychle pobity, skřetů byla přesila. Masakrovali nás hlava nehlava! Měl jsem štěstí. Jeden skřet mne chtěl seknout svou strašnou sekerou, já ale napřáhl své okovy, abych se bránil a to mne zachránilo. Sice mi asi zlomil ruku, ale řetězy úder zbrzdily. Ta strašná rána mi přesekla pouta a srazila mne k zemi. Skřet se mne pak už nevšímal, asi si myslel, že je po mne. Snažil jsem se nenápadně odplazit pryč. Byla tma a tak se mne asi nevšimli. Nevím ani kam jsem došel. Musel jsem upadnout do bezvědomí. Nevím, zda-li to přežil někdo další. Víc si nepamatuju.", skončil vězeň vyprávění. Mnul si přitom zápěstí a prohlížel si je, jakoby nevěřil, že jeho ošklivá zranění a hlavně bolestivá zlomenina, opravdu zmizely beze stopy. Díval se ustrašeně na Bergela, který ho mlčky probodával očima. V jeho tváři byla patrná veliká zlost.

"Kolik jich bylo?", zeptal se.
"Nevím to jistě pane. Byla veliká tma, možná dvacet?"
"Dobře. To stačí. Později si s tebou ještě promluvím.", řekl Bergel a otočil se k odchodu.
"Dejte mu najíst a odveďte ho do nějaké chatrče. Až si odpočine a oschne, možná si ještě na něco vzpomene.", poručil strážím a vydal se ke skupině vojáků v doprovodu několika důstojníků a strážců včetně Hyrka, kteří si přišli vyposlechnout vězňův příběh. Chvíli k nim promlouval. Zdálo se, že na někoho čekají. A skutečně! Netrvalo dlouho a spatřili jsme dvojici mágů přicházející z kaple. Připojila se k Bergerovým mužům a potom se celá skupina vydala k bráně. Mužů bylo asi dvacet. Dvacet těch nejostřílenějších mužů z hradní stráže a dva mágové Ohně. Ani jednoho z nich jsem tu ještě neviděl. Čaroděj, který vyléčil přeživšího vězně zůstal v kapli. Skupina se tedy vydala na místo přepadení. Bergel sám je vedl. Byl to skutečně statečný muž. To se mu upřít nedalo. Když procházeli kolem nás, Bergel na nás vztekle křikl: "Co tu ještě děláte! Máte snad svoje povinnosti!?"

"Ano pane!", přitakali vylekaně strážní, kteří dosud okouněli a sledovali dění na nádvoří a překotně se rozešli plnit své úkoly. Všichni se vrátili ke své práci. Vězňovi se velice ulevilo, když mu strážce poručil, že ho má následovat k chatrčím ve vnějším kruhu.
"Ten se má.", řekl Gorn, "Nebude se muset tlačit mokrej ve špinavý cele!"
"Radši bych se válel v cele, než abych zažil to, co on.", odpověděl jsem.
"Tak a je po všem. Hybaj do cel pitomci! Nebudu tu moknout věčně!", pobídl nás náš strážník. Krutá realita se opět ozvala!

Odváděli nás do podzemí hradu. Přešli jsme nádvoří a vstoupili do malého paláce, kde byl mimo jiné i vstup do sklepení. Konečně jsme se zbavili deště! Teď už sice jen mrholilo, ale stejně jsme byli celí mokří už od doby, kdy jsme vylezli z útrob Starého dolu. Vůbec se mi nechtělo dolů do hradního sklepení, i když jsem byl velice unavený. Představa chladných přeplněných kobek plných otravného puchu, mne přímo děsila. Byli jsme promočení na kost od silného lijavce a ve studených nevětraných celách jsme neměli naději, že pořádně oschneme. Bude zázrak, jestli neskončím s pořádnou rýmou, nebo nedej bože, s něčím mnohem horším!

Stávalo se docela často, že vězni umírali na prochladnutí nebo na zápal plic. Nikdo se nestaral o naše pohodlí. Jednou, krátce po tom, co jsem se zde octl, se mi stalo, že jsem se spolu s ostatními vrátil z úmorné šichty v dole. Kobka byla přecpaná až k prasknutí. Vedle mne seděl vězeň. Jmenoval se Duffy. Brzy jsem se s ním seznámil. Byl také z Khorinisu, docela jsme si rozuměli. Povídali jsme si o všem možném. Byl to tesař a do lochu se dostal kvůli ženský. Začal si něco s dcerou jednoho z měšťanů a tomu se to pranic nelíbilo. Představoval si asi "lepší" partii pro svou dceru. Chlap to byl jako hora, utužený z tvrdé práce. Usnuli jsme a když jsem se probudil, Duffy vedle mne seděl opřený o zeď, ale byl úplně ztuhlý. Zemřel, když jsem spal, i přesto, že vypadal jako ze železa. Smrt si pro něj přišla tak náhle a nečekaně! Nevím na co zemřel, možná, že právě na zápal plic...

To už se nikdy nedovím. Vím ale, že tohle byl to jeden z prvních zážitků, které postupně ohlodaly můj soucit a lidskost a zocelily mne. Proto jsem mohl dál snášet otřesné podmínky života trestance v tomhle prokletém údolí! Proto jsem mohl vláčet Merkilovo rozbité tělo do jámy... Proto jsem teď byl takový, jaký jsem byl. Prázdný a zavřený do sebe! Věřil jsem jen několika málo lidem. Museli jsme si tím projít všichni! A ti co neuspěli, Ti za to zaplatili cenu nejvyšší! I přes to, co se zde dělo, byly zde i světlejší chvíle. Vznikala zde nová a silná přátelství! Zocelená společnou bídou a terorem, byla to přátelství do konce života! Někdy ten život sice nebyl příliš dlouhý, ale přátelství bylo ze železa! Museli jsme si vzájemně pomáhat, pokud jsme to tu chtěli přežít! S přáteli, na které se mohl člověk spolehnout, byl život zde hned o něco lepší.

Mí přátelé byli Gorn a Milten. S oběma jsem se více seznámil teprve nedávno, ale věděl jsem, že se na ně mohu ve všem spolehnout! A oni to věděli také. Prostě jsem to tak cítil a oni jistě taky! Stmelily nás chvíle, kdy jsme společně čelili útrapám života tady i smrti. Kromě těchto dvou jsem se zde znal ještě s dalšími. Někteří mi byli sympatičtí více, jiní méně, některým bych ale nepodal ani vodu!

Stejně tak jako vznikala přátelství, vznikaly tady rovněž sváry a neshody. Z nich se pak líhla nenávist a nepřátelství na smrt! Mnoho lidí těžce neslo svůj osud a to společně s terorem od strážců a každodenním smrtelným nebezpečím, které číhalo v každém koutě, silně působilo na jejich nervy. Každý procházel dny, kdy byl obzvláště podrážděný a všichni mu lezli na nervy. Ne každý se dokázal ovládnout a ne každý byl dobrým člověkem. Byla tu společnost všech možných lotrů, lupičů, gaunerů, zlodějů a vrahů. Každý se tu něčím provinil proti zákonům. Mnoho lidí zde však i přesto bylo nevině, jako třeba já, zákon jsme porušili jen proto, že to někdo navlékl, nebo zařídil...

Každý z nás se musel rvát o přežití. Rvačky a spory mezi vězni se děly každodenně. Stráže se o ně málo zajímaly. Nechávaly vězně, ať si to mezi sebou vyřídí sami. Pokud někdo proti někomu obzvlášť brojil, stráže ty dva odvedly do staré arény kus od hradu a tam je nechaly, ať si to spolu jednou provždy vyřídí. Strážci se tím vždy dobře bavili a uzavírali sázky, povzbuzovali svého zápasníka, na kterého vsadili...

Někdy se stalo, že poštvali proti sobě dva trestance a strčili je do arény jen tak, pro zábavu. Často se pořádal i jakýsi turnaj, kam se mohli vězni hlásit dobrovolně a vítěz často obdržel výhru v podobě volna nebo třeba bydlení v samostatné chatrči. Při těchto turnajích většinou o život nešlo, protože to Bergel nedovolil, ale zranění byla a občas dost těžká. Gladiátoři sice měli jen klacky, ale to bohatě stačilo.

Ten kdo měl sílu a nebál se ji použít, se dostal k jakési moci. Existovala zde jakási elita nedotknutelných, ať už proto, že měli konexe na vyšších místech, nebo proto, že se proslavili v boji s červy nebo jako gladiátoři v aréně. Tihle "nedotknutelní" požívali jistých výhod a měli zde život snažší. Nebylo to fér! V údolí nebyla spravedlnost. Takový byl právě Gomez a jeho posluhovači. Neměl jsem ho rád. Nikdo ho nesnášel. Dokonce ani jeho pohůnci! Ti se ho jen báli a nenáviděli ho a nebo si dobře spočítali, co je pro ně nejlepší. Být sám a nebo patřit k "elitě"? Jen málo lidí se odvážilo Gomezovi, který si za ta léta vydobyl patřičný respekt svým despotickým chováním, ale i silou, odporovat nebo se mu dokonce otevřeně postavit. Vězni se mu vyhýbali, našli se však takoví, co se mu dokázali vzepřít a nenechat si od něj poroučet a ovládat se. Někteří za to zaplatili smrtí, jiní však měli větší štěstí. Gomez nesnášel, když mu někdo stál v cestě. A snažil se svých nepřátel zbavit.

Lee byl jedním lidí, co se Gomeze nebáli. Gomez Leeho nenáviděl. Lee měl charakter a byl to od přírody vůdčí typ. V minulosti byl generálem krále Rhobara a proslýchalo se, že byl neprávem uvězněn. Stráže mu projevovaly jistou úctu a nikdo se ho neodvážil dotknout. Někteří z nich pod ním totiž dokonce snad v minulosti sloužili!

Lee o tom, jak se dostal do vězení, nikdy nemluvil. Nic nepotvrdil, ani nevyvrátil, takže jsme se mohli jen dále dohadovat. Okolo Leeho vznikla jakási skupina lidí, co nenáviděli Gomeze a jeho přisluhovače a raději poslouchali Leeho jako svého vůdce, protože ho ctili a vážili si ho, nebo jen prostě proto, že sami bez zastání, by brzo zaplatili za svou opovážlivost protivit se Gomezovi a jeho lidem. Gomez se cítil ze strany Leeho ohrožen a tak proti němu a jeho lidem kul všelijaké pikle. Dalo by se říci, že Leeho lidé byli ti "dobří" a Gomezovi ti "špatní". Pravdou ovšem bylo, že obě strany se vzájemně nesnášely, napadaly se, obě znaly krutost a neměli s těmi druhými slitování. Bylo to prašť jako uhoď. Byla tu také ještě třetí skupina vězňů a ta byla nejpočetnější. Byli to ti nestraní trestanci. Lidé, co se báli připojit se k jedné skupině, nebo jim to prostě bylo jedno. Někteří měli své vlastní zájmy a stáli stranou od všech rvaček a sporů, nevšímali se ostatních a starali se jen o sebe. Jiní se jen prostě nechtěli dostat do problémů. Stejného názoru jsem byl i já. Nevyjádřil jsem se, s kým vlastně jsem, jestli s Leem a nebo Gomezem a tak si mne více méně nikdo nevšímal. Přesto jsem se čas od času dostal s někým do sporů, i když jsem spory nevyhledával. Tak to tu prostě chodilo. Silnější žili na úkor slabších. Já se však zatím dokázal ubránit vždycky!

Temné chodby hradního sklepení nás, zatím co jsem přemýšlel, směrovaly přímo k našim celám. Znaveně jsme kráčeli. Každý byl se svým údělem už dávno smířený. Stejně bychom nic nezmohli. Cestu chodbami jsem znal již nazpaměť. Trefil bych to i po tmě. Byli jsme již blízko cel. Chrastění našich okovů se rozléhalo spoře osvětlenými chodbami sklepení. Sešli poslední schodiště a pak jsme spatřili první cely. Stráže nám počaly odemykat okovy. Nad námi se černala proti šedému nebi mohutná mříž. Pršelo sem.

"Šup do děr krysy!", smáli se nám škodolibě strážní, zatímco jsme čekali na vysvobození z těžkých pout. Ty, co byli uvolněni, strážní okamžitě strčili do tmavých cel. Hnali nás do malých smrdutých špinavých děr a bylo jim jedno, že se tam umačkáme. Vězňů bylo moc! Ale to nikoho nezajímalo. Trvalo asi deset minut než nás strážní všechny zahnali do cel. Sedl jsem si na zem do staré plesnivé slámy a mnul si bradu, kterou mi narazil pěstí jeden ze strážců. Vztek ve mne bublal. Vězni kolem mne hučeli. Nadávali, vztekali se, skučeli nebo si povídali, ale nakonec všichni ztichli. Únava nás přemohla. Ani jsem se v tom zmatku nepodíval, kam zavřeli Gorna. V mé cele asi nebyl. Škoda! Jeho vždy dobrá nálada by mi určitě prospěla. Gorna jen tak něco nerozhodilo, i když tahle černá díra by asi byla i na Gorna příliš.

Zpoza zavřených těžkých dubových dveří k nám doléhaly hlasy strážců. Něčemu se náramně chechtali. Zvuk jejich hlasů na nás působil skličujícím dojmem. Čekal nás teď dlouhý nucený odpočinek v naprosté tmě, ve společnosti štěnic, krys a všemožné jiné havěti, která zde s námi v té špíně žila, zatímco oni se pěkně odeberou do teplé strážnice ke krbu a ke korbelu piva...

Zavřel jsem oči a opřel si záda o studenou zeď. Musím usnout! Byla mi zima, jak jsem byl celý promočený. Z příšerného zápachu mi bylo špatně. Věděl jsem však, že si zvyknu... Jako pokaždé.
Kroky stráží se vzdalovaly, jejich hlasy byly slyšet čím dál tím méně. Ozvalo se tlumené vrzání staré rezavé mříže, která nám měla bránit v případném úniku. Odřízla cestu ven. Bylo to znamení, že všichni odešli. Zůstali jsme tu jen my vězni a naši vlezlí společníci. Ticho jen tu a tam prořízl vzdech někoho z trestanců. Nikdo již nemluvil. Vůkol bylo slyšet jen škrábání a pískání obrovských krys, pro které právě začal rej.
Ty vlezlé potvory nám přebíhaly přes nohy, praly se a prskaly. Jejich drápky hrabaly za stěnami a cvakaly po opuštěných chodbách věznice. Dávno jsem si na to zvykl. Z počátku se mi hnusily a nemohl jsem kvůli nim spát, ale člověk si zvykne na všechno! Nenáviděl jsem je, to ano, ale tady jsem ze svou nenávistí vůbec nic nezmohl. Člověk jim nemohl snadno ublížit. Viděly ve tmě, byly ostražité a rychlé a všude okolo ve stěnách měly své díry. Byly jich snad tisíce! Vsadil bych se, že již dávno měli prohrabané svoje chodbičky až do komnat samotného Bergela.

Nemělo cenu snažit se krysy odhánět a tak jsem si alespoň zkontroloval, zda mám dobře ucpané škrpály a nohavice zastrkané v botách. To se zde musel naučit každý. Krysy byly tak vlezlé, že si dovolovaly okusovat špatně chráněné nohy. Ty odvážnější mohly kousnou člověka i do obličeje, když si nedal pozor a spal tvrdě! Přenášely různé nemoci a bylo lepší, když se člověk vyvaroval jejich kousnutí.

Skrčil jsem nohy k sobě a uvolnil jsem unavené svaly. Zvuky kolem mne utichaly a já se nořil do hlubin tvrdého spánku. Hlava mi klesala na prsa a netrvalo dlouho a já tvrdě usnul...